Pohled Elory

Probrala jsem se prudkým trhnutím kvůli ostré bolesti v boku. Celé tělo mě bolelo, jako by mě přejel rozjetý náklaďák. Netrvalo dlouho a třeštící bolest hlavy mě donutila bolestně zasténat.

Pokusila jsem se pohnout, ale zvuk skla, které se pode mnou posunulo, mě zastavil. Zamrkala jsem a oči si začaly přivykat na tlumené světlo a pach alkoholu a zmaru. Brzy mi došlo, že ležím na studené tvrdé podlaze v obývacím pokoji, všude kolem mě střepy rozbitého skla.

Můj otec...

Včera v noci byl doma...

„Ty malá děvko!“ ozval se mi v uších otcův hlas, hlasitý a silně zastřený alkoholem, v ruce prázdnou láhev whisky. „Kde jsou ty prachy? Vím, že v tý blbý restauraci pracuješ! Koukej mi dát ty prachy!“

„Žádné peníze nemám,“ zakňourala jsem a snažila se působit statečně, ale oba jsme věděli, že je to jen maska.

„Lhářko!“ zařval a prudce mě strčil do hrudi, až jsem se srazila k zemi. „Neopovažuj se svému otci lhát, ty mrcho!“

„Nelžu, přísahám!“ V tu chvíli jsem ho nedokázala zastavit, když mě za vlasy vytáhl ze země. „Prosím! Bolí to!“

Moje slova ale padla na úrodnou půdu. „Otoč se.“

„Opravdu žádné peníze nemám, přísahám!“ trvala jsem na svém, i když se mi tělo nekontrolovaně třáslo, jak mi hrubě prohledával kapsy. Rty se mi tak chvěly, že jsem se do nich musela kousnout až do krve. To ho ale nezastavilo, aby mi nezačal prohledávat pokoj, bez ohledu na jakékoli soukromí.

Našel je pod potahem matrace – celkem třicet pět dolarů, které jsem dostala jako dýško v restauraci po hodinách stání na nohou.

„Ty zasraná lhářko!“ Tentokrát jsem neviděla tu láhev, jak na mě letí.

Cítila jsem však náraz skla do zátylku a slyšela, jak se při kontaktu roztříštilo. Hlava se mi zatočila, otupěla bolestí a před očima mi začaly tančit černé skvrny.

Hodil tu polorozbitou láhev na podlahu vedle mě, až jsem sebou cukla, jako by právě nezbil svou jedinou dceru. A pak rázně vykročil z domu, vzal si mé úspory za celý týden a bylo mu jedno, že já i jeho malý syn nebudeme mít po zbytek týdne co jíst.

Teď jsem zamrkala, abych zahnala malátnost, a položila si ruku na temeno hlavy. Potlačila jsem výkřik agónie, když bolest vystřelila, jako by mi do lebky vrtali jehlou.

Když jsem se posadila na podlahu, po tvářích mi stekly slzy a já se rozhlédla po tom spoušti kolem sebe. Musela jsem to uklidit... musela jsem se ujistit, že na podlaze, v celém domě, nezůstane po včerejšku ani stopa...

Nemohla jsem si to dovolit... nemohla jsem dopustit, aby Leo zjistil, jak zlé to je.

Zvednout se z podlahy vyžadovalo nadlidské úsilí. Celé tělo se mi třáslo a bolelo, a já si uvědomila, že mě otec možná ještě kopl, když jsem upadla do bezvědomí.

Z mých rtů unikl hořký smích, když jsem si uvědomila rozsah jeho krutosti, ale co jsem mohla dělat? Můj otec se netajil tím, že mě nenávidí, a to trápení se jen stupňovalo od té doby, co maminka zemřela při porodu mého bratříčka Lea.

Teď jsem stála na nejistých nohou, hlava se mi námahou točila a já se ze všech sil snažila nešlápnout na střepy rozbitého skla. Bolest byla ostrá, ale naučila jsem se ji potlačovat. Nesměla jsem dát nic najevo.

