ELARA

Kael se ušklíbl a protočil panenky. „Nebyl to snad smysl celého tohohle rozhovoru? Jsi roztomilá, fajn? Dokonce zajdu tak daleko, že přiznám, že mám slabost pro holky jako ty s tmavými vlasy a oříškovýma očima, ale jsi tak trochu mladá a nemůžeš se rovnat skutečným ženám, se kterými šukáme.“

Znovu jsem ucítila ten známý nával vzteku, ale zhluboka jsem se nadechla. Možná jsem se nevyjádřila dost jasně. „Opravdu jste mě musel špatně pochopit, pane. Nemám absolutně žádný úmysl kohokoli z vás svádět. Vstup do vašeho programu myslím vážně. Tady,“ natáhla jsem k němu svou přihlášku. „Vyplnila jsem formulář a všechno ostatní.“

Princové ze Sterlingu na mě zírali se stejným kamenným výrazem. „Ženy se pro ten program nehodí,“ řekl Kael. Střetla jsem se s jeho pohledem a viděla v něm naprostou definitivnost. Tep se mi zrychlil.

„Říkáte to proto, že je to zákon, nebo proto, že prostě nemáte rádi ženy?“

„Nemusíme ti nic vysvětlovat, Elaro,“ odpověděl Kael chladně. „Takže pokud ti to nevadí, laskavě odejdi a nechte zapsat ostatní. Tento program je ženám uzavřen.“

Nevěřícně jsem si odfrkla. „Dejte mi aspoň šanci se osvědčit.“

„Neslyšela jsi mě?!“ zařval Kael a já ucítila, jak se mi kolem krku stahují chapadla jeho Alfy autority. Tentokrát už nevypadal pobaveně. „Nesplňuješ naše kritéria! Teď vypadni!“

Ztuhla jsem, zmítaná mezi vztekem a zoufalstvím. To je ono? Je po mém životě? Trénovala jsem na to roky. Mám prosit? Možná uvidí, jak moc o to stojím. Zavřela jsem oči a zavrtěla hlavou.

‚Nikdy nebudu o nic prosit.‘

V očích mě pálily slzy, když jsem popadla svetr a chystala se k odchodu, ale pak jsem se zastavila a otočila.

Ti hajzlové si vážně zaslouží slyšet, co si o nich myslím!

Přešla jsem místnost a práskla svou registrační přihláškou na stůl přímo před Rowana.

„Za prvé, kdybyste si oba udělali chvilku a podívali se na můj životopis, věděli byste, že děláte největší chybu své kariéry, protože já jsem přínosem a vím to! Trénuju tvrději než kdokoli jiný, a kdybyste mě naverbovali, byla byste měli tu nejlepší zatracenou vojandu, jakou jste kdy viděli!“

Pak jsem se narovnala do své plné výšky. „Za druhé, oba si myslíte, že jste ochutnali skutečné ženy,“ zírala jsem na ně oba se svým nejpobavenějším výrazem. „Vsadím se, že byste ani nepoznali, jak vypadá skutečná žena, i kdyby vám zírala přímo do tváře.“ A s těmito slovy jsem si hodila své tmavé dlouhé vlasy za záda, popadla svetr a práskla za sebou dveřmi.

V tuhle chvíli se mi tělo třáslo vztekem a rozhodla jsem se, že by mi prospělo se proběhnout, abych se uklidnila, ale pak mě zahlédl Brock a začal se ke mně řítit.

Bohyně. Dneska ne. Na tohle vážně nemám čas!

„Hej! Děvko! Šla jsi jim tam vykouřit péra?“

Chtěla jsem projít kolem Brocka a ignorovat ho jako obvykle, ale on mě popadl za vlasy a odhodil mě dozadu. Dopadla jsem na zem a okamžitě ucítila prudkou bolest v loktech. V mém okolí okamžitě vypukl chaos. Brock křičel a ta sekretářka na něj zřejmě ječela, ať přestane, když ke mně přistupoval.

Ale já neslyšela nic přes krev, která mi bušila v uších. Jediné, co jsem chtěla, bylo tomu parchantovi ublížit, a v důsledku toho se moje vlčice drala na povrch a připravovala mě k úderu. Ale nemohla jsem, ta slova z mé minulosti mi zněla v uších jako varovný zvon.

‚Vždycky měj svého vlka na vodítku, jinak toho budeš litovat!‘

Náhle jsem se cítila jako vyfouknutý balónek. Na kratičký okamžik jsem zavřela oči, zhluboka se nadechla a pokusila se svou vlčici potlačit. Nemohla jsem si dovolit ztratit kontrolu jako minule.

„Vstávej, mrcho!“ zařval Brock a znovu mě popadl za vlasy, až jsem sykla bolestí. Vrávoravě jsem se postavila, zatímco mě táhl dopředu ke svým poskokům.

