**Pohled Aury**

„Sloane?“

Nadzvednu obočí a nemůžu si pomoct, abych si tu dívku před sebou neprohlédla. Světle blonďaté vlasy a smaragdové oči – obojí krásné, ale smrtící. Se svou postavou vysokou 173 cm stojí přede mnou v bleděmodrých letních šatech, které se v pase mírně rozšiřují, a v béžových lodičkách.

„Slyšela jsem, že ti mamka řekla, že musíš mně a Brantovi pomoct s Pářicím plesem,“ ušklíbne se Sloane. Stojí přede mnou se založenýma rukama, jako by poslouchala můj rozhovor s tetou Lydií.

„Jako bych měla na vybranou,“ zamumlám a sklopím oči k podlaze. „I když… nechápu, proč na ten ples vůbec lezeš, když šukáš s mým bejvalým druhem.“

Připravila jsem se na náraz. Věděla jsem, co se po těch slovech stane, a měla jsem pravdu. Jakmile mi ta věta vyletěla z pusy, přitiskla mě na dveře ložnice. Klika se mi bolestivě zaryla do kříže.

„Poslouchej mě, ty DĚVKO! Jaxon je pro tebe až moc dobrej. Měsíční bohyně udělala hroznou chybu, když vás dva spojila, a já jsem poprvé v životě vděčná, že tě odmítl,“ zasyčí Sloane a její sevření zesílí.

„…J-Jdi do hajzlu,“ zavrčím a snažím se jí vyvléknout. Na dceru Bety má sílu jako kůň.

„To by se ti líbilo,“ ušklíbne se Sloane a nakloní se blíž. „Koneckonců, to je to jediný, co Jaxon dělá, když je se mnou.“

Při těch slovech se mi nevyhnutelně vybaví ten osudný den. Den, na který nikdy nezapomenu. Právě mi bylo osmnáct. Stála jsem před smečkovou střední školou, když mě do nosu udeřila ta nejúžasnější vůně. Vůně borovice a kouře, zemitý pach, který ve mně vzbudil zvědavost, protože nic takového jsem nikdy předtím necítila. Artemisia v mé mysli neklidně přecházela.

‚Všechno v pořádku?‘ zeptala jsem se jí.

‚Něco cítím… Dnešek bude výjimečný,‘ poznamenala Artemisia a dál nervózně kroužila.

‚Výjimečný, jo?‘ odpověděla jsem a stále hledala zdroj té vůně, až mě dovedla k okraji malé mýtiny kousek od školy. A k osobě, které patřila.

„Ne…“ zašeptala jsem. Jen pár metrů ode mě nestál nikdo jiný než Jaxon. Jaxon Blackbriar, budoucí Alfa smečky Lunárních jezdců a největší sukničkář na škole.

**Pohled Jaxona**

Dnešek začal normálně, nebo tak normálně, jak to jen šlo. Čekal jsem na Sloane. Do začátku vyučování zbývalo jen pár minut a já po ní zoufale toužil. Můj vlk Korg byl celý nesvůj.

‚Všechno v pohodě, kámo?‘ zeptal jsem se ho.

‚Něco mi nesedí,‘ zamručel Korg a přecházel v mé mysli.

‚Cítíš, co to je?‘ zeptal jsem se znovu.

‚NE,‘ zavrčel Korg.

V tu chvíli, než jsem stačil cokoli odpovědět, jsem ucítil, jak mě zezadu objaly dvě paže. Omámila mě známá vůně a já se ušklíbl – věděl jsem, že je to Sloane. „Miláčku,“ zapředl hlas, který jsem se naučil milovat, zatímco mě držela.

„Ahoj, kotě,“ odpověděl jsem a otočil se, abych ji políbil. Z jejích rtů unikl tichý povzdech. Stále jsme se líbali, když mě náhle zasáhla jiná vůně. Vůně, po které jsem okamžitě chtěl víc. Korg vrněl jako kotě.

‚DRUŽKA,‘ vydechl Korg a snažil se ji najít očima.

‚Vážně?‘ zeptal jsem se a usilovně jsem se ji snažil nenápadně vyhledat. Nebylo potřeba, aby Sloane zjistila, o koho jde, když jsme se k sobě stejně nehodili. Ale jak můj pohled bloudil, oči se mi nakonec zastavily na její sestřenici Auře. Aura, stejně jako většina holek, měřila kolem 167 cm. Stála kousek od nás. Její dlouhé hnědé vlasy a nádherné modré oči jí dodávaly exotický vzhled, který doplňovala mléčně bílá pleť.

Sakra! v duchu jsem zaklel. Aura byla moje družka. I když musím uznat, že byla krásná, rozhodně jsem ji nemiloval. Mé srdce patřilo Sloane, její sestřenici.

S zavrčením jsem začal odvádět Sloane dál od školy k malé mýtině. Čím dál jsem šel, tím víc mě ta vůně pronásledovala. Aura musela jít za mnou. Podle jejího výrazu jí došlo, že jsme druhové. O to sladší bude, až ji odmítnu.

