Jak dlouho už běžím? Nepamatuju si to. Teď se ale nemůžu zastavit. Musím pokračovat dál. Musím se odtamtud dostat co nejdál.

Moje tlapy buší do lesní půdy, jak se řítím kolem stromu a přes padlý kmen. S každým krokem mě nohy berou víc a víc do křečí, ale teď tomu nemůžu věnovat pozornost. Musím pryč.

S neochvějným odhodláním v očích soustředím pozornost na terén před sebou. Můj útěk málem skončil katastrofou před pár minutami, když jsem spustil oči z cesty a málem jsem narazil do kmene stromu. Ještě že má můj vlk dobré reflexy.

Střále nemůžu uvěřit, že jsem mohl být tak hloupý. Na co jsem proboha myslel?

Jo, jasně. Doufal jsem, že až mému druhovi bude osmnáct a konečně ucítí mou přítomnost, bude mě milovat a nárokovat si mě. Jaký to vtip.

Už od svých osmnáctých narozenin, což jsou teď dva roky, vím, že ten jediný člověk, kterého jsem posledních pár let nenáviděl, je můj druh. Protože jsem ale srab, neřekl jsem mu to. No, nepomohlo ani to, že mě neustále dobíral a ponižoval.

Navíc jsem neměl dost odvahy na to, abych přišel k alfovu synovi a oznámil mu, že je můj druh. Všichni by se mi vysmáli, a tak jsem držel jazyk za zuby.

Nikdy bych však nečekal to, co se stalo před pár dny. Srdce mě bolí, jen na to pomyslím. Ne. Musím zapomenout. Musím jít dál.

Můj vlk kňučí. I když mě můj druh neoznačil, můj vlk už ví, kdo je náš pravý druh, a stále ho chce. To se už ale nikdy nestane.

Uf... Musím pokračovat.

Jak se přehoupnu přes hřeben kopce, oči mi náhle uvíznou na záři prosvítající skrze stromy na obzoru. Ano. Konečně jsem dorazil do velkého města. Měli by tu mít autobusové nádraží a já můžu jet tak daleko, kam mě autobus doveze. Teď už jen musím splynout s lidmi a nenechat se odhalit. To zvládnu.

Najednou mám v kroku lehkost a s novou energií vyrazím vpřed. Do rána bych se měl dostat do města. Jediné, co potřebuju, je najít si něco k jídlu a místo, kde se dám do pořádku. Pak začnu svůj nový život.

***

Usazuji se na zadní sedadlo v autobuse. Poprvé za poslední dva roky mám konečně naději. Srdce mě stále bolí a můj vlk se chce stále vrátit k naší smečce, ale vím, že to teď není možné. Jsem si však jistý, že mě otec hledá, a proto se musím od své smečky dostat co nejdál.

Jsem si jistý, že se můj otec pokusil kontaktovat ostatní smečky, ale nesmím dopustit, aby zjistili mé skutečné jméno. Odteď je Kaelen pryč. Zemřel v okamžiku, kdy jsem opustil svou smečku.

Jediný člověk, který zbyl, je ten nový, kterého jsem stvořil. Vítej v mém novém životě, Shane.

Povzdechnu si, otočím hlavu a podívám se z okna. Budoucnost provází tolik nejistot, ale nemůžu dovolit, aby ovládaly můj život. Pro jednou musím žít pro sebe. Ne pro své rodiče. Ne pro svého druha. Ne pro rodinné jméno. Ne. Teď budu žít jen pro sebe.

Doufám, že měsíční bohyně je teď na mé straně. Pokud ano, dovede mě na místo, kde mám být, a na místo, kde se mohu vyléčit. Jednou budu zase stoprocentně v pořádku. Teprve potom budu moci vyjít z úkrytu, ale dřív ne.

Ani nevím, jestli tam, kam jedu, jsou nějací vlkodlaci. Můj otec o této oblasti nikdy nemluvil. No, je to od mé smečky dost daleko, ale moje smečka v této oblasti nikdy s žádnými vlkodlačími smečkami nejednala. Takže mohu jen předpokládat, že tímto směrem žádní nejsou, a proto tam mířím. Odteď budu žít jako člověk.

Pár let jsem chodil na vysokou školu. Teď se tam ale nevrátím a k mému překvapení mi to nevadí. No, jsem si jistý, že k tomu, že se tam nechci vracet, přispívá i fakt, že tam příští semestr nastupuje můj druh.

Uf... Musím na něj přestat myslet.

Jak se autobus rozjede a vyrazí po silnici, dál sleduji krajinu, která se za oknem začíná pomalu rozmazávat, a poprvé v životě přemýšlím o tom, co chci se svým životem dělat. Teď mě nic nedrží zpátky.

První věc je, že si musím najít práci, a pak možná můžu přemýšlet o návratu na vysokou školu. Je v téhle oblasti vůbec nějaká vysoká škola? Určitě ano. Budu se na to muset podívat, až tam dorazím.

Zatímco dál přemýšlím o možnostech, víčka se mi pomalu zavírají a rychle mě pohltí spánek.

***

„Hej. Pane. Musíte se vzbudit. Jsme na konečné.“

Cože? Někdo mě strčí do ramene a mé oči se pomalu pootevřou. Ó, moje tělo je celé ztuhlé. Jak dlouho jsem spal?

SAKRA!! Nepřejel jsem svou zastávku?