„Nech mě být!“ dožadovala jsem se. „Varuju tě!“

Brock mi zaklonil hlavu za vlasy tak, že jsem stála vzpřímeně a nenávistně na něj zírala. Shlížel na mě se samolibým úsměvem: „Možná, když si klekneš, políbíš mi botu a budeš prosit, zvážím, že tě nechám jít.“

V kostech mi znovu zajiskřil vztek. „Co tě vede k tomu, že bych to udělala?!“ procedila jsem skrz zuby.

Brockovi přelétl přes tvář stín. „Slyšel jsem, že tvoji rodiče v posledních chvílích prosili, takže by to pro tebe mělo být snadné.“

A po těch slovech všechna pouta praskla.

Otočila jsem se a vší silou Brocka kopla do nohy, vyjekl a pustil mé vlasy. To mi dalo příležitost kopnout ho do koulí a jedním pohybem mu uštědřit dvojitý kopanec do obličeje.

Když jsem se vrátila do postoje, uvědomila jsem si, že Brockovi teče krev z pusy, a to mě nesmírně uspokojilo.

„Toho budeš litovat, mrcho!“ zařval, když si sáhl na obličej a uviděl krev.

„Ukaž, co v tobě je, parchante!“ odpověděla jsem s ušklíblem.

To ho zřejmě rozzuřilo, protože se na mě vrhl. Zaťala jsem pěsti, zaujala bojový postoj, a když se na mě Brock vyřítil, uhnula jsem jeho prvnímu máchnutí a udeřila ho do boku. Vzduchem se ozvalo křupnutí a Brock bolestivě zavrčel.

Znovu se na mě vrhl, já uhnula a udeřila ho na druhou stranu a nepřestala jsem ho mlátit, dokud nebyl na kolenou. Pak jsem ho dorazila kopancem do hlavy.

Jeho kamarádi se na mě vrhli a já zmlátila i je, dokud jsem nebyla obklopena bezvládnými těly. Zůstala jsem tam těžce oddechovat, ale bylo tak dobré se utrhnout ze řetězu. Skoro jako bych se poprvé zhluboka nadechla čerstvého vzduchu. Rychlý pohled kolem odhalil nepřítomnost Sloane a jejích kamarádek, což mě trochu mrzelo. Těšila jsem se, že zmlátím i ji!

Někdo za mnou zatleskal a já se otočila a uviděla Rowana a Kaela, jak mě sledují. Tleskal ten první, který pak pomalu přistoupil. Narovnala jsem se a ostražitě ho sledovala, dokud nebyl tak blízko, že jsem musela zvednout hlavu, abych se mu mohla podívat do očí.

Stále jsem těžce dýchala, divoká vztekem a hněvem, ale v tu chvíli mi odhrnul vlasy z obličeje a jeho prsty přitom zavadily o mou kůži. Ztuhla jsem a vnímala každý dotek, a když mi prsty svezl vlasy za ucho a otřel se i o něj, zavřela jsem oči a téměř slastně zakňučela. Na vteřinu mi jeho dotek připadal jako domov, jako chladná řeka v parném létě, a na okamžik se mi zdálo, že ve vzduchu cítím něco sladkého.

Moje vlčice se znovu pohnula, ale ta iluze zmizela tak rychle, jak přišla. Někdo jako já nikdy nemůže mít druha. Jen si něco namlouvám. Jsem prokletá k tomu, abych zbytek života prožila sama a nechtěná.

Otevřela jsem oči a zjistila, že mě Kael také sleduje se zamračeným výrazem, ale to, že Rowan stáhl ruku, mě přimělo zaměřit pozornost zpět na něj. „Takový hněv jsem neviděl už roky,“ řekl a jeho hlas byl chraplavý jako šepot milence. Spletl si ruce za zády a já si přála, aby se mě znovu dotkl. „Takový vztek lze vytvarovat ve zbraň, Elaro. Chtěla bys být naší zbraní v Programu Vanguard, v naprosté službě mně a Koruně?“

Nemohla jsem uvěřit svým uším. To je ono! Můj život nakonec neskončil! Ale pak jsem znejistěla. Proč říká ano až teď? Je to jen nějaký vtip, nebo to tentokrát myslí vážně?

Byl jen jeden způsob, jak to zjistit.

„Ano, Vaše Výsosti,“ odpověděla jsem a ostražitě je sledovala. „Ráda bych byla součástí vašeho programu.“

„Dobře,“ řekl Rowan a ustoupil. „Vítej v Královském programu Vanguard. Uvidíme se na výcviku.“ A s tím se oba bratři vrátili do své kanceláře a zrodila se nová kapitola mého života.