**** VAROVÁNÍ: Tato kapitola obsahuje citlivá témata, jako je znásilnění a mučení. Pokud jste se rozhodli číst dál, činíte tak na vlastní nebezpečí.****

**Pohled Aury**

Bolest. Bolest je neustálou připomínkou toho, proč jsem tady. Bolest od těch, kteří mě nenávidí, místo aby mě milovali a chránili. Bolest, která slouží jako memento všeho, čím jsem si prošla a čím stále procházím, když mě strýc hrubě vleče do sklepa.

Kousíček mého já netušil proč, ale kdybych si měla tipnout, nejspíš za to mohla Sloane. Když jsem to ráno konečně sešla dolů, okamžitě mě přivítal stejně vytočený strýc, který na mě křičel, že jsem se údajně pokusila napadnout svou sestřenici. Ve skutečnosti to přitom byla Sloane, kdo útočil.

Jenže i kdybych se snažila sebevíc, věděla jsem, že Sloane si vždycky najde způsob, jak rodiče přesvědčit, že za všechno můžu já. Takhle to bylo už od mého odmítnutí Jaxonem.

„TY NEVDĚČNÉ dítě,“ zavrčel Corvin a začal mě připoutávat k nosnému trámu, který mi visel přímo nad hlavou. Ruce mi zaklapl do stříbrných pout, která mi bolestivě svírala kůži. Pouta byla utažená tak, aby mi zabránila v útěku.

„Prosím, strýčku… Já to neudělala,“ zakňourala jsem v naději, že mě vyslechne. Ale jako vždycky to neudělal. Místo toho popadl něco z dřevěné lavice. Jakmile byl dost blízko, udeřil mě. Ten předmět mě zasáhl přímo do hrudi.

Bič. Dlouhý černý kožený bič. Znovu se jím rozmáchl a bič mě kousl, jak roztrhl přední část mého trička. „Lži,“ řekl Corvin a znovu švihl, tentokrát přesně mířenou ranou.

„Prosím… Budu hodná,“ fňukala jsem. Nechtěla jsem být zbitá, zvlášť ne před nadcházejícím Pářicím plesem.

„To si piš, že budeš hodná, až s tebou skončím,“ ušklíbl se Corvin a začal mě obcházet jako svou kořist. Jeho smaragdově zelené oči mě sledovaly, jak se pomalu postavil za mě, bič stále v ruce.

„Tak tedy,“ řekl Corvin. „Chci tě slyšet počítat.“ S těmi slovy švihl bičem a zasáhl mě na zádech na jiném místě. Vykřikla jsem. Nevšimla jsem si, že nás do sklepa následoval i Brant.

Když jsem okamžitě neudělala, co mi bylo řečeno, strýc bič znovu uvolnil. „ŘEKL JSEM POČÍTEJ! JINAK BUDU PŘIDÁVAT NA BOLESTI, DOKUD NEZAČNEŠ.“

„1…“ zakňourala jsem. Bič mě zasahoval znovu a znovu, pokaždé silněji než minule.

„2“

„3“

„4“

Než jsem se dostala k pětce, záda mi už hořela. Každý úder mi záda rozsekával na víc a víc kousků a krev začala prosakovat ven. Točila se mi z toho hlava.

„8“

„9“

„10“

U desátého švihnutí jsem se už neudržela. Slzy mi stékaly po tváři. Záda jsem měla zkrvavená a v extrémních bolestech, jak každá rána dopadala na své místo, plus pár ran navíc, když jsem v tom šoku zapomněla počítat, jak mi bylo nařízeno.

„Výborně,“ ušklíbl se Corvin. Očividně byl se sebou spokojený. Odložil bič a z lavice vzal něco jiného – malou stříkačku naplněnou zvláštní tekutinou, kterou jsem uviděla, až když přišel blíž.

Mé oči sledovaly stříkačku, zatímco se mé tělo snažilo vyprostit z pout. Pouta se mi zařezávala do už tak rozedraných zápěstí, jak jsem se během bičování cukala. Zírala jsem na tu malou dávku vlčího moru. Bylo ho právě tolik, aby mi zabránil použít mou vlčici, ale ne dost, aby ji to zabilo.

„Ani se nehni,“ bylo vše, co jsem slyšela, než mě strýc popadl za hlavu, trhl jí na stranu a vrazil mi jehlu do krku. Vstříkl mi vlčí mor do těla a účinek byl téměř okamžitý. Cítila jsem, jak Artemisia upadá do vynuceného spánku. Teď jsem byla bezmocná až do zítřka, než se bude moci probudit.

„Proč?“ zakňourala jsem v naději, že mi to strýc řekne. Ale jako vždycky to neudělal. Mohla jsem se jen dohadovat, že je to proto, abych nemohla použít svou vlčici při tom, co mělo následovat.

