ELARA

Jak jsem se řítila ke Sloane, zatínala jsem prsty v pěst a cítila, jak ve mně vře ten známý hněv jako horká voda. Všimla jsem si, že čím blíž jsem byla, tím ostřejší byl Sloanin úsměv, a viděla jsem, jak se jí napínají svaly, zatímco se její kamarádky přesouvaly do strategických pozic.

Není to past? pomyslela jsem si.

Přesto jsem od Maisie nemohla jen tak odejít, ne když tam bezmocně plakala pod Sloaniným nelítostným stiskem, až mě z toho srdce bolelo. Zastavila jsem se jen stopu od toho rozmazleného fracka, tak blízko, že jsem cítila její pitomý parfém s vůní třešňových květů. Tou dobou už celá jídelna utichla, jako by se celý svět zastavil a zatajil dech.

„Pusť ji,“ řekla jsem tiše a zhluboka dýchala, abych uklidnila své tělo, které se třáslo vztekem. Sloaniny lesní zelené oči se zúžily. „A proč bych to měla dělat, Elaro?“ odsekla suše.

„Protože jsem poprosila slušně,“ vydechla jsem.

Sloane střelila pohledem po svých kamarádkách a pak vybuchla smíchy. „Páni. Slečna válečnice z Vanguardu nám v poslední době nějak moc narostla. Nejdřív pošle do nemocnice mého přítele a teď mi vyhrožuje.“ Její posměšný úsměv zmizel. „Zapomněla jsi, že zapojování se do rvaček je proti školnímu řádu? A jestli na mě položíš ruku, zařídím, aby tě můj táta vykopl z téhle školy i s tvým chudým, zaprášeným zadkem, a informuju prince o tvém chování!“

Nebylo to přesně to, co chtěla?

Znovu jsem se zhluboka nadechla a potlačila svou vlčici. „Nechci se prát, jasný? Jen ji pusť.“

Sloanin pohled se vyprázdnil, jako by přemýšlela o tom, co jsem řekla. „Víš co? Pustím ji. Pod jednou podmínkou.“

Ostražitě jsem si ji prohlížela. „Pod jakou?“

Sloaniny rty se roztáhly do úsměvu. „Slyšela jsem, že přáním mého přítele bylo, abys mu líbala boty a prosila, než jsi ho poslala do toho zatracenýho kómatu! No, jako jeho věrná přítelkyně,“ hodila si pramen svých blonďatých vlasů za záda, „chci dokončit to, co on začal.“

„Prosím?“ zamrkala jsem.

„Tyhle boty mi koupil Brock,“ pokračovala, jako by mě neslyšela. „Řekni prosím a polib tyhle boty a já ji pustím.“

Srdce se mi znovu rozbušilo, tentokrát strachy, když její kamarádky vytáhly telefony, aby si to s radostí nahrály. Další spolužáci opustili svá místa, aby kolem nás vytvořili dav, a někteří dokonce začali skandovat: „Polib jí boty!“, aby na mě vytvořili tlak. Podívala jsem se na Maisie a zjistila, že na mě vrtí hlavou a mlčky mě prosí, abych to kvůli ní nedělala. Má ruka našla přívěsek na krku a pohrávala si s ním.

Nikdy v životě jsem o nic neprosila. Mohla bych teď ještě vůbec odejít? Byla moje důstojnost a budoucnost důležitější než záchrana Maisie? Po páteři mi přeběhl nepříjemný mráz. Udělat tohle by byla ta nejponižující věc, jakou jsem kdy udělala, a když jsem se podívala do jedné z mnoha kamer namířených na mě, věděla jsem, že to tam zůstane navždy.

„Tak co?“ Sloane zvedla obočí, dávajíc najevo svou netrpělivost, a aby zdůraznila svou převahu, sevřela Maisieiny vlasy pevněji, až dívka bolestí vykřikla.

„Dobře! Dobře!“ řekla jsem a se slzami pálícími v očích jsem pomalu klesla na kolena, což vyvolalo hromadné „óóó“ z davu. Obličej mi hořel hanbou, ale neustále jsem si připomínala, že to dělám kvůli své budoucnosti a čistému svědomí. Střetla jsem se očima se zrzavou dívkou a ta ke mně rty naznačila: „Je mi to líto.“

Na oplátku jsem jí věnovala úsměv, než jsem vzhlédla ke Sloane a vyvolala svůj nejvražednější pohled.

Byl čas prosit.

Bohové! Čím jsem si tohle zasloužila?!

