Pohled Elory

Jako další jsem vešla do kuchyně a už předem jsem věděla, co tam najdu. V domě byl nepořádek. Vždycky byl, když otec odešel. V obývacím pokoji se povalovaly prázdné láhve a na podlaze bylo rozbité sklo tam, kam v jednom ze svých záchvatů vzteku něco hodil. Ve vzduchu se držel pach alkoholu a zmaru, takže jsem musela otevřít několik oken, abych dovnitř pustila trochu čerstvého vzduchu.

Uklidit pokoj během dvaceti minut nebyla ta nejtěžší část, nejtěžší bylo zůstat při smyslech a nezhroutit se. Tělo mě bolelo všude a už jsem poznala, že ve vlasech mám zaschlou krev z toho včerejšího zranění. Ale neměla jsem čas ani luxus sprchy. Musela jsem si pospíšit, škola začínala brzy a jako stipendistka jsem si nemohla dovolit zameškané dny.

A tak jsem bez dalšího stěžování začala uklízet dům podle svých nejlepších schopností. Ruce se mi třásly, celé tělo jsem měla otupělé, jako by mě srazil náklaďák, ale věděla jsem, že nesmím přestat.

Našla jsem zbytky svých úspor – nic než pár zmačkaných bankovek. Otec si samozřejmě vzal všechno. Dělal to vždycky. Šetřila jsem si na jídlo na zbytek týdne, abych se ujistila, že budeme mít k snídani a večeři i něco jiného než levné instatní nudle. Ale teď... všechno bylo pryč.

Když jsem si ty peníze strkala do kapsy, unikl mi tichý, hořký smích. Budu muset vymyslet nějaký způsob, jak v práci vydělat víc na dýškách, jinak nebudeme mít co jíst.

Pohled do lednice přinesl další vlnu zklamání. Stejně tam nebylo dost věcí na pořádnou snídani. Budu muset nějak vyjít s tím málem, co zbylo, ale když na mě z jinak prázdného balení koukal jeden jediný krajíc chleba... věděla jsem, že dnes snídani vynechám.

Takže jsem Leovi udělala sendvič s arašídovým máslem, vyškrábala jsem stěny té malé sklenice a do sklenice mu nalila poslední zbytek mléka. On se nemusí dozvědět, že si dnes nemůžu dovolit snídat. Nemusel to vědět.

Šla jsem do jeho pokoje a tiše zaklepala na dveře. Byl schoulený na posteli, polštář si tiskl k hrudi a druhý měl na uších. Při tom pohledu se mi zachvěly rty. Určitě včera v noci slyšel ten povyk... musel se tak bát...

Vždycky mi rvalo srdce, že jsem ho nemohla utěšit. Ale aspoň když jsem ho zamkla v jeho pokoji, zůstal v bezpečí. A já bych udělala cokoli na světě, abych ho v bezpečí udržela.

„Leo?“ zavolala jsem a odkašlala si, aby můj hlas nezněl tak ochraptěle. „Je čas vstávat.“

Pohnul se, jeho drobné tělo se v posteli zavrtělo. „Eloro?“ Jeho hlas byl tlumený a slyšela jsem v něm obavy.

„Jo, to jsem já. Vstávej, zlato. Je čas jít do školy.“

Leo se rychle posadil a protřel si oči. Na nic se mě nevyptával, ale to neznamenalo, že nevěděl, co se dělo za jeho dveřmi. Možná to bylo tím, že věděl, že kdyby se zeptal, neměla bych pro něj odpovědi. Pohledem zavadil o modřinu na mé tváři, ale nic neřekl.

Místo toho sklopil zrak a rty se mu trochu zachvěly, jako by se snažil potlačit vzlykot.

Když jsem ho takhle viděla, něco se ve mně zlomilo a já nevěděla, co říct nebo udělat. Věděla jsem jen jedno: nesmím se zhroutit. Ne teď, ne před ním. Ostatně on byl tím důvodem, proč jsem byla stále naživu, on byl důvodem, proč jsem to pořád nevzdávala.

