ELARA

„Jsi prokletá, ty malá mrcho! Vždycky měj svého vlka na vodítku, jinak toho budeš litovat!“ řekl mi Alfa mé smečky, než mě hodil do hladomorny a nechal mě tam dny hladovět.

To bylo před lety.

Teď mi ta slova z minulosti zněla v hlavě, zatímco jsem stála ve frontě před kanceláří, abych odevzdala svou přihlášku.

Dva princové Krále Alf přijeli do mé školy, aby mezi studenty posledního ročníku vybrali rekruty pro svůj vytoužený Protokol Vanguard, a já se toho nemohla dočkat. V tuhle chvíli jsem ve svém životě potřebovala cokoli, co by mi pomohlo dostat se pryč od mé zlé smečky a z pekla, kterým se můj život stal.

„Jsi prokletá.“

Začala jsem pociťovat neklid a pohrávala si s přívěskem ve tvaru půlměsíce na krku. Byl to poslední dárek k narozeninám, který jsem dostala od rodičů, než zemřeli při autonehodě způsobené útokem psance.

Pár uchechtnutí mě vytrhlo z mých trýznivých myšlenek, a když jsem zvedla hlavu, abych zjistila zdroj, okamžitě jsem protočila panenky. Sloane Vane – královna školy z akademie Lunaris – právě dorazila se svými bezmozkovými přisluhovačkami a stály u skleněného okna a nahlížely dovnitř na prince.

Sloane něco řekla svým kamarádkám a pak si hodila své zlatavé blond vlasy za záda. Vstoupila do kanceláře s balíčkem v ruce, a pokud jsem správně hádala, ten balíček pravděpodobně obsahoval nějaké kupované muffiny, o kterých bude tvrdit, že je vyrobila sama, jen aby udělala dojem.

Ubohé.

Kypěla jsem vztekem. Musí opravdu takhle ztrapňovat celé ženství jen kvůli pozornosti?

Zatřásla jsem hlavou. Vsázím se, že ti princové nejsou ani tak atraktivní, ale holky jako Sloane milují muže v mocenských pozicích. Proto chodí s stejně tupým Brockem Thornem, což je quarterback a nejsilnější válečník ve škole.

Nenávidím oba, ale Brocka nenávidím ještě víc, protože je desetkrát otravnější.

Právě když jsem pomyslela na ďábla, ten hajzl se objevil na chodbě se svou vlastní partou poskoků. Okamžitě jsem si přetáhla kapuci přes hlavu. To poslední, co chci, je střet s chlápkem, který má potěšení z toho, že mě bije do břicha.

Dnešek je jedním z nejdůležitějších dnů mého života a musím být v té nejlepší formě. Nikdo mi to nesmí zkazit, jinak bude po mně.

Sloane vyšla ven, celá rudá, chichotala se jako čarodějnice, a když jí kamarádky řekly, že je tu její přítel, ovládla se a prošla kolem mě, aby ho objala.

Dobře. Doufejme, že zůstanu nepovšimnuta tak dlouho, jak jen to půjde.

„Elara Vance?“

Sakra. Zvedla jsem hlavu a uviděla mladou ženu, jak mě v davu hledá očima, tak jsem vstala a rychle k ní přistoupila. Zamračila se zmatením, když kontrolovala papír v ruce. „Vy jste Elara?“

„Ano!“ přikývla jsem a prsty přejela po přívěsku.

„Hele! Ty tu nemáš co dělat, špíno!“ zaburácel za mnou Brockův hlas, ale ignorovala jsem ho.

„Vy se hlásíte do programu?“ zeptala se ta žena zmateně a já cítila, jak mi dochází trpělivost.

„Ano. Je v tom nějaký problém?“ zeptala jsem se právě ve chvíli, kdy jsem slyšela, jak ke mně Brock dupe.

„Ne. Vůbec ne.“ Zamrkala a pak se podívala za mě. „Můžete jít dál.“

Zamumlala jsem poděkování a pak vtrhla do dveří a zabouchla je za sebou.

„Hej, musíš počkat, až na tebe přijde řada!“ slyšela jsem ženu říkat Brockovi na druhé straně a opřela jsem si čelo o leštěné dřevo s úlevným výdechem.

Když jsem vešla, stála jsem zády ke kanceláři a zhluboka dýchala, abych uklidnila svou vlčici. Vždycky se dere ven, když jsem extrémně vyprovokovaná, a já ji bohužel musím neustále potlačovat.

„Vždycky měj svého vlka na vodítku, jinak toho budeš litovat!“

Ta slova mě znovu pronásledovala. Nerada jsem to své vlčici dělala, ale neměla jsem na vybranou. Buď to, nebo ztratím kontrolu, a když ztratím kontrolu, dějí se špatné věci.

Když jsem znovu nabyla klid, otočila jsem se a v tu chvíli se mi zatajil dech.

Dva princové byli jen pár stop ode mě a byli to dva z nejkrásnějších potetovaných mužů, jaké jsem kdy viděla. Jeden seděl, zatímco druhý stál vedle něj s rukama zkříženýma na hrudi. Vyzařovala z nich aura, která páchla mocí, dominancí a touhou. Teď už jsem chápala, proč z nich ženy šílí.

Jejich přítomnost je pro ženy tím, čím je šanta kočičí pro kočky.

Dva páry očí – zelené a modré – si mě prohlédly od hlavy k patě a na vteřinu se moje vlčice pohnula a já cítila, jak každý centimetr mé kůže ožívá teplem.

Dobrá bohyně. Ti muži byli něco jiného.