Zhluboka jsem vydechla a povzdechla si. Čím déle tu budu, tím to pro mě bude horší, tak jsem otevřela pusu a sebrala odvahu k tomu slovu. „Prosím.“

Vyšlo to potichu, ale dost nahlas na to, aby mě nikdo nenutil to opakovat, a byla jsem ráda, že to po mně Sloane nechtěla. Teď nastal čas jí políbit boty a v tuhle chvíli jsem se cítila jako vězeň, který jde na popravu. Zavřela jsem oči a cítila, jak se mé tělo sklání, dokud se mé rty nedotkly její boty. Čas jako by se v tu chvíli zastavil, pak celá místnost vybuchla v chaosu smíchu, šepotu a posměchu tak silně, že se ve mně prolomila hráz slz, ale udržela jsem je v sobě.

Nebudu před těmito lidmi brečet. Nedopřeju jim to uspokojení.

Teď, když jsem to měla za sebou, jsem se chtěla zvednout, když jsem slyšela, jak si Sloane odplivla, a pak jsem cítila, jak mi tíha její urážky přistála na hlavě. Ztuhla jsem a v místnosti nastalo ticho. Někdo zalapal po dechu a pak jsem slyšela Maisiein hlas: „To jsi nemusela dělat!“

„Drž hubu, mrcho!“

To, co se stalo potom, bylo zcela mimo mou kontrolu.

Zvedla jsem hlavu právě včas, abych viděla, jak Sloane znovu zvedá ruku, aby Maisie udeřila, a to mě strašně rozzuřilo. V mžiku jsem byla na nohou a chytila ji za zápěstí, dřív než její ruka dopadla. Sloaniny vzteklé oči se náhle rozšířily překvapením. „To jsi vážně neměla dělat,“ řekla jsem tiše a pak jí vlepila pořádnou facku přes obličej.

„Óóóó!“ lidé zalapali po dechu a ucukli, jak jí při nárazu z pusy vystříkla krev, což mě nesmírně uspokojilo. Sloaniny oči se ještě víc rozšířily šokem, když si sáhla na ústa a uviděla krev na své ruce.

„Ty jsi mě udeřila?!“ zařvala a pokusila se mě udeřit druhou rukou, ale tu jsem taky chytila a místo toho jí dala ránu čelem. Z davu se ozvalo další „óóó“, když jsem uslyšela tiché křupnutí, a když jsem se odtáhla, viděla jsem, že Sloane z nosu valí krev.

„To máš za to, že jsi ublížila Maisie,“ řekla jsem, „…a tohle… za to, že jsi mě tak neskutečně srala!“ Ustoupila jsem a kopla ji do břicha, čímž jsem ji poslala vzduchem, dokud nedopadla na zadek. Sloane se převalila a chytila se za břicho, tvář staženou bolestí. Otočila jsem se k jejím kamarádkám, které pořád natáčely, a pohledem je vyzvala, aby šly blíž. Místo toho ucouvly a běžely Sloane pomoct vstát.

Maisie se vyškrábala ze země a naléhavě mě chytila za ruku. „Pojď, vypadneme odsud!“

Váhala jsem, protože jsem byla nepříčetná a chtěla jsem jim všem ublížit, ale už pro mě nepředstavovaly hrozbu, tak jsem poslechla Maisie a otočila se k odchodu, ale pak jsme se zastavily. Přímo před námi se objevil pan Arthur Vane, ředitel školy. Byl to velký, hřmotný muž s pleší a blonďatou bradkou.

„Co se to tu děje?!“ zaburácel a všichni se okamžitě rozprchli zpět ke svým místům – všichni kromě mě, Maisie, Sloane a jejích kamarádek. Ředitel Vane se podíval za mě a oči se mu vykulily. „Proboha! Zlatíčko!“ Ten muž proběhl kolem nás a já se otočila právě včas, abych ho viděla, jak klesá na kolena a tiskne svou dceru k sobě.

Sloane byla samá nudle a krev, držela se za břicho a sténala. „Co se to sakra stalo?!“ zeptal se její otec a její kamarádky ukázaly na mě. Během pár vět jsem byla označena za iniciátorku, která na Sloane bezdůvodně zaútočila.

„To není pravda!“ začala jsem říkat, ale tvář ředitele Vanea už byla zkřivená hněvem.

„A dost, Elaro!“ zavrčel. „V téhle škole už nejsi vítaná!“

Srdce se mi sevřelo strachem, když na mě dolehla váha jeho slov. „Prosím, pane Vane, musíte si vyslechnout mou verzi příběhu!“

„Jakou verzi?!“ odsekl. „Tvůj Alfa mi říkal, že jsi problém, a teď to vidím! Sbal si věci a vypadni, Elaro. Jsi vyloučena!“

„Prosím!–“

„VYPADNI!“

Stála jsem tam zdrcená a cítila, jak se ta hráz slz znovu dere skrz mou bariéru, a když se mé oči střetly se Sloaninými, viděla jsem na jejích rtech samolibý úsměv, zatímco kolem ní otec pobíhal.

Její plán vyšel a já prohrála. S tímto vědomím jsem s pláčem vyběhla z jídelny.

Tohle byl nejhorší den mého života.