**Pohled Aury**

‚Auro…‘ ozval se jemný hlas, když jsem pomalu přišla k sobě. Poté, co mě strýc s bratrancem nechali o samotě, jsem se raději odevzdala temnotě.

„Cože?“ zamumlala jsem. Pořád jsem byla omámená z včerejších událostí.

‚Auro? Jsi v pořádku?‘ ptal se ten hlas a pomalu se projasňoval, až mi konečně došlo, kdo se mnou mluví.

‚A-Artemisio?‘ zeptala jsem se. Nebyla jsem si jistá, jestli se mi to nezdá. Moje vlčice měla pořád spát kvůli tomu vlčímu moru, který do mě strýc píchnul před tou svou zvrácenou zábavou.

‚Ano, mé sladké dítě, jsem to já. Moc mě mrzí, že jsem nebyla dost silná, abych ti pomohla,‘ vzlykala Artemisia. Začala kňučet a naříkat, nešťastná z toho, že mě nedokázala ochránit.

‚A-ale jak to? Měla bys ještě spát,‘ řekla jsem jí. Pořád jsem tu situaci úplně nechápala. ‚Myslela jsem, že budeš spát až do rána. Takhle to obvykle po injekci vlčího moru bývá.‘

‚Auro… už je ráno. Byly jsme v tomhle sklepě celou noc. Pomalu jsem ti ošetřovala rány, hned jak sem přišla smečková Omega, aby tě umyla od krve a sundala ti ten roubík,‘ odpověděla Artemisia.

‚To není možné,‘ namítla jsem. ‚Cítila bych to, kdyby se mě dotkl někdo cizí.‘

‚Ne, když jsi v bezvědomí. Byly jsme tu celou noc připoutané k tomu proklatému trámu poté, co se nás strýc s bratrancem nabažili,‘ zašeptala smutně Artemisia. Přála si, aby to nebyla pravda.

S povzdechem jsem se pokusila pohnout rukama, jenže jsem zjistila, že mi úplně zdřevěněly. To znamenalo, že mě tam celá rodina nechala, aniž by nás aspoň odvázali. Ta myšlenka mě vytočila. Začala jsem sebou házet a snažila se rukama pohnout. V tu chvíli mě zaplavila vlna frustrace. Dveře do sklepa se otevřely a ozval se zvuk kroků, které se blížily k nám dolů po schodech.

„Ach, Auro,“ ozval se hlas, který jsem znala až příliš dobře. Po včerejšku to byl hlas, kterého se budu bát až do konce života – nebo dokud od téhle smečky nezmizím. „Je čas vstávat, drahá sladká Auro,“ zapředl ten hlas, jak se ke mně přibližoval. Pomalu jsem zvedla své modré oči k těm strýcovým zeleným. Zvuk jeho hlasu mě nutil cuknout sebou. Nechtěla jsem si ani domýšlet, co by se stalo, kdybych neposlechla.

„Dobré ráno, strýčku,“ vysoukala jsem ze sebe. Pusa mě od toho roubíku pořád bolela. Měla jsem ho v ústech celou noc a vytáhli mi ho až před chvílí. Artemisia v mém nitru zavrčela. Zuřila, že nám ublížil někdo, kdo měl být naše rodina a ochránce.

„To je moje hodná holčička,“ ušklíbl se Corvin. Očima po mně začal přejíždět. Projel mnou mráz, jak si mě prohlížel shora dolů, než znovu promluvil. „Nezapomeň, že dneska pomáháš Sloane a Brantovi s plesem. Jestli uslyším, že to tak není, skončíme zase tady, rozumíš?“

Přikývla jsem a snažila se nechat si myšlenky pro sebe. „Slovy, Auro,“ zavrčel Corvin. Nesnášel, když jsem neodpovídala nahlas.

„Ano… strýčku,“ zamumlala jsem se sklopenou hlavou. Cítila jsem, jak mi rozepíná pouta. Jakmile jsem byla volná, opatrně jsem spustila ruce a snažila se do nich třením vrátit cit, zatímco Artemisia se starala o zbytek mých ran.

„Fajn, tak se obleč. Sloane a Brant na tebe čekají v hlavním domě, tak pohni.“ Pak se prostě otočil a odešel. Nechal mě, abych se v tichu oblékla. Podívala jsem se, co mi tam připravili za čisté věci, protože ty staré byly od Branta a jeho nože úplně na cáry.

„To musela přinést ta naše Omega,“ zašeptala jsem a začala na sebe házet oblečení. Byly to černé bavlněné kalhotky, tričková podprsenka, světle modré tílko, černé džínové šortky a černé plátěnky.

Když jsem byla hotová, rychle jsem si upravila vlasy a vyběhla po schodech ze sklepa. Nechtěla jsem riskovat, že si to strýc rozmyslí. Vyrazila jsem k hlavnímu domu, kde se měl už za dva dny konat Pářicí ples.

\- Hlavní dům -

„Kde je ta mrcha?“ ječela Sloane. Nechtěla tam být, raději by trávila den s Jaxonem. Ale k jejímu překvapení ji tam rodiče nutili být, stejně jako Branta.

