Viktorův pohled

Uháněl jsem lesem tak rychle, jak jsem jen dokázal, tlapy se mi sotva dotýkaly země a srdce mi bušilo adrenalinem, zatímco se mi v mysli stále dokola ozývala Zarekova slova:

„Ahoj, malý Viktore. Mám tvou družku. Je v bezpečí… prozatím. Ale jestli ji chceš živou, jdi po její stopě a za patnáct minut se s námi sejdi. O minutu později a zemře.“

Měl Valerii. Měl mou družku. Všechno to