Ach, Shane, je tak roztomilý, když usilovně přemýšlí. Vlastně bych měl říkat Kaelen. Vím, že nám dal falešné jméno, když sem poprvé přišel. Dali jsme mu tolik nápověd, abychom mu pomalu dali najevo, že máme zvláštní schopnosti.

Jako alfa smečky, přestože jsem omega, dokážu vidět schopnosti ostatních lidí. Můj otec, který byl předchozím alfou, tu schopnost má také. Předáváme si ji z generace na generaci. Ostatní členové smečky mají také zvláštní schopnosti.

Nicméně úplně každý v naší smečce má schopnost nahlížet do myslí ostatních a vidět jejich myšlenky. Stále nechápeme, jak se u nás tato schopnost vyvinula, ale je to také jeden z důvodů, proč jsme se po mnoho generací tajně skrývali.

Podle našich starších se ostatní smečky o našich schopnostech dozvěděly a začaly se nás snažit využívat ve svůj prospěch. Netrvalo však dlouho a dali jsme se na útěk, abychom se zachránili. Navíc nám trvalo dlouho, než jsme se znovu začali cítit v bezpečí a svou smečku obnovili, ale dokázali jsme to.

Přežilo nás tehdy jen málo, možná tak padesát, ale těch pár vyvolených dokázalo najít naše současné útočiště. V průběhu let se naši předkové začali mísit s lidmi, jakmile se naučili skrývat náš pach. Začali jsme pomalu, ale postupem času se nám podařilo vybudovat některé z největších společností v zemi a během toho procesu jsme značně zbohatli.

Někdo by si mohl myslet, že jsme ke svému úspěchu využili své schopnosti, ale to není pravda. Místo toho jsme využili své obchodní znalosti a vlastní mozky, abychom se ve světě lidí prosadili. A to všechno, aniž by kdokoli znal naše tajemství.

Jednou z věcí, kterou chtěli naši předkové zlepšit, bylo naše vzdělání. Namísto toho, aby výsadu studovat na vysoké škole mělo jen několik členů smečky, chtěli, abychom tam šli všichni a těžili z vyššího vzdělání.

Vzhledem k tomu, že moje rodina tu vysokou školu vlastní, mohu Kaelena nechat ke studiu snadno přijmout i bez jeho podkladů z předchozí školy.

Ovšem nehodlám mu to říkat, ani to, že jsem schopen získat jeho studijní výsledky, aniž by se to kdokoli dozvěděl. Tedy technicky vzato existuje někdo, kdo to ví, protože to byl on, kdo mi ty informace předal, ale ten nikomu nic neřekne. Koneckonců je to jeden z členů mé smečky.

Z úst mi unikne tiché uchechtnutí, zatímco dál sleduji Kaelenův zmatený obličej. Hádám, že už je na čase, abych mu zodpověděl pár otázek, ale nejdřív musím vědět, co cítí k naší smečce.

Opřu se v křesle a prohodím: „Dobře. Už nad tím nepřemýšlej. Jsi moc roztomilý, když jsi zmatený.

Nejdřív ti prozradím, že už mám všechny tvé studijní výsledky z tvé předchozí univerzity, a než se zeptáš, nehacknul jsem se do systému. Tedy mohl jsem, ale nemusím. Jeden z členů naší smečky pracuje tamní administrativě a předal mi informace, které potřebuji, aniž by to kdokoli věděl. Takže se můžeš uklidnit, tvůj otec nezjistí, kde jsi.“

Znovu mi z úst unikne tiché uchechtnutí. Ach, mohl bych tu sedět celý den a jen sledovat, jak se Kaelenův výraz takhle mění.

Jeho zmatený pohled je pryč a nahradilo ho čiré překvapení a možná i trochu šoku. Ty roztomilé vrásky na čele ho dělají neuvěřitelně rozkošným, ale právě když se usměje a ukáže ty úžasné dolíčky, nemůžu si pomoct a musím se také usmát.