Ten, který stál, měl krátké černé vlasy úhledně sčesané a rozdělené na stranu. Měl hluboko posazené zelené oči, které mě skenovaly způsobem, při kterém jsem se cítila nahá i nesvá. Náhle jeho zelené oči zežloutly, ale jakmile se to stalo, vrátily se k normálu.

Můj pohled sklouzl k tomu sedícímu a okamžitě mě okouzlily jeho laskavé modré oči. Ačkoliv se svému bratrovi nápadně podobal, poznala jsem, že je ten starší. Vlasy měl tmavé a dlouhé, stažené do nízkého culíku za krkem, a vypadal jako muž, kterému bych mohla věřit.

Muž, který by mi neublížil tak, jako ostatní.

Zatřásla jsem hlavou. Netušila jsem, co mě vedlo k takovému dojmu, vzhledem k tomu, že jeho tvář byla jako z kamene, a jak se na mě díval, neměla jsem ponětí, co si myslí, ale něco ve mně to chtělo vědět.

„Zabloudila jsi, nebo co?“ zeptal se zelenooký princ, a i když byl jeho tón hrubý, v sytosti jeho hlubokého barytonu bylo něco, co mě nutilo říct ano.

A málem jsem to udělala.

„Ne.“ Zatřásla jsem hlavou. „Nezabloudila jsem. Jsem tu, abych se zapsala do Protokolu Vanguard.“

Princové si vyměnili významné pohledy a pak se na mě znovu podívali s odlišnou, ale nervy drásající intenzitou. Moje vlčice se znovu pohnula a v mikině mi začalo být horko.

„Jak se jmenuješ?“ zeptal se zelenooký princ.

„Elara,“ odpověděla jsem, rozepnula mikinu a svlékla ji, abych odhalila svůj černý top bez rukávů s logem heavy metalové kapely. Když jsem zvedla hlavu, zjistila jsem, že princové bezostyšně zírají na můj hrudník. „Pardon, ale je tu trochu vedro,“ řekla jsem, popadla židli a posadila se. „Můžu se také dozvědět vaše jména?“

Princové si znovu vyměnili pohledy a tentokrát se na mě podívali, jako bych měla dvě hlavy. Bylo zřejmé, že nejsou zvyklí na to, aby se jich někdo ptal na jména.

„Chceš říct, že nevíš, kdo jsme?“ zeptal se zelenooký princ posměšným tónem, v němž však byl smrtící podtón.

„Chci říct, že znám jména vás obou, ale nevím, kdo je kdo.“

Znovu vypadali mým prohlášením vyvedeni z míry, jako by vědět, kdo jsou, mělo být základním lidským právem nebo tak něco.

„Už to samo o sobě stačí k tvé diskvalifikaci… Elaro.“ Zelenooký princ se ušklíbl a způsob, jakým vyslovil každé písmeno mého jména, ve mě vyvolal nejistotu, zda ho chci praštit, nebo ho nechat, aby ho vyslovil znovu.

„Proč?“ odvětila jsem. „Protože z vás nejsem unešená jako ostatní?“

Zamračil se. „Ne, protože se zdá, že máš prořízlou pusu a jsi drzá. Dvě vlastnosti, které v programu nebudou oceněny.“

„Teda. Moje omluva,“ řekla jsem a zvedla obě ruce v gestu kapitulace. „Jen jsem se snažila zjistit vaše jména.“

Zelenooký princ protočil panenky a povzdechl si. „Jmenuji se Kael,“ řekl, strčil si ruce do kapes a pokynul k muži vedle sebe, „…a tohle je můj bratr Rowan.“

„Fajn. Beru na vědomí.“ Přikývla jsem.

Rowanovo čelo se svraštilo, jako by to nebyla reakce, kterou očekával, a když se naše oči znovu setkaly, nemohla jsem si pomoct a pohlédla jsem na jeho plné rudé rty. Zajímalo by mě, jak chutnají.

„Víš vůbec, do čeho se to hlásíš?“ Kael přerušil mé myšlenky, když obešel velký dubový stůl a opřel se o něj přímo vedle mě.

„Ano… Vaše Výsosti.“

„Myslím, že nevíš,“ oponoval Kael.

Teď byla řada na mně se zamračit. „Proč si to myslíte?“

„Protože…“ Kaelův pohled znovu zabloudil k mému hrudníku a pak zpět do mých očí. „…jsi žena a ženy do programu nesmějí.“

Mé srdce vynechalo. To přece není možné. Na tomto programu závisela celá moje budoucnost. Bez něj nejsem nic. Doufám, že to není pravda, pomyslela jsem si. „Nečetla jsem žádná pravidla, která by to říkala.“

Kael pohlédl na svého bratra s očima hrajícíma pobavením. „Je dobrá!“

Rowanovi se na rtech mihl náznak úsměvu, ale neřekl nic, což mě znervóznilo, protože se zdálo, že spolu sdílejí nějaký vtip. Kael se otočil ke mně. „Jsi vážně dobrá,“ řekl a vrátil se k bratrovi.

„Nerozumím,“ odpověděla jsem, upřímně zmatená.

„Podívej,“ řekl Kael, „už můžeš s tím divadlem přestat. Oba víme, že jsi chtěla jen upoutat pozornost, stejně jako ostatní holky, a tvůj přístup se mi líbí. Bylo to neotřelé, nenudilo to a dala jsi nám pauzu, kterou jsme potřebovali. Teď je čas nechat vejít skutečné uchazeče. Nemáme na to celý den.“

Pak mi to s náhlým zděšením došlo. Ti muži si mysleli, že po nich toužím? V kostech mi začal vřít vztek. Za koho se sakra považují?! Šokovaně jsem zamrkala a cítila, jak se mi tváře rozhořívají tou nestoudnou urážkou. „Moment. Vy jste si mysleli, že jsem vás přišla svést?“