Nemůžu uvěřit, že se vlastně učím bojovat. Jen jsem Vaxenovi tak mimochodem prohodil, že bych chtěl být víc jako on, a bác. Rhys a Kovak mě učí bojovat. Myslím, že jednoho učitele bych zvládl, ale s oběma je to jako intenzivní lekce. Když jeden musí odejít něco zařídit, přijde druhý a pokračuje ve výuce.

Obvykle je mým hlavním učitelem Kovak, protože je to vrchní bojovník a vede všechny tréninky, zatímco Rhys je Vaxenův beta. Ti dva mě každý den trápí v extrémně intenzivním tréninku. Nemám volné ani soboty nebo neděle.

Pokud mě to ale má dostat na úroveň, na které je Vaxen, pak tyhle hodiny i víc rád odpracuju.

No, moc jiného na práci nemám, tak můžu zrovna trénovat.

Kdybych byl zpátky ve své staré smečce, připravoval bych se na návrat na vysokou školu. Ale ani to mi moc nechybí, protože mě rodiče nutili studovat obchod, i když jsem se ve skutečnosti chtěl přihlásit na medicínu. Už od malička mě bavilo sledovat doktory v naší smečkové nemocnici. Nevím, jestli s tím mělo co do činění to, že jsem omega, ale představa, že pomáhám lidem a snažím se je léčit, je to, co opravdu chci dělat.

Už jsem se ale té myšlenky vzdal. Zmizet znamená, že mě nesmí nikde najít, a kdybych se vrátil na vysokou školu, určitě by mě našli. Ne. Raději se na školu nevrátím, pokud to znamená, že tu budu moci zůstat dál.

Pravda, nejsem tu dlouho, ale Vaxen mi dal pocítit, že jsem vítán, což znamená, že mě uvítala celá smečka. Neříkám, že bych se ve své staré smečce necítil vítaný, ale dost lidí mě tam nemuselo. Z nějakého důvodu to, že jsem syn bety – i když můj starší bratr je příští beta – znamenalo, že mě někteří lidé prostě nemohli vystát. Pořád jsem nepřišel na to proč, ale v tuhle chvíli je mi to vcelku jedno.

Kovak na mě zařve přes tréninkové hřiště: „Hej, Shane! Nepolevuj! Rhys tu bude každou chvíli, aby pokračoval ve tvém výcviku!“

Usměju se a zařvu nazpět: „Jenom si beru vodu! Nepolevil jsem!“

Zavrtím hlavou a popadnu láhev s vodou, která leží u mých věcí na lavičce. Jak odšroubovávám víčko, rozhlédnu se po cvičišti. Pořád mě udivuje, že se tu učí bojovat každý, dokonce i omegy. Vaxen mi pořád opakuje, že je povinností každého naučit se bránit sebe i smečku. Pokud budou poslední, kdo zbyl na ochranu smečky a dětí, musí vědět, jak útočníka zastavit.

Nikdy jsem o tom takhle nepřemýšlel, ale má pravdu. V mé staré smečce mi vždycky říkali, že omegy bojovat nemůžou. Jsou příliš slabé, ale tady jsou považovány za rovnocenné s ostatními. To se netýká jen boje, ale všeho. Všichni se střídají v úklidu a vaření, kromě těch, kteří chtějí dělat jen jednu práci. Nikdo není k ničemu nucen kvůli svému statusu. Sakra. Dokonce i Vaxen pomáhá vařit a uklízet.

Z myšlenek mě náhle vytrhne Rhysův hluboký hlas: „Trápí tě něco, Shane?“

Podívám se vedle sebe na Rhyse a zavrtím hlavou. „Ne. Jen přemýšlím o tom, jak moc se moje stará smečka liší od té vaší.“ Napiju se vody a pak znovu přejedu pohledem cvičiště.

Rhys se otočí a taky se podívá na ostatní. „No, není moc smeček, které uvažují jako my, ale my jsme také tajná smečka. Udělali jsme hodně pro to, abychom zůstali skrytí, což znamená, že nejsme jako všechny ostatní smečky.“

Rhys se ke mně trochu nakloní a tiše dodá: „A tak se nám to líbí.“

Na tváři se mi rozlije malý úsměv a znovu se napiju. Pořád jsem se nezeptal, proč svou smečku tají, ale možná, až se rozhodnu stát se její součástí, se zeptám.