„Klídek, táta mi zrovna poslal mentální zprávu, že ji pustil ze sklepa, takže tu bude každou chvíli,“ odpověděl Brant. Ten tam taky nechtěl být, ale věděl, že musí, aby mohli na pokyn otce na Auru dohlížet.

„Vážně nechápu, proč ji sem máma s tátou vůbec tahali. Stejně máma a Luna Celeste nebyly opravdové sestry. Alfa ji měl nechat těm toulavejm vlkům, ať ji zabijou,“ odfrkla si Sloane. Věděla, jak to v rodině chodí, na rozdíl od samotné Aury.

„Protože… Alfa nemohl dopustit, aby zemřela rukou toulavejch vlků. I když Luna Celeste a naše máma byly jen nevlastní sestry, Alfa věděl, že kdyby se jim něco stalo, Auru by její rodina milovala. Škoda pro ně, že nemůžou najít ty její další strýce,“ ušklíbl se Brant. Taky věděl o Auřině rodině a o tom, že její otec byl z trojčat. Jeho dva bratři byli v jiných smečkách, ale nikdo nevěděl ve kterých, takže Aura byla vydaná napospas té jejich.

„Doufejme, že zůstanou navždycky nezvěstní. Protože kdyby se někdy rozkřiklo, jak hnusně se k Auře chováme, ty její strýčkové by nás roztrhali na kusy,“ prohlásila Sloane. Netušila, že je Aura v bezpečí stínů poslouchá.

Nevlastní sestra, strýčkové… Kdo? Co? Kde? myšlenky se mi rozutekly. Ani jsem nevěděla, že mám nějaké další příbuzné. Ale pravda je, že si z dětství ani z té noci, kdy se to stalo, moc nepamatuju. Jako by zmizela i část mého já.

‚Neboj, společně na to přijdeme,‘ ozvala se Artemisia, jako by vy cítila Auřin strach.

‚A co když ne? To tu uvíznu navždy? Alfa ani neví, co se s námi děje. Jak to mám sakra přežít, když na nic nepřijdeme?‘ ptala jsem se jí a v hlavě mi to šrotovalo.

‚Zlatíčko, moc se stresuješ. Teď se prostě soustřeď na ten Pářicí ples, jo? Něco mi říká, že tam najdeme svou druhou šanci na druha,‘ zapředla Artemisia. Myšlenka na nového druha ji očividně vzrušovala.

‚Druha?‘ zamrkala jsem a snažila se vybavit si, jaké to vlastně je, mít druha.

‚Ano, a teď už běž, než tě ti tvoji zlí bratranci dostanou do dalších potíží,‘ zamumlala Artemisia a snažila se mě vystrkat do sálu, než Sloane s Brantem stihnou napáchat nějaké škody.

Vzala jsem to jako znamení a rychle vstoupila do místnosti. „TADY JSEM! Promiňte, že jdu pozdě,“ vykřikla jsem a pomalu k nim přistoupila.

„KONEČNĚ! Čekáme na tebe přes hodinu,“ mračila se Sloane. Netušila, že jsem právě slyšela celý jejich rozhovor.

„Promiň, byla jsem… zdržena,“ zašeptala jsem. Oběma bylo jasné, že jsem byla celou noc zavřená ve sklepě, ale přesto se tvářili, jako bych se opozdila schválně.

„Jo, jo, víme. Takže, máma s tátou řekli, že nám musíš pomoct, jinak poneseš následky,“ poznamenal Brant a podíval se na obě holky. Věděl, že Sloane by se na práci nejraději vykašlala a nechala všechno na Auře.

„Já vím,“ řekla jsem. „Co mám dělat jako první?“

„HA! Ty? Ty budeš pomáhat Omegám s jídlem a pitím, když budeš mít štěstí. Ale prozatím budeš pomáhat s výzdobou,“ ušklíbla se Sloane a ukázala na krabice plné všelijakých dekorací.

S povzdechem jsem se podívala tam, kam Sloane ukazovala, a zbledla jsem. ‚Jak mám tohle všechno zvládnout?‘ řekla jsem Artemisii, když jsem si všimla všech těch světel, transparentů a dalších věcí.

‚Nepanikař,‘ řekla Artemisia, která věděla o mém náhlém nepohodlí.

‚Ale –‘

‚Žádné ale… musíme to udělat.‘ A s těmito slovy Artemisia spojení ukončila.

S povzdechem jsem pomalu došla ke krabicím. Podívala jsem se dovnitř a s úlevou zjistila, že to nevypadá úplně nejhůř. Otočila jsem se zpět ke svým bratrancům. „Pomůžete mi s tím?“

„My? Bože, to ne. Máme své vlastní úkoly. Tohle je tvoje práce a koukej to mít hotové do večeře, jinak to nahlásíme tátovi,“ řekla Sloane s úšklebkem. Pak se i s Brantem otočili a odešli. Nechali mě, abych se se sálem popasovala úplně sama.