KAEL

S povzdechem jsem s bratrem nastoupil do výtahu, který nás vezl do sedmnáctého patra citadely Apex. Shromáždění Apexu bylo sídlem krále alf a také místem, kde se setkávaly všechny alfy.

Právě sem jsme byli s bratrem povoláni na mimořádnou schůzi, a protože za tím stál můj otec, král alf, okamžitě mě přepadl neklid. Oblek, který jsem měl na sobě, mi najednou připadal příliš horký, a tak jsem přešlapoval z nohy na nohu a upravoval si kravatu.

„Jsi v pohodě?“

Ztuhl jsem a pak se podíval na bratra, který stál po mé levici. „Za chvíli nás budou soudit za to, že jsme do týmu vzali holku. Co myslíš?“

Jeho nebesky modré oči mě sledovaly stejným způsobem jako naše matka, když jsem byl nemocný. Nemohl jsem snést, že mi ji připomíná, a tak jsem odvrátil zrak.

„Myslím, že budeme v pořádku,“ odpověděl Rowan chladně, což mě ještě víc vytočilo – jak mohl být tak v klidu?

„Ne, ty budeš v pořádku. Otec utrhne hlavu mně.“

Cítil jsem na sobě bratrův těžký pohled. „Přijetí Elary bylo moje rozhodnutí. Ať už otec řekne cokoli, ponesu za to zodpovědnost já.“

V odpověď jsem si odfrkl a zavrtěl hlavou. „To se ti to mluví. Ty jsi otcův oblíbenec.“

Následovala chvíle ticha a já čekal nějakou reakci, možná trochu hněvu skrze naše pouto, ale nic se nestalo. Rowan byl zase tím robotickým kreténem.

„Myslel jsem, že tohle už máme za sebou,“ prohlásil Rowan.

„Měli bychom, kdyby mi to otec každou chvíli nepřipomínal,“ odpověděl jsem hořce.

Znovu nastalo ticho. „Jsme nejdřív bratři, až pak jeho synové. Jasné?“

Povzdechl jsem si a nakonec přikývl. To prohlášení bylo naším heslem. Slib, který jsme dali matce – že budeme držet spolu a vystupovat proti otci jako jednotná fronta. Byl to slib, že ho nikdy nenecháme, aby nás poštval proti sobě, ale jak šel čas, začínal jsem k tomuto závazku pociťovat nedůvěru.

„Vždycky ti budu krýt záda, Kae,“ řekl Rowan právě ve chvíli, kdy se výtah zastavil. „Doufám, že ty budeš krýt ta moje.“

Než jsem stačil odpovědět, výtah se otevřel a Rowan vykročil ven. Nemohl jsem mu ten chlad a odtažitost úplně vyčítat. Oba nás od dětství učili, že emoce jsou slabost a že chcete-li být alfou, musíte v sobě tuhle část zabít.

Hádám, že u Rowana otec uspěl, ale u mě? Před vnitřním zrakem mi probleskla vzpomínka.

‚Emoce tě zabijou!‘

Otcova slova mi zazněla v hlavě těsně předtím, než mi jeho drápy rozdrásaly záda. Bylo mi tehdy dvanáct let a jizvy z té noci mám dodnes. A přesto všechno, místo abych se emocí vzdal, držel jsem se hněvu a viny. Desetiletí jsou mou součástí a vyžírají mě jako nemoc.

Výtah se otevřel do prázdné chodby, na jejímž konci byly dvoukřídlé dveře střežené ochrankou. Když jsme k nim došli, muži z ochranky se uklonili a dveře nám otevřeli.

Uvnitř byla místnost s velkým kulatým stolem z leštěného dubu uprostřed a kolem něj seděl král alf a některé z jeho alf. Král alf byl muž koncem šedesátky s tváří ztuhlou v permanentním šklebu. Rty měl vždy zkřivené nesouhlasem a v jeho zelených očích plál záštiplný lesk. Ostatní alfy měly tváře podobné té jeho – prázdné a bez výrazu, nic neprozrazující. Matka mi kdysi řekla, že takhle se alfy vyrábějí – chladné, bez emocí a robotické.

„Zdravím,“ řekl Rowan s mírným úklonem hlavy směrem ke králi alf a pak se posadil.

„Zdravím, Rowane,“ zamručel otec.

„Zdravím, Vaše Veličenstvo,“ uklonil jsem se, než jsem se posadil po Rowanově pravici, ale dočkal jsem se jen ticha. Otec se na mě sotva podíval, než se obrátil k mému bratrovi.

„Přejděme k věci, ano?“

Při té nehorázné neúctě se mi ruce sevřely v pěst. Na to, že mě otec ignoruje, jsem byl zvyklý, ale udělat to před všemi těmito alfami, to bylo nové dno.

