Pohled Cassii

Můj život byl až do dneška naprosto obyčejný. Myslela jsem si, že dnešek nebude jiný.

Probudila jsem se včas, jela do práce v mírném provozu a dokonce se i oblékla do svého obvyklého oděvu. I teď si v kuchyňce připravuji kávu, jako to dělám vždycky. Je to všechno součást mé dokonale pohodlné rutiny.

„Ahoj, zlato.“ Zvuk známého hlasu mi vykouzlí úsměv na tváři. Otočím se a uvítá mě pohled na mého přítele Xandera, který vchází do místnosti.

Nikdo jiný tu není, pomyslím si s šibalským úšklebkem. Překonám tu malou vzdálenost mezi mnou a Xanderem, nakloním se k němu a vtisknu mu jemný, ale vášnivý polibek.

„Někdo má dneska dobrou náladu,“ ušklíbne se Xander. Zasměju se.

„Možná. Jen jsem... vděčná, hádám.“ Vděčná za to, že mám konečně trochu stability, pomyslím si, ale neřeknu to nahlas. Xander nemá rád, když jsem moc sentimentální.

Zatímco si připravujeme kávu, začnu s ním běžnou konverzaci. Doufám, že ten rychlý projev náklonnosti nebyl příliš nápadný. Uhladím si halenku a pouzdrovou sukni a přelétnu pohledem i jeho oblečení – vypadá jako vždycky v košili a šedých kalhotách. Při pohledu na něj by vás ani nenapadlo, že je to vlkodlak.

Stojím v kuchyňce a nemůžu si pomoct, abych s láskou nevzpomínala na okamžik před téměř dvěma lety, kdy odvážně oznámil, že se o mě chce ucházet. Vždycky jsem byla z románků na pracovišti nervózní, protože rozchody mohou být trapné – ale jakmile mi dal vědět, že jsem jeho osudová družka, začala jsem být zvědavá.

O vlkodlacích jsem už věděla. Přesto se mi vždy zdáli tak oddělení od života, který žiji. Mnoho vlkodlaků se drží ve svých smečkách a nemají velkou potřebu se socializovat jinde.

Jako člověk jsem si samozřejmě neuvědomila, že Xander je můj osudový druh – ale Xander říká, že jako vlkodlak typu Omega to věděl okamžitě. To pouto nelze zlomit. Pro vlkodlaky jsou osudoví druzi navždy.

Ale proč nezačít to „navždy“ už dnes? zamručí hlas v mé hlavě. Snažím se ho jako obvykle ignorovat. S blížícím se dvouletým výročím mi připadá zvláštní, že jsme nikdy vážně nediskutovali o svatbě nebo dokonce o společném bydlení.

Zatímco si sladím kávu, potlačím negativní myšlenky. Kdo ví, pomyslím si, možná čeká s žádostí o ruku na naše výročí!

Xander a já vycházíme z kuchyňky. Přivítá nás pohled na našeho šéfa Davenporta, který se k nám blíží s neznámou ženou po boku.

„Cassio, Xandere, právě vás dva jsem hledal!“ řekne Davenport. „Chtěl jsem vám představit Sloane, nejnovější členku našeho týmu. Prosím, přijměte ji s otevřenou náručí.“

Z nějakého důvodu pocítím neklid, jakmile se na ni podívám. Snažím se ten pocit setřást. Co se to se mnou děje? pomyslím si. Právě se v duchu kárám, když se oči Sloane a Xandera střetnou. Xander se zhluboka nadechne a oči se mu rozšíří.

„Družka,“ řekne Xander náhle.

Otočím se k němu v domnění, že volá na mě. Místo toho se vyřítí směrem ke Sloane a vtáhne ji do vášnivého polibku.

Můj svět se okamžitě hroutí. Tělem mi projede tolik emocí, že nezmůžu nic jiného než šokovaně zírat. Můj šéf Davenport se také dívá a vypadá stejně zmateně jako já.

Teprve když se konečně oddělí, jsem schopná se vzpamatovat. „Co se to děje?“ dožaduji se odpovědi. Ta otázka je v podstatě zbytečná. Viděla jsem přesně, co se stalo.

„Hm?“ řekne Xander suše. Sloane se mu při jeho ledabylých slovech lísavě opře o hruď. „Sloane je moje osudová družka. Je dobře, že jsi tady – teď se prostě můžeme rozejít. Tím se to usnadňuje.“

To se nemůže dít, pomyslím si. „Ale já jsem tvoje osudová družka,“ řeknu.

Xander se zasměje a ten zvuk mě zasáhne až do morku kostí.

„To myslíš vážně?“ posmívá se. Sloane se taky směje. „Žádný člověk není dost hoden toho, aby ho měsíční bohyně vybrala jako osudového druha vlkodlaka. A kromě toho – který vlkodlak by vůbec miloval obyčejného člověka?“

To je noční můra, pomyslím si otupěle. To je jediné možné vysvětlení. „Ty... ale ty jsi mi to řekl,“ vypravím ze sebe slabě. Xander se ušklíbne.

