Pohled Cassii

Po několika zamrkáních ta barva vybledla. Musí se mi jen točit hlava, pomyslím si. Byl to dlouhý den.

Vypadá šokovaně, ale jeho výraz se rychle změní v úsměv. Panebože, ten úsměv. Zhluboka se nadechne a opře se o veřeje.

„Ahoj,“ řekne. Jeho hlas je hluboký a jemný. „Jsem váš nový soused. Chtěl jsem přinést víno a představit se, ale propásl jsem šanci.“

Konečně se proberu ze strnulosti a donutím se k úsměvu. „No, můžeme předstírat, že se tohle nestalo, pokud to znamená, že mi to víno přinesete.“

Zasměje se – Bože, i jeho smích je přitažlivý – a natáhne ruku. „Jsem Killian.“

Potřesu mu rukou a usměji se. „Já jsem Cassia.“

„Cassia,“ zopakuje. „Krásné jméno. To si zapamatuji.“ Nikdy jsem si nemyslela, že moje jméno je nějak zvláštní, ale když ho vyslovil on, připadalo mi jako ta nejvzácnější věc na světě.

„Já jsem Felicity, ale na tom nezáleží,“ vloží se do toho vesele Felicity. „Dneska jdeme pít. Do nového baru, jmenuje se Mooncrest. Měl byste tam dorazit za námi.“

„Určitě máte hodně práce,“ řeknu rychle. „Ale... pokud máte čas, mohla bych vám napsat jméno toho baru?“ Killian mávne rukou.

„Nebojte se. Budu si to pamatovat.“ Pobaveně si odfrkne. „Jsem vlkodlak, takže o 'měsíci' slyším pořád.“

Srdce mi poklesne. To je zase moje štěstí. V žádném případě neudělám stejnou chybu znovu.

„Už bychom měly jít – ty margarity se samy nevypijí,“ řeknu. Než Felicity stihne zaprotestovat, chytnu ji za paži a odvádím pryč.

„Počkejte,“ řekne.

„Co je?“ zeptám se. Donutím se s ním znovu navázat oční kontakt právě včas, abych viděla, jak mu přes tvář přelétne složitý výraz.

„Váš parfém,“ řekne. „Je hezký, ale prchavý. Je to nějaký speciální výrobek?“

„Oh – děkuji,“ řeknu, „ale já parfém vlastně nenosím.“ Čekám, že Killian bude vypadat rozpačitě – místo toho se mu na rtech objeví tajemný úsměv.

„Promiňte,“ řekne. „Musí to být něco jiného. Prosím, nenechte se mnou zdržovat od drinků.“

Navzdory jeho omluvě ve mně ten okamžik zanechá zvláštní pocit. Cítím, jak na mě Felicity zírá s obrovským úsměvem na tváři, když ji táhnu dolů po schodech a ven ze dveří. Teprve když sedíme u baru, konečně vybuchne.

„Cassio!“ vyhrkne vzrušeně. „Slyšela jsi to? On s tebou flirtoval!“

Sevřu rty. „Nevím,“ řeknu pochybovačně. „Možná něco cítil na chodbě.“

„Možná,“ řekne Felicity. „Ale viděla jsi, jak byl sexy?! Navíc měl rolexky. Je jasně ve vatě!“

Povzdechnu si. „Nejsem v rozpoložení, abych to řešila. A je to vlkodlak.“

„No a?“

„Co tím myslíš, 'no a'?“ řeknu. „I kdybych o něm uvažovala, nakonec si stejně najde svou osudovou družku.“

„No, mohla bys to být ty,“ řekne Felicity laškovně. Udělám obličej.

„Lidé obvykle nebývají osudovými druhy vlkodlaků.“ Xander mi to řekl. Cítím, jak se mi při té vzpomínce sevře srdce.

S Felicity se dál pošťuchujeme. Je jasné, že se mě snaží rozptýlit, ale moje mysl se neustále toulá jinam. Nic není vyřešeno. Zítra budu muset v práci vidět Xandera a Sloane. Když Felicity navrhne, abychom si objednaly pár rund, víc než ráda souhlasím. Rozhodnu se utopit svůj žal, aspoň pro tentokrát. Potřebuju to.

Právě o něčem diskutujeme, když mi někdo zastíní světlo. Srdce mi vyletí až do krku. Tu siluetu poznám kdekoli, bez ohledu na to, jak jsem přiopilá.

„Oh,“ vyhrknu, „nemyslela jsem si, že přijdeš.“

„No, mrzí mě, že jsem tě zklamal,“ škádlí mě Killian. Felicity vyskočí na nohy.

„Sedni si na moje místo!“ naléhá. „Já odcházím. Právě teď.“

Prudce k ní otočím hlavu. „Cože? Odkdy?“ dožaduji se vysvětlení. Felicity se zazubí.

„Promiň! Můj Uber je tady!“ Než stihnu cokoli namítnout, vyřítí se ze dveří.

Zasténám. Bylo by příliš trapné nechat tu Killiana jen tak samotného, tak se usměji.