Nakloním se v křesle dopředu, opřu si paže o stůl a prstem lehce poklepu o jeho desku. „Kaelene, než ti řeknu cokoli dalšího, potřebuji vědět, co si myslíš o vstupu do naší smečky. Jsi tu už měsíc. Myslím, že je nejvyšší čas, aby ses rozhodl.“

Kaelenova tvář se opět změní v masku smutku a touhy. Nemůžu si pomoct a nahlédnu mu do mysli – vidím, že myslí na svou rodinu a na svého nejlepšího přítele Ellise. Zároveň ale vidím, že Kaelen cítí, že Ellis míří k nám.

Tiše dodám: „Ellis tu bude také vítán, až dorazí.“

Kaelen okamžitě vytrhne oči od stolu a upře je na mě. Vráska na jeho čele je zpět.

Znovu jsem ho zmátl. Pořád se divím, že mu to ještě nedošlo. No, asi se nestává každý den, abyste narazili na smečku, která umí číst myšlenky.

Rychle dodám: „Spojil jsem se telepaticky se Silasem a řekl jsem mu, aby na Ellise dával pozor. Mám pocit, že brzy pojede autobusem, ne-li už teď, směrem k nám.“

Vráska na Kaelenově čele pomalu mizí a on přikývne. „Ano. Neptej se mě jak, ale cítím, že míří sem.“

Přikývnu. „To je jeho schopnost. Dokáže vycítit, kde se lidé nacházejí, což je také důvod, proč tu bude vítán s otevřenou náručí, i kdybys tu nebyl ty.“

Nakloní hlavu na stranu. „Řekneš mi, jak tohle všechno víš? Nikdy jsem ti o tom nic neřekl.“

Ukážu na něj. „Nejdřív ty. Chceš být příští semestr zapsán na naši místní univerzitu? A stát se součástí naší smečky? Tyhle dvě věci jdou ruku v ruce. Pokud se chceš vrátit do školy a studovat to, co chceš ty, pak se musíš přidat ke smečce. Nerad na tebe takhle tlačím, ale tak to prostě cítím.“

Na moment zaváhá.

Nutím se nepodívat mu do mysli a nezjišťovat jeho myšlenky. Nechci ho nutit k rozhodnutí, které chci já. Chci, aby se rozhodl sám za sebe.

Kaelen pomalu přikývne. „Ano. Chci se vrátit do školy a ke smečce se přidám.“

Neovládnu se, vyskočím ze židle a oběhnu stůl. Sevřu Kaelena v pevném objetí a zajásám: „Ano! Moc ti děkuju, Kaelene. Udělal jsi ze mě dneska nejšťastnějšího člověka.“

Kaelen mě obejme a pevně přitiskne k sobě. „Děkuju ti za všechno, Vaxene. Ani nevíš, co to pro mě znamená.“

Och, to já mám celkem představu, ale nebudu nic říkat.

Zatímco Kaelena stále pevně svírám v náručí, dodám: „S obřadem počkáme, až dorazí Ellis. Nechceme ho hned po příjezdu vyděsit.“

Kaelen má hlavu na mém rameni a přikývne. „Děkuji.“

Takže jedno velké rozhodnutí je za námi. Teď je čas na další velkou volbu.

Pustím Kaelena a udělám malý krok zpět. Jemně mu z tváře otřu pár slz, o kterých doufám, že jsou to slzy štěstí. Tiše se zeptám: „Takže, co se chystáš na univerzitě studovat?“

Pomalu zvedne své uplakané oči k mým. „Budu studovat medicínu místo obchodu.“

Na tváři se mi okamžitě rozlije úsměv a přikývnu. Ano. Myslím, že se pro roli lékaře hodí mnohem víc než pro byznysmena nebo účetního, nebo cokoli jiného, co z něj chtěla mít jeho stará smečka.

Už se nemůžu dočkat, až ho uvidím v lékařském plášti. Vsadím se, že bude vypadat úžasně.