Zašroubuju láhev a položím ji na lavičku. „Jsi tu, abys pokračoval v mém výcviku, nebo aby sis povídal o mé staré smečce?“

Rhys se uchechtne. „No, jsem si jistý, že tvá stará smečka je zajímavá, ale pořád se toho musíš hodně naučit, abys v bojových dovednostech dohnal ostatní. Takže se vraťme k tréninku.“

Přikývnu a zamířím zpět na okraj hřiště, kde obvykle trénuju.

***

„Nezapomeň si krýt bok.“

No, myslím, že na to hned tak nezapomenu. Sakra. Ten umí dát ránu. Smutné je, že to pravděpodobně není ani jeho plná síla. Bez ohledu na to to i tak bolí.

Zvedám se ze země a těžce oddychuju. „Budu si to pamatovat. Neboj se.“

Rhys mě poplácá po rameni. „Zlepšuješ se, a to rychle. Jsem si jistý, že nepotrvá dlouho a budeš stejně dobrý jako ostatní v tvém věku.“

Položím si ruku na bok, který mě stále pulzující bolestí pobolívá, a zavrtím hlavou. „Nechci být jen tak dobrý jako ostatní v mém věku. Chci být tak dobrý jako Vaxen. Když to dokáže on, dokážu to i já.“

Rhys se usměje a přikývne. „Jsem si jistý, že ano.“

Kovak k nám dojde a zahlaholí: „Shane, lepšíš se. Jen tak dál a brzy tam budeš. Oh, mimochodem, zítra tě nechám bojovat s jiným členem smečky.“

„Zatím jsem tě držel stranou, ale myslím, že je na čase, abys začal bojovat s ostatními. Neboj se. Nenechám tě hned bojovat se staršími členy smečky. Místo toho začneš s těmi mladšími, kteří jsou zhruba na tvé úrovni.“

Cože? Myslel jsem, že budu mít víc času, než budu muset skutečně začít bojovat s ostatními členy smečky.

Rhys přistoupí blíž a jemně mě poplácá po paži. „Neboj se. Zvládneš to.“

Kovak rychle dodá: „Nenechal bych tě účastnit se, kdybych si nemyslel, že jsi připraven. Navíc tě musíme přimět, aby ses vypracoval k těm lepším bojovníkům. To je jediný způsob, jak se naučíš, jak si poradit v opravdovém boji.“

No, asi jo. Přesto bych si přál víc času na trénink.

Pomalu se podívám na Kovaka a pak na Rhyse. „Asi ano.“

Rhys se usměje a znovu mě poplácá po paži. „Oh, skoro bych zapomněl. Vaxen tě chce vidět ve své kanceláři, jakmile dnes skončíš s tréninkem.“

Přikývnu. Zajímalo by mě, co chce.

***

Vyčerpaný si beru své věci, ale na sprchu ještě nemám čas. Musím nejdřív do Vaxenovy kanceláře a pak se můžu naložit do příjemně teplé vany. Ó, moje svaly to vážně potřebují.

Ani se neohlédnu, jen zvednu ruku a zamávám. „Díky, Kovaku, za další náročný tréninkový den. Jdu za Vaxenem. Ahoj.“

Kovak se uchechtne. „Neboj se. Jsem si jistý, že to není nic vážného.“

Jak ví, že se toho bojím? Přísahám, že právě když si myslím, že jsem v téhle smečce na něco přišel, zůstanu jen zírat a říkám si, jestli někdy vůbec na něco přijdu. No, Vaxen říkal, že se tajemství smečky – nebo aspoň některá z nich – dozvím, až se stanu její součástí. Dokud se to ale nestane, jsem zmatený a ztracený.

Hodím si tašku přes rameno a zamířím k Vaxenově kanceláři. Čím dřív tam budu, tím rychleji zjistím, co potřebuje.

Jak procházím kolem různých domů a budov, najednou si vzpomenu na Ellise. Obvykle se na něj snažím moc nemyslet, protože mě to rozesmutňuje. Tak moc mi chybí.

Z nějakého zvláštního důvodu cítím, že ke mně míří. Nevím, proč mám ten dojem, ale mám ho.

Sakra. Musí mi moc chybět. Vždycky to byl Ellis, kdo mě dokázal najít bez jakékoli námahy. Když jsem se ptal, jak to dělá, vždycky mi říkal, že prostě cítí mou přítomnost a ví, kde jsem. Teď jsem to ale já, kdo má pocit, že Ellis jde za mnou.

Zavrtím hlavou. Tahle smečka mě přivádí k šílenství. No, to není úplně špatné.