„Omlouvám se za to,“ řeknu, „Felicity je... docela svéráz.“

Killian se zasměje a vklouzne do boxu naproti mně. „To vidím. Ty jsi ale taky trochu svérázná. Jsi vtipná. A tajemná.“

„Přeceňuješ mě,“ řeknu a přiložím sklenici k ústům ve snaze skrýt, jak jsem vyvedená z míry.

„Právě naopak. Ty se podceňuješ,“ odpálí mi to. Zamává na číšníka, aby si objednal drink, a dá mi tak chvilku na to, abych se vzpamatovala. Jakmile číšník odejde, znovu na mě upře pozornost.

„Pověz mi o sobě něco,“ řekne.

Intenzita jeho pohledu mi rozbuší srdce. „Co chceš vědět?“

„Všechno,“ řekne hlubokým hlasem. „Ale pro začátek, čím se živíš?“

Mírně se uvolním. Aspoň ta první otázka není tak intenzivní. „Jsem realitní makléřka,“ řeknu. „Není to zrovna 'tajemné'.“

Killian se usměje. „Je to rozhodně důležitá práce. Zrovna teď hledám dům, takže pro to mám speciální pochopení. Jsem úplně mimo.“ Okamžitě ožiji.

„Ó, ráda pomůžu!“ řeknu nadšeně. „V téhle oblasti je třeba zvážit spoustu věcí. Jde především o územní plánování. Rozvržení taky dělá velký rozdíl...“ Odmlčím se, když si uvědomím, že žvaním. Chystám se omluvit, když si všimnu, že se Killian naklání dopředu.

„Jsi zapálená,“ poznamená Killian. Dívá se na mě, jako bych byla nejzajímavější člověk na světě. Srdce se mi zachvěje.

„Asi ano,“ řeknu s rozpačitým úsměvem. „Ale vážně – kdybys potřeboval pomoc, klidně se ozvi.“

„Budu na to myslet. Zítra mám schůzku v jedné realitce, ale pokud to nedopadne dobře, přijdu zaklepat.“

Konverzace mezi námi je šokujícím způsobem přirozená. Náš smysl pro humor k sobě dokonale pasuje. Objednáváme si jednu rundu za druhou, ani jeden z nás nechce, aby noc skončila. Ani si neuvědomuji, kolik času uplynulo. Na okamžik se mi zdá, že znovu vidím tu zvláštní růžovou záři. Rozhodnu se, že musím být tak opilá, až mám halucinace.

Když bar zavírá, jsme oba už značně v náladě. Při odchodu se o sebe těžce opíráme a pořád se smějeme. Teprve když stoupáme po schodech, uvědomím si, že jsem na Xandera od Killianova příchodu ani jednou nepomyslela.

Ani si nevšimnu, že procházím kolem svého bytu. Uvědomím si to, až když stojíme před Killianovými dveřmi.

„Aha,“ řeknu. Jsem příliš opilá na to, abych se styděla. „Jen jsem tě následovala.“

Na Killianových rtech se objeví potutelný úsměv. „Já si nestěžuju,“ řekne. Odemkne dveře. „Nezastavím tě, jestli mě budeš následovat dál.“

Ztěžka polknu. Killian se otočí a vejde do bytu. Jen vteřinu zaváhám, než vejdu za ním.

Killian už sedí na posteli. Ještě se k němu nepřidám. Stojím jen kousek od něj.

„Takže,“ řeknu, „pozveš mě dál?“

Killianův pohled sklouzne po mém těle. Hluboce vydechne.

„Prosím,“ řekne tlumeným hlasem. Nemusí mě pobízet dvakrát. Překonám vzdálenost mezi námi a obkročmo se na něj posadím na kraji postele. Přitáhne si mě k sobě tak jemně, až zalapám po dechu.

Jakmile jsem dost blízko, vtáhne mě do něžného, a přesto vášnivého polibku. Ten polibek je jako nic, co jsem kdy předtím cítila. Killian se svalí dozadu na postel a já ho následuji.

Brzy je jasné, že ke vzájemné komunikaci nepotřebujeme slova. Naše těla se pohybují společně, jako bychom byli stvořeni jeden pro druhého. Když se nakonec zapleteme do prostěradel, kůže na kůži, uvědomím si, že jsem nikdy předtím nezažila takovou úroveň uspokojení.

Když se ke mně Killian přitiskne, slyším v uchu jeho těžký dech. Nehty se mi zaryjí do svalů na jeho zádech. Kdyby jeho rty nebyly tak blízko mého krku, možná bych ani neslyšela, co řekl.

„Opravdu jsi to ty.“

Nemám moc času o jeho slovech přemýšlet, než nás oba pohltí extáze.

Dlouhou chvíli jen tak ležíme v posteli. Slyším, jak se bušení jeho srdce postupně zpomaluje. Nejsem si jistá, jestli jsem se někdy v životě cítila tak uvolněně.

Příjemné ticho trvá nějakou dobu. Brzy však Killian přejede rukou po mém rameni a naše těla se znovu přitáhnou k sobě. Nejsem si jistá, jestli chci, aby to někdy skončilo.