Prudce zvednu hlavu a podívám se na řidiče autobusu. „Kde to jsme? Měl jsem vystoupit...“

Starší pán se usměje a přeruší mě. „Vypadal jste tak unaveně, že jsem vás nechtěl budit. I teď jsem vás nechal spát v autobuse několik hodin, ale už je čas, abych jel domů. Musíte teď vystoupit. Vaši tašku jsem vyndal ze zavazadlového prostoru a dal ji vedle autobusu.“

Počkat! Přejel jsem svou zastávku. Ani nevím, kde jsem.

Nevím, co říct. Zdá se však, že mi mozek náhle začíná pracovat, jak zamumlám: „Dá se tu vůbec někde najít práce nebo se najíst? Ani nevím, kde budu dneska spát.“

Řidič mě jemně poplácá po rameni a tiše odpoví: „O to se nestarejte. Můžete jít se mnou do smečkového domu a tam to vyřešíme. Promluvím s alfou a uvidím, jestli vás u nás nechá zůstat.“

Řekl právě smečkový dům a alfa?

Poprvé po probuzení se konečně podívám řidiči do tváře. Je to po letech poprvé, co se setkávám s opravdu vřelým úsměvem. Těch pár šedivých vlasů roztroušených v jeho tmavě hnědých vlasech mu dodává nádech zkušenosti, ale také moudrosti.

Zatímco dál nechápavě zírám na řidiče a přemýšlím, co mám dělat, řidič mě jemně uchopí za paži a zahlaholí: „Pojďme. Je čas večeře, a když tam nedorazíme včas, ti uličníci možná všechno snědí.“

Stále nevím, co se děje, ale neprotestuji. Nechám staršího pána, aby mě vytáhl ze sedadla a vyvedl z autobusu.

Popadneme mou jedinou tašku a on mě vede k autu na parkovišti vedle autobusového nádraží. Pořád nevím, co se děje, ale pomyšlení na jídlo ve smečkovém domě mě hřeje u srdce.

V mysli se mi náhle objeví obraz z doby, kdy jsem byl mladší. Bylo mi tehdy asi deset let a jel jsem do jiné smečky na několik týdnů navštívit tetu a strýce s bratranci. Byl jsem tak nadšený, že jsem konečně zpátky doma a u rodičů, že jsem vběhl do smečkového domu. Bylo mi jedno, že je čas jídla.

Když jsem vletěl dveřmi do jídelny, setkal jsem se s radostným úsměvem své matky a její otevřenou náručí. Rozběhl jsem se přes místnost a vrhl se jí do náruče. Její jemný hlas šťastně zamumlal: „Vítej doma, broučku. Tak moc jsi mi chyběl.“

Během několika vteřin už mě i matku objímal i otec. Jeho hřejivý hlas mi šeptal do ucha: „Vítej zpátky, synu.“

Můj otec nebyl člověk mnoha slov, ale v tu chvíli jsem se cítil tak milovaný. Nikdy jsem to místo nechtěl opustit.

Když nastupuji do auta, po tváři mi steče osamělá slza, jak mi to konečně dochází. Své rodiče už nikdy neuvidím.

Starší pán usedne na místo řidiče, a když nastartuje, tiše prohodí: „Mimochodem, jsem Silas. Nevím, čím jsi si prošel, ale je jasné, že před něčím nebo někým utíkáš. Doufám, že se na mě moc nezlobíš, ale právě proto jsem tě nechal prospat celou trasu autobusu. Vypadal jsi tak unaveně a dokážu si jen představit, že už nějakou dobu utíkáš.“

Pomalu přikývnu a podívám se do klína. Jak na to přišel? Vypadám tak zle?

Tiše odpovím: „Jsem Shane.“

Auto se rozjede a já stočím oči k oknu.

Silas pokračuje: „Už jsem se spojil se smečkou a požádal, abys u nás mohl najít úkryt. Nemůžu prostě nechat někoho tak nevinného a čistého trpět. Navíc jsi omega a není bezpečné nechat tě toulat se bez smečky.“

Sakra. Na to jsem ani nepomyslel.

Po tváři mi steče další osamělá slza, jak se kousnu do spodního rtu a zamumlám: „Hm.“

Když vyjíždíme z parkoviště a míříme na silnici, Silas mě lehce poplácá po paži. „Neboj se. Náš alfa je ve skutečnosti omega. Jeho druh byl zabit v boji před několika lety. Vždycky jsme se skrývali, proto má mnoho z nás práci v sousedních městech. Také jsme se naučili skrývat svůj pach, takže nás ostatní vlkodlaci nemohou odhalit. Myslí si, že jsme jen obyčejní lidé.“

Aha, tak proto jsem si neuvědomil, že je vlkodlak.

Dál zírám z okna a Silas pokračuje. „Náš alfa, Vaxen, se těší, až tě pozná. Kromě našeho alfy jsou všechny ostatní omegy ženy. Budeš první mužská omega, kterou kdy potkal.“

Přikývnu. No, kromě mého nejlepšího kamaráda Ellise, který je také mužská omega, to bude poprvé, co se setkám s jinou mužskou omegou i já. Nejsem však nijak zvlášť nadšený. Srdce mě stále bolí a teď už i tělo.

Právě teď se chci jen najíst, vykoupat a trochu si odpočinout.

Zatímco sleduji, jak krajina ubíhá kolem, nemůžu si pomoct a přemýšlím, jestli mě nechají zůstat. Nemám kam jinam jít a Silas dokonce říkal, že smečka zůstává skrytá. Dovolili by mi tam zůstat skrytý také?

Je tohle místo, kde mě chce měsíční bohyně mít?