„Dám univerzitě vědět, aby vyřídila tvé přijetí na lékařskou fakultu pod jménem Shane. Tenhle semestr jsi těsně promeškal, takže budeš muset počkat na ten příští, ale myslím, že je to tak lepší. Do té doby už budeš mít své bojové dovednosti v malíčku a já budu klidnější, až tě budu pouštět ven.“

Kaelen neprotestuje a jen přikývne.

***

Ellis nechápe, jak to Kaelen takhle daleko zvládl sám. Ellis je na cestě už pár dní a ví, že jde správným směrem, ale Kaelen je od něj pořád daleko. V téhle části země nejsou ani žádní vlkodlaci. No, když se nad tím Ellis zamyslí, je to od něj docela chytré. Ellis předpokládá, že Kaelen plánuje žít a splynout s lidmi. Kaelen by si ale měl uvědomit, že svůj pach neschová. Každý vlkodlak, který by se k němu přiblížil byť jen na krátkou vzdálenost, okamžitě pozná, že je vlkodlak.

Ellis si povzdychne a posadí se na lavičku v autobusovém terminálu. Další autobus, který jede Kaelenovým směrem, odjíždí až za 45 minut. Říká si, že by to byla vhodná chvíle zavolat betovi Alistairovi.

Vytáhne z kapsy telefon. Zapne ho a rychle vytočí Alistairovo číslo. Ellis doufá, že beta Alistair nemá moc práce. Obvykle mu volá večer, až když se Alistair vrátí po celém dni domů.

Vyzvánění… vyzvánění… vyzvánění…

Právě když si Ellis myslí, že to spadne do schránky, Alistair to zvedne: „Ahoj, zjistil jsi něco? Proto mi voláš tak brzy?“

Ellis se rozhlédne po autobusovém nádraží a pak na parkoviště za oknem. „Ne. Mám asi 45 minut, než mi odjede autobus, tak jsem se rozhodl zavolat ti teď. Nevím, jestli budu mít dál signál.“

Na pár sekund zavládne ticho, než se beta Alistair zeptá: „Kam to vlastně jedeš? Proč by tam neměl být signál?“

Ellis sklopí zrak ke své tašce a začne si bezmyšlenkovitě hrát se zipem. „No, tam, kam jedu, není moc měst, jsou tam hlavně farmy a venkov. Ale když dojedu až na konečnou, bude tam velké město, tam to bude v pohodě. Pořád ještě přesně nevím, jak daleko jedu.“

Beta Alistair si povzdychne. „Střále nechápu, jak víš, kam máš jet, ale prozatím ti budu věřit. Doufám, že budu mít brzy dobré zprávy.“

Ellisovi se na tváři objeví slabý úsměv. „Já taky.“

Co však Ellis betovi Alistairovi neřekl, je to, že Kaelenovu polohu neprozradí, dokud k tomu Kaelen nedá souhlas. Ellis si myslí, že beta Alistair možná tuší, co má v plánu, protože se vyhýbá jeho otázkám na to, kde se právě nachází nebo kam směřuje. Ellis nechce, aby ho cokoli prozradilo. Dokonce si koupil anonymní telefon, který se těžko sleduje, aby Alistair nemohl zjistit jeho polohu přes GPS.

Beta Alistair prohodí: „Musím jít. Odběhl jsem si z porady, abych si s tebou promluvil. Budu čekat na tvůj další hovor.“

Ellis se podívá z okna na autobusy a zamumlá: „Ahoj.“

Jakmile hovor ukončí, telefon znovu vypne. Podívá se na hodinky. Do odjezdu zbývá už jen 35 minut a brzy by měli začít vyvolávat cestující k nástupu.

Když se Ellis znovu podívá z okna směrem k autobusům, u jednoho z nich stojí řidič ve středních letech a upřeně na něj hledí. Ellise náhle zaplaví vlna strachu, když na něj řidič zamává a zakřičí: „ELLISI!“

Jak sakra zná jeho jméno?