Pohled Valerie

„Ne.“ Prudce jsem se posadila na posteli a zalapala po dechu, jak se mi v mysli promítly události minulé noci. Se sténáním jsem se chytila za třeštící hlavu a snažila se uspořádat si myšlenky.

Včera… Declan a Lydie— zhluboka jsem se nadechla a cítila, jak mi pokleslo srdce.

„Moje Bohyně, Luno, vy jste se probudila!“ Přispěchala ke mně Selina a odložila vědro s vodou, které držela v rukou.

„Co…“ hlas jsem měla zastřený, jak jsem se snažila vytlačit slova. „Co se stalo, Selino?“

„Luno,“ její oči zrudly, když se mi podívala do těch mých. „Gratuluji, Luno. Jste těhotná.“

Těhotná?

„Jak to myslíš, těhotná? Kdo je těhotný?“ Musela jsem se včera v noci pořádně udeřit do hlavy, protože jsem si byla jistá, že slyším věci.

„Smečkový lékař přišel tu noc, co jste omdlela, Luno,“ Selina se rozplakala a jen stěží hledala slova. „Ř-řekla, že jste těhotná, ale vy jste se dva dny neprobudila a já si myslela, že se stalo něco zlého.“

„Ale bylo to jen proto, že jste těhotná… to je taková úleva.“

Hleděla jsem na své ploché břicho a těžce polkla. Byla jsem těhotná. Jak jsem se z toho měla cítit? Kdyby to bylo před dvěma dny, byla bych nadšená, ale teď…

Zatřásla jsem hlavou, abych si vyčistila mysl. Tohle bylo moje dítě. Takhle bych neměla přemýšlet.

„Co se stalo tu noc?“ konečně jsem našla hlas a zeptala se Seliny.

Usmála se a ukázala bílé zuby. „Alfa Declan se úspěšně stal právoplatným majitelem Říše Pyreclaw. Všechno se pro vás obrací k lepšímu, Luno.“

Rozšířily se mi oči a pokusila jsem se vstát z postele, ale okamžitě jsem toho litovala, když mým tělem projela ostrá bolest, jako by mě někdo udeřil do hlavy cihlou.

„Opatrně, Luno, ne—!“

„Kde je Declan?“ skočila jsem jí do řeči a ona se na mě zmateně podívala, než odpověděla.

„Je v pracovně se staršími smečky.“

Ignorovala jsem bolest, která mi svírala tělo, a vyběhla z pokoje, Selinino volání sláblo za mnou.

Zastavila jsem se, až když jsem dorazila k pracovně, a zhluboka se nadechla. Nemysli na včerejší noc, říkala jsem si a snažila se soustředit na něco jiného. Ale ten odporný pach tu stále visel a v hlavě se mi přehrávala ta slova z minulé noci.

Lydie byla Declanovou družkou.

Končetiny jsem měla zesláblé a na okamžik jsem zůstala stát, abych znovu nabyla rovnováhu. Právě když jsem se chystala otevřít dveře, zastavil mě hlasitý výkřik zevnitř.

„Jak to myslíte, že tohle je naše Luna?“

„Jak sám vidíte, toto jsou důkazy, které jsem obdržel.“ Hlas, který odpověděl, byl klidný – až příliš klidný.

Rozrazila jsem dveře a téměř okamžitě se na mě upřely všechny oči v pracovně. Pak začal šepot. Starší smečky se na mě dívali a mumlali si mezi sebou.

„Opravdu to udělala?“

„Ne, Luna taková není.“

Co se to dělo?

„Dost.“ Declanův hluboký, autoritativní hlas prořízl místnost a já jsem se zachvěla, jak se mi podlomila kolena. Následovalo ticho, jen hodiny tiše tikaly. Každé tiknutí znělo hlasitěji než to předchozí, jako by odpočítávalo čas do něčeho nevyhnutelného.

„Odejděte. Chci s ní mluvit o samotě.“

Ozval se sborový souhlas, a když jsme osaměli, hledala jsem v jeho očích – cokoli. Vinu? Výčitky? Cokoli. Chtěla jsem, aby mi vysvětlil včerejší noc.

Místo toho po mně hodil hromadu fotek.