„Nenech ho, aby tě vytočil,“ poslal mi Rowan zprávu přes pouto, ale bylo pozdě. Už se mu to povedlo, zvlášť když se na mě jeho alfy podívaly a pak odvrátily zrak; prostě jsem věděl, že mě litují. Věděl jsem, že vidí kluka, který nikdy nezíská otcovu lásku. V obleku mi bylo znovu horko, ale neodvážil jsem se pohnout, abych si upravil kravatu. Nedopřeju otci to uspokojení, aby věděl, jak moc mě to zasáhlo.

„Sešli jsme se tu dnes proto, že jsme byli upozorněni na to, že jste vy a princ Kael do svého týmu Vanguard naverbovali dívku. Je to tak?“

Všechny alfy se otočily k nám. Rowan se opřel v křesle, naprosto klidný. „Abychom si to ujasnili, naverbování Elary Vanceové bylo výhradně mým rozhodnutím. Princ Kael pouze splnil, co jsem po něm jako jeho nadřízený žádal.“

„Proč?“

„Protože věřím, že je čas na změnu? Ženy se dnes prosazují v pokročilých oborech, tak proč ne v tomto?“

„Ženy nejsou nic víc než stroje na plození dětí, princi Rowane. Jejich jediným účelem je být manželkou a pečovat o domov,“ odpověděl otec a jeho muži souhlasně přikývli.

„Dovolím si nesouhlasit, Vaše Výsosti,“ řekl Rowan. „Mám pocit, že ženám by měla být dána šance jít do války.“

„Máš pocit?“ odfrkl si náš otec. „Nevychoval jsem tě, abys měl pocity, Rowane. Vychoval jsem tě, abys uvažoval logicky jako chladnokrevný zabiják!“

„A to také dělám.“

„Mně se to tak nezdá. Četl jsem její složku. Je to omega, která se ani nemění! V místnosti plné nezadaných alf, bet a gam je to problém. Je to rozptýlení!“

„Moji muži to zvládají v pohodě.“

„To si myslíte teď, ale podle hlášení se na příští rok do Vanguardu přihlásilo čtyřicet tři dívek. Čtyřicet tři, Rowane! To jsou víc než dvě třetiny týmu! A co za pět let?! To je katastrofa!“

„Je to tak, Vaše Výsosti? Já to považuji za revoluci.“

„Revoluci, houby! Vaši muži to neustojí!“

Rowanovi ztvrdly oči. „Jsem jejich velitel a své muže znám. Pokud se nedokážou ovládnout v blízkosti ženy, pak můžeme tu nadcházející válku rovnou prohrát.“

Na všechny padlo ticho. Podle výrazů ve tvářích některých alf jsem poznal, že začínají vidět věci Rowanovýma očima.

„Dobrá. Dáme o tom hlasovat,“ řekl otec po chvíli. „Chci, aby Elara Vanceová zmizela.“

Poprvé po dlouhé době jsem u Rowana zahlédl náznak reakce. Zatnul čelist. „Jistě, Vaše Výsosti.“ Nasadil úsměv, který mu však nepronikl do očí. „Ale než to uděláte, chci říct ještě jednu věc.“

Otec se opřel v křesle. „Pokračuj.“

Rowan se naklonil dopředu a sepjal ruce na stole. Než promluvil, podíval se každé alfě do očí. „Za každou ztracenou samici existuje samec odsouzený k tomu, že nikdy nenajde svou družku. Nemůžeme popřít, že ženy jsou pro naše přežití nezbytné, ale pokud je vycvičíme, aby se samy bránily a bojovaly, pak se ochrání lépe než my. Válka se blíží. Je čas na změnu.“

Nemohl jsem si pomoct a když bratr dokončil svou řeč, na rtech se mi objevil drobný úsměv. Se slovy to vždycky uměl. Jen jsem doufal, že to pronikne do některých z těch chladných, mrtvých srdcí.

„Čas hlasovat,“ řekl otec. „Kdo je pro vyloučení té dívky a trvalý zákaz vstupu žen do sboru, řekněte ‚ano‘.“

Šest zvednutých rukou.

„Kdo je pro ponechání dívky?“

Šest zvednutých rukou.

„Takže je to nerozhodně,“ začal otec, ale bratr se otočil ke mně.

„Není,“ řekl a všichni se podívali na mě. „Máme tu třináctou osobu.“

„Jeho hlas se nepočítá,“ řekl otec odmítavě a hněv, který se předtím rozplynul, se znovu přihlásil o slovo. Sevřel jsem pěsti tak silně, až se mi nehty zaryly do masa. Ta bolest byla vítaným rozptýlením.

„Zapomínáš, že jsem také princ, otče,“ řekl jsem hořce. „Mám vyšší hodnost než všechny tvé alfy tady.“

Ticho se prohloubilo, když mě otec propodával chladnýma zelenýma očima plnýma nenávisti a odporu. „Tak do toho,“ vyprskl. „Použij svůj hlas… moudře.“

Věděl jsem, co tím posledním slovem myslel.

Pokud budu hlasovat v jeho prospěch, znamenalo by to hodit Elaru přes palubu. Stálo to za to? Začal by se ke mně otec konečně chovat lépe? A odpustí mi konečně to, co se stalo před deseti lety?