**Pohled Aury**

*Píp… Píp… Píp…*

Se sténáním se neochotně natahuji k nočnímu stolku a rychle umlčím ten otravný budík. Mžourám na něj rozespalýma očima a vidím, že velká tučná čísla ukazují 5:30 ráno. To ze mě vyloudí další zasténání, ale rychle se přinutím vstát z postele.

Jakmile jsem na nohou, zamířím do své malé koupelny na rychlou sprchu. Světla jsou ostrá a mé oči se snaží přizpůsobit místnosti. Pokoj je skromný, nebo si to alespoň říkám, když ho srovnávám se všemi ostatními pokoji, které jsem viděla během svého pobytu zde ve smečce Lunárních jezdců, smečce mého bratrance.

Stěny jsou pečlivě vymalovány jemnými barvami, jako je bílá a krémová s nádechem stříbrné, která se téměř třpytí jako lunalit, zvláště když se od ní správně odráží světlo. Dlaždice jsou v jiném odstínu bílé, díky čemuž působí místnost lehce a vzdušně.

S povzdechem zamířím do sprchy, svlékám si tílko a bavlněné šortky – dvě věci, ve kterých tu obvykle spím – a pouštím vodu. Nastavím si teplotu podle svého, pak pomalu vstoupím pod proud a nechám vodu stékat po svém těle. Mysl mi zabloudí zpět k onomu osudnému dni před téměř deseti lety a k událostem, které mě zavedly až sem.

Bylo mi teprve devět let, když se to stalo. Užívala jsem si krásný den se svou rodinou ve smečce Lunárního údolí, když nás náhle napadli toulaví vlci, stovky z nich. Objevili se odnikud a začali na smečku útočit. Mnoho jich ten den přišlo o život, včetně královské rodiny – Alfy, Luny, Bety, Gammy i Delty. Jedinou přeživší jsem zůstala já, jejich dcera, a to jen díky otcovu Betovi, Betu Varikasovi, kterému se mě podařilo schovat dostatečně dlouho, než mě toulaví vlci stačili vyčichat.

Protože mi bylo teprve devět let, neměla jsem ještě svého vlka, takže jsem se nedokázala bránit. To mě donutilo k úkrytu, protože většina vlků získává ty své až v osmnácti letech, nebo v některých případech ve čtrnácti, pokud mají vyšší postavení. Ale i tak je mnozí nedostanou, bez ohledu na to, jak dlouho čekají.

Já jsem však byla požehnána ve čtrnácti letech a to byl den, kdy se objevila Artemisia, má vlčice. Když se mi Artemisia ukázala, byla jsem nadšená. Jako dcera Alfy jsem si nemohla pomoct – věděla jsem, že ať udělám cokoli, už nikdy nebudu sama.

„Ahoj, mé sladké dítě,“ zapředla Artemisia, když se přede mnou pomalu zjevila. Při pohledu na ni jsem musela uznat, že je naprosto nádherná. Její srst byla čistá jako sníh a třpytila se drobnými stříbrnými skvrnkami, které tančily po jejím těle, jako by to byl lunalit. Její krásné modré oči byly také lemovány stříbrem. Dívala se na mě vědoucně.

Náhle mě z mých myšlenek vytrhlo vzteklé bouchání a něčí křik. „TY MALÁ MRCHO! DĚLEJ UŽ!“ ozval se hlas, který jsem až příliš dobře znala. To znamenalo, že jsem byla ve sprše mnohem déle, než jsem měla. Teď jsem se ve spěchu domyla, umyla si vlasy i tělo a zastavila vodu.

Rychle jsem vylezla ze sprchy, popadla svůj jediný ručník a začala se utírat. Omotala jsem si ho kolem těla, zatímco mé dlouhé hnědé vlasy mi vlnitě splývaly po zádech. Snažila jsem se rukama rozčesat uzly a neuvědomila si, že ta osoba je stále v mém pokoji, dokud nebylo pozdě. Prudká rána mi dopadla na tvář. Kartáč mi vypadl z rukou a já si zakryla pálící tvář.

„TY NEVDĚČNÉ DÍTĚ! TAKHLE S NÁMI JEDNÁŠ PO TOM VŠEM, CO JSME PRO TEBE UDĚLALI? POTÉ, CO JSME TĚ PŘIJALI DO SVÉHO DOMOVA, KDYŽ MOJE DRAHÁ SESTRA ZEMŘELA I SE SVÝM DRUHEM?“ vyštěkl ten hlas a ruka mě bolestivě popadla za vlasy, až jsem sebou trhla.