„Jak mi tohle vysvětlíš?“ zeptal se.

Pohlédla jsem na fotky na podlaze, oči se mi rozšířily šokem a zmatkem. Jak to bylo možné?

Bylo tam několik mých fotek – nahá s různými lidmi. Fotky, na kterých jsem na kolenou, na posteli, svázaná, sedící někomu na klíně.

Klesla jsem k zemi a třesoucíma se rukama svírala fotky, vidění se mi rozmazávalo.

„C-co je to?“

„Ty se ptáš mě?“ odfrkl si, přešel ke mně a pak si pomalu dřepl, aby byl v úrovni mých očí.

„Chceš si hrát na nevinnou po všech těch důkazech?“ Ruce se mi třásly, když jsem mu hleděla do očí a zoufale hledala muže, kterého jsem kdysi znala.

„Ne, tohle je pod—!“

„Pst.“ Ušklíbl se, přiložil si prst ke rtům a pak mě hrubě popadl za vlasy. Zalapala jsem po dechu a s hrůzou ho sledovala.

„Ó, já vím, zlato,“ zasmál se a přitáhl stisk. „Říkáš to člověku, který ty fotky zfalšoval.“ Jeho smích se rozléhal místností. „Ale to zůstane jen mezi námi.“

„Jak jsi to mohl udělat? Obvinil jsi mě z nevěry, zatímco ty jsi celou dobu spal s mojí nejlepší kamarádkou!“ vykřikla jsem a on zavrčel a s trhnutím ruky mě od sebe odstrčil.

„Protože můžu, ty courlo,“ řekl s nebezpečným bleskem v očích. Pak, jako na povel, nasadil ten laskavý úsměv, který jsem kdysi znala. „Lydie je má osudová družka. Je to ta, kterou miluju. Ty na druhou stranu – s takovou bezvýznamnou osobou jako ty jsem se musel spářit jen proto, že jsi byla jediné dítě mrtvého Alfy.“

Hleděl na mě s odporem. „Ale protože se známe už nějakou dobu, dám ti na výběr.“

Když mluvil, třásla jsem se, a když jsem uslyšela jeho další slova, po tvářích mi stekly slzy.

„Já, Declan, Alfa Říše Pyreclaw, tě, Valerie, odmítám jako svou družku.“

V hrudi mě sevřela ostrá bolest a já se za ni v agónii chytila.

„Zopakuj to. Vzdej se svého titulu Luny a nechám tě odejít do vyhnanství.“

Tělo se mi třáslo, jak mě zasáhla krutá realita. Tohle nebyl muž, do kterého jsem se zamilovala. Muž, kterého jsem znala a milovala sedm let, byl pryč. Muž, pro kterého jsem obětovala všechno… Opravdu přede mnou stál on?

Hleděla jsem do země a smála se, slzy dopadaly na hladké černé dřevo. Zločin, ze kterého mě obvinil, a trest, který mi udělil, byly horší než smrt. Napadlo mě, že hlavou narazím do zdi a všechno ukončím, ale…

Ochranitelsky jsem si objala břicho.

Pomyslela jsem na dítě, které ve mně rostlo. Jak by reagoval, kdybych mu řekla, že nosím jeho dítě? Pravděpodobně by se rozzuřil a zabil by mě, protože by nechtěl dítě narozené z mé krve.

Tohle nebyl ten muž, který sliboval, že mě bude navždy milovat.

„Já, Valerie, odmítám Alfu Declana jako svého druha a… v-vzdávám se svého titulu Luny.“ Z mých rtů uniklo tiché zakňučení, jak jsem cítila, jak z mého těla vyprchává síla. Moc, kterou jsem zdědila z pokrevní linie svého otce, byla nyní pryč.

To bylo ono. Pouto bylo přerušeno.

Zatla jsem ruce v pěst a pomalu se postavila, ignorujíc bolest, která mnou po odmítnutí pulzovala.

„Sbal si věci a dnes v noci potichu odejdi,“ ozval se za mnou jeho hlas, když jsem vycházela z pracovny. „A ani nepomysli na nějakou hloupost, jinak tě vlastníma rukama zabiju, k tomu mi dopomáhej Bohyně.“