„Neptej se na tak hloupé věci, Auro. Sama víš proč,“ řekl jen. Pak vytáhl něco z kapsy a vrazil mi to do úst. Byl to nějaký kolík, který mi upevnil řemínkem za hlavou. Do očí se mi draly slzy, jak mě přepadla panika.

NE! křičela jsem v duchu a snažila se kolík vytlačit, ale marně. Nehnul se ani o milimetr. Musel by ho rozepnout někdo jiný.

„No tak, Auro, jsme tu všichni dospělí a můj syn tě má vážně rád,“ zasmál se strýc a pomalu ode mě odstoupil. Na jeho místo nastoupil můj bratranec Brant. Jeho přítomnost ze mě vyloudila tiché zakňourání.

„Pšššt, neplakej,“ zašvitořil Brant a dál stál přede mnou. „Takhle ti to moc sluší.“ Cítila jsem, jak mě jednou rukou jemně hladí po tváři, zatímco druhou mě popadl za hruď. Slzy mi znovu začaly stékat dolů.

„Ále, copak se děje? Kočka ti snědla jazyk?“ provokoval Brant.

Zaburácela jsem v něm pohledem. Veškerou svou bolest a strach jsem vložila do toho jednoho pohledu. Snažila jsem se mu ukázat, že jestli se o něco pokusí, postarám se o to, aby litoval, až budu volná a získám zpět svou vlčici.

„Tohle je ten správný výraz,“ ušklíbl se Brant, naklonil se ke mně a začal mi čenichem přejíždět po těle. Pomalu nosem sjížděl po mém krku, až mě zamrazilo. Sevřel mě děs, že mě chce kousnout a zabránit mi tak v nalezení mé druhé šance na druha.

„Neboj, neplánuju tě kousnout. Koneckonců, kdo by tě kdy chtěl, až s tebou skončím.“ S těmi slovy Brant vytáhl nůž, který měl po ruce, a začal mi rozřezávat tričko. Nůž lehce projížděl látkou, až jsem tam zůstala jen v té krajkové podprsence z rána.

„Bohyně…“ zasténal hlas mého strýce, který to všechno mlčky sledoval. Očividně ho vzrušila představa, že by mě Brant mohl přímo tam v tom sklepě znásilnit.

„Krásná, že jo, tati?“ zeptal se Brant s úšklebkem. Rukou mi přikryl prso a palcem mi přejížděl po bradavce. Zakousla jsem se do kolíku, abych nekřičela.

„Mmm, spíš děvka, když se ptáš mě,“ odpověděl Corvin a přešel za mě. Ruce mi položil na pas a začal mi rozepínat šortky. Nechal je spadnout na podlahu, takže jsem tam stála jen v ladících krajkových kalhotkách.

Když jsem tam stála jen v prádle, začala jsem se sebou škubat. Nelíbilo se mi, že mě můj bratranec a strýc plánují zneužít tady ve sklepě, zatímco bez Artemisie jsem se nemohla bránit.

„Přestaň se vrtět,“ vyštěkl Corvin a uštědřil mi tvrdý plácanec přes zadek. Vyloudilo to ze mě další zasténání.

„Hodná holka,“ zašvitořil Brant a pomalu mi sundal podprsenku. Prsty mě začal štípat a kroutit mi bradavkami, což vyvolalo další hluboké zakňourání.

„Takový poslušný kousek,“ slyšela jsem jen, než jsem ucítila, jak mi ruce kloužou po těle. Prsty mi teď pomalu vklouzly do kalhotek, kde se mě začaly dotýkat na citlivém místě. Do očí se mi draly další slzy. Tohle měla být výjimečná chvíle mezi mnou a mým druhem, ne mezi mnou, strýcem a bratrancem.

„Bohyně… tak vlhká,“ zasténal strýc a vnořil mi prst do rozkroku. Moje tělo sebou při tom pohybu trhlo.

Kňourala jsem, ale nezmohla jsem se na nic jiného, než to snášet. Brant mi sundal poslední kus oblečení, mé kalhotky. Rukama je ze mě stáhl a pak mě přinutil roztáhnout nohy. Strýc dovnitř vklouzl druhým prstem a začal do mě pronikat, zatímco Brant si klekl přede mě a jazykem mi začal přejíždět po poštěváčku, až jsem sebou škubla.

„ANI SE NEHNI!“ zařval Corvin a druhou rukou mi bolestivě stiskl bok, až jsem ztuhla.

PROSÍM… Měsíční bohyně… Ať už to skončí… říkala jsem si v duchu. Zavřela jsem oči před tou bolestí a ponížením, kterému jsem byla nucena čelit, zatímco moje rodina bez špetky zájmu pokračovala.