Se sklopeným zrakem jsem věděla, že se nesmím podívat vzhůru. Jen by mi to způsobilo další problémy. I když jsem se narodila jako dcera Alfy, věděla jsem, že se nemohu bránit – tohle nebyla má smečka, a proto jsem zde neměla žádný titul ani hodnost. Byla jsem méně než Omega. Má rodina se starala o to, aby mi každý den připomínala, že nikdy nebudu nic víc. Artemisia v mém nitru zavrčela.

‚Nejsme méně než Omega… Narodily jsme se jako Alfy,‘ zavrčela Artemisia z hlubin mé mysli. Byla jsem ráda, že ji má rodina neslyší, protože jsem nikdy nebyla skutečně přijata do smečky Lunárních jezdců.

‚Artemisio…‘ varovala jsem ji. ‚I když nenávidím, jak s námi zacházejí, jsou to poslední, co máme. Teta Lydia a její druh nám poskytli útočiště, když nám bylo devět. Nebýt jich, nepřežily bychom a já bych se s tebou nemohla setkat.‘

‚…Přesto se mi nelíbí, jak tě upřednostňují před vlastními dětmi,‘ odfrkla si Artemisia, než se stáhla do zadního koutu naší mysli, do našeho prostoru, kde nás nikdo nemohl zranit ani v nás vyvolat pocit méněcennosti.

„POSLOUCHÁŠ MĚ VŮBEC?“ zařvala teta, která opět stála přímo přede mnou a znovu mě vytrhla z myšlenek.

„Ehm… omlouvám se,“ zamumlala jsem.

„Řekla jsem, že musíš pomoct Sloane a Brantovi s nadcházejícím plesem, který se letos koná,“ kárá mě teta Lydia a její oči mě zkoumavě sledují.

„Proč já?“ zeptala jsem se. „Jsou dost staří na to, aby si našli své druhy, a navíc je to práce Bety, a já Beta nejsem.“ Tak a bylo to venku. Konečně jsem vyslovila slova, která jsem jí chtěla říct už delší dobu. Byla to pravda – nebyla jsem Beta, takže jsem nechápala, proč je mou povinností pomáhat mým bratrancům, Sloane a Brantovi, s výzdobou pro každoroční Pářicí ples. Ples, který se konal jednou ročně v různých smečkách, aby vlci jako já mohli doufat v nalezení svých osudových druhů, nebo si případně vybrat druha voleného.

*FACKA!*

Podruhé toho rána jsem si zakryla tvář a cítila palčivou bolest po jejím úderu. Věděla jsem, že tam zbude stopa, jakmile jsem zvedla své modré oči, abych se setkala s jejíma vzteklýma smaragdovýma očima.

„TY MRCHO! Uděláš, co se ti řekne, nebo přísahám, že nechám svého syna, aby ti dal lekci, na kterou hned tak nezapomeneš,“ zavrčela teta Lydia. Věděla, že Brant mi s radostí způsobí bolest, i když jsem neudělala nic, čím bych si to zasloužila. „TAKŽE… vyjádřila jsem se jasně?“

„Ano… tetičko,“ odpověděla jsem rychle. Věděla jsem, že své slovo dodrží, pokud neposlechnu. Brant byl tetin nejstarší syn a budoucí Beta této smečky. Stala jsem se jeho oblíbenou hračkou, pokud šlo o tresty. A když to nebyl on, byla to Sloane, tetina nejmladší dcera, která si dala za úkol dělat mi ze života peklo. Někdy přišly tresty i přímo od strýce, který s tím neměl problém, když uznal za vhodné.

„Hodná holka,“ ušklíbla se teta Lydia, konečně se otočila k odchodu a práskla dveřmi mého pokoje. Mé tělo se v porážce svezlo na podlahu a já se snažila neplakat.

‚To bude v pořádku, má sladká Auro… Měsíční bohyně nám pomůže,‘ zašeptala tiše Artemisia, která se mě v tu chvíli snažila utěšit.

‚Jo, to určitě,‘ odsekla jsem jí v duchu, když jsem si vzpomněla na své osmnácté narozeniny, den, kdy jsem měla najít svého druha. Den, kdy se můj život obrátil k nejhoršímu.

Svírajíc ručník jsem se rozhodla, že bude nejlepší se připravit, než se u mých dveří objeví někdo další. Zamířila jsem k šatníku, vzala si jednoduchý, ale hezký světle modrý top a světlé džínové šortky. Pak jsem u komody popadla prosté, ale elegantní spodní prádlo a rychle se oblékla.

Rukama jsem si stáhla vlasy do vysokého culíku, který odhaloval můj krk, ramena i klíční kosti. Spokojená jsem vyšla z pokoje, jen abych stanula tváří v tvář osobě, kterou jsem viděla nejméně ráda – své sestřenici Sloane. Osobě, které se podařilo vzít mi všechno, včetně mého druha.