Leo. Ten byl v bezpečí. Byl schovaný ve svém pokoji, tam, kde nemohl nic vidět ani být viděn. Nesnesla bych pomyšlení, že by byl znovu svědkem něčeho takového. Skoro jsem ho slyšela, jak volá mé jméno a ptá se, jestli je všechno v pořádku, jestli jsem v pořádku.

Ale nebyla jsem. Ani zdaleka. Ale jak jsem to měla říct pětiletému dítěti? Jak jsem měla sdílet svou bolest s někým, kdo sotva chápal, proč se to všechno děje?

Odbelhala jsem se zpět do svého pokoje a kousala se do rtu, abych se nerozplakala. Podlaha mě studila do bosých nohou a já udělala jeden opatrný krok směrem ke koupelně. Zrcadlo odráželo tvář, kterou jsem nepoznávala – oteklé oči, zacuchané vlasy, popraskané rty. Ruce se mi třásly, když jsem pustila vodu a opláchla si obličej. Chlad mě neuklidnil, už mě nikdy nic neuklidnilo. Ale nemohla jsem takhle zůstat.

Musela jsem se hýbat. Musela jsem jít dál kvůli Leovi. Kvůli jeho budoucnosti.

Jakmile studená voda splnila svůj účel, dokopýtala jsem se zpět do pokoje, prohrabala se hromadou starého oblečení v komodě a našla něco aspoň trochu slušného do školy. Obyčejné tričko, staré džíny a tenisky. Celé měsíce jsem neměla čas nakupovat – otec se postaral o to, abych neměla nic, a i to oblečení, které jsem nosila, bylo z druhé ruky, koupené v charitě. Bylo to jedno. Obléknu si je a půjdu dál. Musela jsem.

Protože pokud existovala byť jen sebemenší šance, že se z tohohle hrozného města, z téhle příšerné čtvrti dostanu... pak využiju každou příležitost, kterou dostanu. Prozatím jsem potřebovala dodělat střední školu a zajistit, abych se nedostala do problémů, protože můj otec jich už způsobil dost.

Když jsem se oblékla a podívala se na sebe do zrcadla, ten obraz, který na mě hleděl, vyděsil i mě. Byla jsem bledá jako duch, ale tu tmavou modřinu na tváři bylo potřeba zakrýt. Ve škole už jsem tak byla za podivínku, jejíž otec je gambler a opilec. Nepotřebovala jsem světu oznamovat, že jsem navíc týraná.

Použila jsem tedy jediný make-up, který se mi podařilo koupit v levném obchodě, abych tu modřinu zakryla. Moc to nepomohlo, ale svůj účel to splnilo.

Když jsem se naposledy podívala do zrcadla, nasadila jsem svůj nejlepší úsměv, jako by mi to mohlo pomoci oklamat samu sebe, že se mi život nehroutí pod rukama, že nejsem na pokraji úplného zhroucení...

V takových chvílích jsem si zoufale přála, aby moje maminka ještě žila, aby mě tu nenechala na světě úplně samotnou, abych se starala o malou dušičku, kterou jsem přísahala chránit až do úplného konce.

Ale tu myšlenku jsem z hlavy vyhnala. Maminka byla pryč, teď byla v nebi, v bezpečí a šťastná... daleko od muk, které jí způsoboval muž, jehož tak zoufale milovala a který se teď proměnil v monstrum.

Proč? To byla otázka, kterou jsem si kladla častěji, než jsem dokázala spočítat. Ale věděla jsem, že odpovědi nepřijdou.

Proč musela maminka zemřít tak brzy?

Proč se můj otec náhle změnil v tohohle gamblera... v tohohle alkoholika... v tohle... monstrum?

A co bylo nejdůležitější... proč mě tak moc nenáviděl?