‚To se opovaž,‘ zavrčel varovně Korg. Nechtěl přijít o družku darovanou Bohyní.

‚Kámo… Je to jen ubohá Omega… Nestojí nám za náš čas ani lásku,‘ odsekl jsem mu. ‚Navíc Sloane je tisíckrát lepší, než ona kdy bude. A je to dcera Bety.‘

‚Ne… Chci družku,‘ kňučel Korg.

‚Tak z toho nic nebude a tím to končí.‘ S těmito slovy jsem se jemně odtáhl od Sloane a vykročil k Auře, své budoucí ex-družce.

**Pohled Aury**

Do prdele! Do prdele! Do prdele! nadávala jsem v duchu a sledovala Jaxona, jak k nám kráčí. Věděla jsem, co přijde. V jeho temně modrých očích nebyla ani stopa po lásce nebo přijetí, jen mrazivý chlad. Jeho 175cm postava překonala vzdálenost ke mně a já sebou trhla, když mě znovu zasáhla jeho vůně. Artemisia se v mé mysli svíjela.

‚Nemiluje nás. Odmítne nás,‘ řekla jsem jí a dál ho pozorovala. Jaxon si prohrábl své krátké hnědé vlasy a mlčky přede mnou stanul.

‚Druh nás miluje,‘ zakňučela Artemisia, která po svém druhovi také toužila.

‚Ne, ON ne,‘ zdůraznila jsem to slovo, aby v tom bylo jasno.

„Měsíční bohyně si musela udělat krutý žert, když mě spojila s tak slabou vlčicí, jako jsi ty,“ ušklíbl se Jaxon. Zamrkala jsem.

„Slabou?“ zeptala jsem se a uvažovala, proč si to myslí, než mi došlo, že je to všechno kvůli Sloane, která o mně s oblibou šířila lži.

„Ano, slabou a patetickou… Jsi jen Omega, zatímco já jsem Alfa,“ odsekl Jaxon. Byl očividně příliš zahleděný do sebe, než aby si uvědomil, že i já jsem Alfa – sice ne této smečky, ale smečky Lunárního údolí, mé smečky, která byla zničena při útoku toulavých vlků.

„No tak, když jsem moc slabá na to, abych byla tvou Lunou, tak mě prostě odmítni a měj to z krku,“ řekla jsem. Srdce se mi lámalo při pomyšlení, že mému vlastnímu druhovi na nás nezáleží a ani nám nechce dát šanci.

„S radostí,“ odpověděl Jaxon. Artemisia v mé mysli smutně kňučela. Obě jsme věděly, co přijde.

‚Neboj se, Artemisio… Nezaslouží si nás,‘ řekla jsem jí statečně, i když mně samotné ta slova útěchu nepřinesla.

‚Máš pravdu, mé dítě… Měsíční bohyně nám dá další šanci na lásku a dá nám někoho, kdo nás bude milovat.‘

Přikývla jsem a zadržela dech. Čekala jsem na slova, o kterých jsem věděla, že mi způsobí bolest. Bylo neobvyklé, aby vlk odmítl svého druha, zvláště toho osudového, ale přesto to mnozí dělali, jen aby si mohli vybrat druha podle své vůle.

„Já, budoucí Alfa Jaxon Blackbriar, tě tímto odmítám, Aurelio Silverne, jako svou družku a budoucí Lunu této smečky,“ zazněla Jaxonova pevná slova. Mnou projela vlna bolesti, jak se naše pouto začalo trhat.

„Já, Aurelia Silverne, tímto při-“ náhle, než jsem stačila dokončit větu, mi Jaxonova ruka sevřela hrdlo. Zastavil slova, která jsem zoufale potřebovala doříct.

„NE! Ty to NEpřijmeš,“ zavrčel Jaxon a dál mě svíral. Snažila jsem se mu odtrhnout ruce od krku. Chtěl mi zabránit v dokončení odmítnutí, jako by mě část jeho bytosti stále chtěla mít pod kontrolou.

V panice jsem ho kopla. Vyhekl, ruka konečně povolila a já dostala šanci odmítnutí dokončit.

„Já, Aurelia Silverne, tímto přijímám tvé odmítnutí a uvolňuji veškeré vazby k tobě i k roli budoucí Luny této smečky.“

Jakmile jsem to dořekla, konečně jsem to ucítila – finální prasknutí pouta, které nás oba srazilo bolestí na kolena. Sloane přispěchala Jaxonovi na pomoc.

„Jen počkej, až to řeknu mamce a tátovi, budou na tebe tak naštvaní, že ses mi pokusila ukrást druha,“ fňukala Sloane. Já se snažila popadnout dech, bolest pomalu ustupovala díky tomu, že jsem dcera Alfy.

„Druh? Spíš zlodějka,“ procedila jsem mezi zuby a s námahou se zvedla. V mém pohledu byl nenávistný záblesk. „Měl být můj, ale díky tobě není.“ A s těmito slovy jsem utekla.