Vyženu myšlenky na Ellise z hlavy a pokračuju v cestě k Vaxenově kanceláři.

Během několika minut jsem u Vaxenovy kanceláře. Moje mysl se stále snaží přijít na to, co Vaxen chce, když zaklepu na dveře.

Tuk, tuk.

Vaxen zavolá: „Dále.“

Otevřu dveře a vejdu dovnitř. „Potřeboval jsi mě vidět?“

Vaxen vzhlédne od monitoru počítače a usměje se. Pokyne mi, abych se posadil na jednu z židlí před jeho stolem, a zahlaholí: „Ano. Chtěl jsem si s tebou promluvit o tvé vysoké škole. Už vím, na jakou školu jsi chodil, ale nikdy jsem se tě nezeptal, co jsi studoval.“

Vykročím vpřed, posadím se a nakloním hlavu na stranu. Proč chce vědět o mé vysoké škole? Teď, když jsem opustil svou předchozí smečku, mi bylo jasné, že se tam nevrátím. Byl jsem jedním z mála, kterým bylo dovoleno jít studovat. Jsem si jistý, že v tom hrál roli status mého otce, ale ten tady nemám.

Tady nejsem nikdo a vím, že bych své vzdělání nemohl dokončit. To, co jsem studoval, se mi vlastně moc nelíbilo, ale na tom teď nezáleží.

Místo odpovědi na Vaxenovu otázku se zeptám: „Proč to chceš vědět?“

Vaxenův úsměv trochu povadne a na čele se mu pomalu vytvoří vráska. „Nesmím se zeptat, co jsi studoval? Je to nějaké tajemství?“

Pomalu zavrtím hlavou. „Ne. Není to tajemství. Jen chci vědět, proč se ptáš. Už jsem se smířil s tím, že se na vysokou nevrátím, takže na tom stejně nezáleží.“

Jeho úsměv se znovu rozšíří, jak mě hravě dobírá: „Kdo říká, že se nevrátíš?“

Nerozumím tomu.

Na tváři se mi objeví mračení. „No, není to snad jasné? Utekl jsem z domova, takže nemám nikoho, kdo by mi platil školné. Navíc nechci, aby moje rodina věděla, kde jsem, aby mě nemohli nutit k návratu domů. Takže nemůžu jen tak zavolat do své školy a požádat je, aby poslali mé záznamy na jinou univerzitu. Pokud můj otec promluví s mou starou univerzitou, hned bude vědět, kde jsem.“

Zírám na Vaxena, zatímco mu na tváři dál hraje ten jeho šibalský úsměv. Poprvé od té doby, co jsem sem přišel, nedokážu pochopit, co si Vaxen vůbec myslí. Obvykle uvažujeme dost podobně, ale tentokrát ne. Nemám tušení, co se mu honí hlavou.

V očích se mu najednou zajiskří, nakloní se dopředu a opře se rukama o stůl. „Co bys řekl na to, kdybych ti řekl, že bys mohl být zapsán na naši zdejší univerzitu bez jakýchkoli problémů? Naše univerzita má sice vlkodlaky i lidi pohromadě, ale jediní vlkodlaci, kteří tam jsou přijímáni, jsou vlci z mé smečky. Jsme jediní, kdo dokáže skrýt svůj pach, takže pokud se na kampus náhodou dostanou jiní vlkodlaci, budou si myslet, že univerzita je plná jen lidí.“

Myslí to vážně? To přece nemůže udělat. Nebo může?

Není možné, aby to opravdu dokázali. Že ne?

Vždyť ani nezná mé pravé jméno.

Vaxen se uchechtne. „Jako alfa smečky a majitel univerzity to udělat můžu a v minulosti jsem to už udělal. Co se týče tvého pravého jména, to už taky znám. Jen jsem se rozhodl, že ti nedám vědět, že vím, jaké je. Je spousta věcí, které o tobě vím...“ Na vteřinu se odmlčí a podívá se na mě s hravým úšklebkem na tváři.

Hej, není možné, aby věděl, jak se jmenuju. Ze spaní nemluvím a vím, že jsem to nikomu neřekl. Shane je jediné jméno, které jsem používal. Jsem si tím jistý.

Vaxen se znovu tiše uchechtne. „Shane je jediné jméno, které jsi používal od té doby, co jsi tady, ale to neznamená, že neznám tvé pravé jméno. Kaelene.“

Okamžitě mi klesla čelist. Jak to udělal?