Vstal a v rekordním čase si oblékl věci. Podala jsem mu snídani. Tvář se mu rozzářila, i když tam byl jen jeden toust a mléko sotva dosahovalo do poloviny sklenice; nemohla jsem si pomoct a úsměv mu oplatila. Byl tak mladý, tak nevinný a já bych udělala cokoli, abych ten úsměv na jeho tváři ochránila.

„Ty nebudeš jíst?“ zeptal se a podíval se na jinak prázdný stůl, obočí soustředěně stažené k sobě.

„Já už jsem jedla, zlato,“ zalhala jsem, ale dbala jsem na to, aby můj úsměv zůstal co nejupřímnější. Přikývl a s úsměvem si znovu kousl.

Když dojedl, sáhla jsem do kapsy a vytáhla poslední zbytek hotovosti – těch pár bankovek, se kterými se otec tentokrát neobtěžoval. Nebylo to moc, ale muselo to stačit. „Tady,“ řekla jsem tiše a podala mu je. „Vím, že to není moc. Ale... kup si k obědu něco dobrého, jo?“

Leovy oči změkly. „Díky, ségra.“

Jen jsem se usmála a políbila ho na čelo, vzala ho za ruku a dovedla ke dveřím.

„Připraven?“ zeptala jsem se a nazula si boty, které byly k nepoznání ochozené.

Přikývl a nazul si boty, zatímco jsem popadla svou obnošenou tašku. Zavřela jsem za námi dveře, zamkla a vydala se po popraskané kamenné cestě k předzahrádce. Trávník byl teď plný plevele a zarostlý, tak to bylo od té doby, co maminka zemřela, a já už neměla čas ani sílu se o něj starat.

Cesta do školy byla dlouhá a já cítila, jak mě tíha mého těla táhne dolů při každém kroku. Neustále jsem se ohlížela na Lea, abych se ujistila, že je v pořádku.

Nenáviděla jsem, že musí chodit se mnou, místo aby jel s kamarády autobusem. Tahle část dětství, která měla být bezstarostná... a já nenáviděla, že mu nemůžu dát víc.

Když jsme došli k jeho škole, počkala jsem, až bude uvnitř, a pak jsem se teprve otočila k odchodu. Na okamžik jsem se u vchodu zdržela a pozorovala ho přes skleněná okna, jak si hledá cestu do třídy, než jsem se vydala dál.

Když jsem dorazila k areálu své školy, k bráně zbývalo jen pár kroků, cítila jsem, jak se mi do kostí usazuje vyčerpání. Tělo mě bolelo z námahy po tom, co se stalo včera v noci, a v žaludku mi hlasitě kručelo, což mi připomínalo, že jsem vynechala nejen snídani, ale i včerejší večeři.

Než jsem se však nad tím mohla zamyslet, vzduchem pronikl skřípavý zvuk pneumatik na asfaltu a vytrhl mě z myšlenek. Ten zvuk byl drásavý, nepřirozený, jako výkřik, a okamžitě mi sevřel srdce hrůzou. Bylo to příliš hlasité, příliš náhlé.

„Uhni, ty pitomá krávo!“

Otočila jsem se právě včas, abych zahlédla blikající světlomety, které mi rozmazaly všechno před očima. Srdce mi bušilo v hrudi, dech se mi zadrhl v hrdle. Zapotácejíc jsem se pokusila uhnout z cesty, ale tělo odmítalo poslechnout. Cítila jsem, jak se pode mnou zachvěla země a podlomila se mi kolena. V příští vteřině jsem dopadla na asfalt, jak mi vypovědělo tělo službu, dlaně se mi odřely o hrubý beton a při tvrdém dopadu mnou projela ostrá bolest.

A pak – ticho.