„Jsi tak naivní. Ty jsi mu na to fakt skočila?“

Xanderova slova pálí jako facka. Možná právě proto se moje paže bez přemýšlení napřáhne. Praštím ho přes tvář, silně. Udělá pár vrávoravých kroků a bolestivě vykřikne. Za sebou slyším sborové zalapání po dechu. No skvělé, pomyslím si suše, přilákali jsme dav.

Otočím se ke Sloane se zbytky rozumu, které mi zbývají. „A vy to prostě přijmete?“ zvolám. „Před pár minutami se mnou chodil. Byli jsme spolu skoro dva roky!“

Sloane nonšalantně pokrčí rameny, aniž by ji vzrušovalo Xanderovo kňourání nad pohmožděnou tváří. „No a co? Spousta vlkodlaků má vztahy, než potkají svého osudového druha.“ Zamrká na něj řasami. „Ale teď má mě.“

Cítím, jak mě v koutcích očí pálí slzy. Kamkoli se podívám, všude na mě lidé zírají. Musím odejít, pomyslím si zoufale. Otočím se ke svému šéfovi.

„Potřebuju na dnešek volno,“ vyhrknu. Davenport si rozpačitě odkašle do pěsti a přikývne. Nezdržuji se, abych zjistila, jestli řekne ještě něco jiného. Bez ohlédnutí běžím ke dveřím.

Svalím se na přední sedadlo svého auta a potlačím vzlyk. Vytáhnu telefon. Prsty se mi třesou, když píšu zprávu své nejlepší kamarádce Felicity: „Xander mě podvedl. Půjdeme na drink?“

Během cesty domů se příval emocí stává násilnějším. Myslela jsem, že je můj osudový druh, pomyslím si otupěle. Dva roky mého života, vyhozené oknem.

Z auta vystoupím jako automat a nohy mě donesou k mému bytu. Všimnu si, že před bytem vedle mého je hromada krabic. Ten byt byl nějakou dobu prázdný, ale vypadá to, že mé soukromí skončilo. Pokud můj nový soused nesnese slyšet, jak se dnes v noci propláču ke spánku, může mě přijít utěšit sám, pomyslím si suše.

Jakmile se za mnou zavřou dveře, propuknu v pláč a zhroutím se na pohovku. Zbytek dne proběhne jako v mlze. Netuším, jak dlouho pláču, ale nemůžu si pomoct. Myslela jsem si, že jsem konečně našla to, co jsem hledala. Stabilitu – lásku. Ale všechno to byla lež.

Z mé sebelítosti mě vytrhne klepání. Ještě než otevřu dveře, vím, kdo to je.

„Ten zasranej hajzl! Věděla jsem, že se k tobě nehodí,“ prohlásí Felicity. Silně mě obejme.

„Říkal, že je tvůj osudový druh!“ vykřikne. Zvednu hlavu z Felicitiina ramene jen na tak dlouho, abych zamumlala: „Lhal. Dneska potkal tu pravou.“

„Kdo to byl?“ dožaduje se Felicity.

„Sloane. Nová posila. Vlkodlačice. Políbil ji přímo přede mnou.“ Vím, že mluvím v útržcích, ale bojím se, že když budu mluvit dál, začnu znovu plakat. „Jen bych si přála...“

„Teď žádné přání,“ přeruší mě Felicity. „Dneska se opijeme a budeme koukat na hezký kluky. Všechno ostatní vyřešíme později.“ Otře mi slzy a sebejistě se usměje.

Nejsem si jistá, jestli Felicity věřím, ale vím, že musím vypadnout z domu. Usměji se. „Díky, Felicity. Nevím, co bych si bez tebe počala.“

Felicity se ušklíbne. „Asi bys mnohem míň pila.“

„Chraň bůh,“ zasměji se.

Zatímco se chystáme ven, Felicity se mě snaží ze všech sil rozptýlit. Trvá na tom, abych si vzala své nové černé minišaty, abych si trochu zvedla sebevědomí. Otřeme zbytek mých slz a vyrazíme ze dveří.

Když s Felicity procházíme chodbou, všimnu si, že dveře bytu mého nového souseda jsou otevřené. Při průchodu tam krátce nahlédnu. Ztuhnu na místě.

Přímo za zárubní dveří stojí vysoký, ramenatý a neuvěřitelně sexy muž, jakého jsem v životě neviděla.

Je vysoký a štíhlý s kšticí světle hnědých vlasů. I přes dveře je jasné, že je vypracovaný. Na sobě má jen jednoduché černé tričko a šedé tepláky – a z nějakého důvodu je díky tomu ještě víc sexy.

Něco bizarního však upoutá mou pozornost.

Ten cizinec slabě, jiskřivě růžově září.