Pohled Elory

„Seš sakra slepá?!“ vyjela na mě a okolí okamžitě utichlo. „To se nemůžeš dívat, kam lezeš, ty šlapko! Máš vůbec tušení, co jsi udělala?“

„O-omlouv...“ začala jsem, ale v příštím okamžiku mi hlava prudce cukla na stranu, jak se mi na tváři rozlila bolest. V hlavě mi pulzovalo ještě od té rány z dřívějška. Na zlomek vteřiny jsem před očima viděla tančit temné skvrny, než opar prořízl Sloanin pronikavý hlas.

„Omluva nestačí, ty zrůdo,“ ucedila a přistoupila blíž ke mně. „Myslíš si, že tvoje omluva vyřeší moji kabelku od LV?“ Znovu zvedla ruku a já sebou cukla v domnění, že přijde další rána, ale ona se v půli cesty zastavila a rty se jí zkřivily do úšklebku, když si mě prohlížela od hlavy k patě. „Víš co? Nechci si špinit ruce tím, že se tě dotknu podruhé. Zaplať mi ty peníze, které mi dlužíš za zničení mé značkové kabelky. Dvacet tisíc dolarů.“

Sakra!

Kde jsem měla takové peníze vzít?!

Oči se mi rozšířily hrůzou, když jsem se podívala na Sloane, abych zjistila, jestli si nedělá legraci, ale podle výrazu její tváře jsem věděla, že ne. A ona moc dobře věděla, že takovou sumu nejsem schopna zaplatit, takže si to mučení užívala ještě víc.

„Co je, ty to neuděláš?“ obořila se na mě. „Vrať mi, co mi dlužíš za zničení mé kabelky na zakázku, ty zrůdo!“

To už byl její hlas dostatečně hlasitý na to, aby umlčel celou jídelnu, a teď všichni sledovali to drama a byli rádi, že nejsou na druhém konci Sloanina hněvu. Cítila jsem, jak mi dlaně vlhnou studeným potem, srdce mi bušilo o hrudní koš a nervózně jsem se rozhlížela kolem v naději, že se snad stane zázrak... že se nade mnou někdo slituje a přijde mi na pomoc.

Ale nikdo to neudělal. A když jsem sklopila oči ke svým botám, kousala se do spodního rtu a snažila se vymyslet nějakou záminku, jak se z téhle situace dostat, ucítila jsem, jak mi zabořila prst do ramene. Sykla jsem bolestí pod tlakem jejích pěstěných nehtů.

„Hej,“ vyštěkla, „dívej se na mě, když s tebou mluvím.“ Když jsem neodpovídala, škubla mi za vlasy a donutila mě vzhlédnout, i když jsem bolestí vyjekla. „Řekla jsem, dívej se na mě, když s tebou mluvím.“ Ukazováčkem mi zatlačila do čela a strčila mě dozadu. „Jsi hluchá, nebo jenom blbá?“

To jí vyneslo pár uchechtnutí, zatímco já měla pocit, že se se mnou točí celý svět. Očima jsem bloudila po místnosti a viděla jsem, že jediný člověk, který se o naši situaci zjevně nezajímal, byl Kaelen, který v klidu jedl svůj oběd, jako by se nedělo nic, co by stálo za řeč.

Střetla jsem se se Sloane pohledem a usoudila, že stejně nemám co ztratit, a tak jsem jí řekla pravdu. „Já... já takové p-peníze nemám.“

„Oh! Jak zajímavé!“ Sloane si odfrkla a založila si ruce na prsou. „Tak jak si mám podle tebe koupit novou kabelku, když jsi na ni vylila to svoje levný žrádlo?“

Znovu jsem se kousla do rtu a spolkla slova, která se mi drala na jazyk. Sloane byla jedna z nejbohatších holek ve škole a čekala, že někdo jako já bude mít v kapse dvacet litrů?

Ale bez ohledu na to, jak neuvěřitelně to znělo, neměla jsem odvahu jí to říct do očí.

Facka!

Hlava mi znovu cukla na stranu, tentokrát na druhou tvář, a já na vteřinu jen tupě zírala do prázdna, neschopná pochopit, co se děje.

„Protože nemůžeš zaplatit dvacet tisíc, odměním tě dvaceti fackami.“ Sloane promluvila výhružně a přistoupila blíž, až jsem se před její hrozivou přítomností roztřásla. „Jedna facka by pro žebračku, jako jsi ty, neměla mít cenu ani tisícovky, ale co nadělám? Musím myslet i na svoje chudinky ruce.“

„Co-AAAH!“

Facka!

Tentokrát jsem nedokázala potlačit výkřik, který mi unikl z úst, když znovu zaútočila na mou pohmožděnou tvář.

Ještě jednou zvedla ruku, ale než mě stačila udeřit, vyletěla ruka, která Sloane popadla a odtrhla ji stranou. Síla toho pohybu způsobila, že Sloane zavrávorala dozadu.

Sloane se s úžasem podívala na dívku, která se postavila mezi nás. Její výraz prozrazoval, že tohle vůbec nečekala. „Vivienne?“

„To stačí, Sloane,“ řekla Vivienne klidně; v jejím hlase však bylo něco, z čeho mi naskočila husí kůže. „Nic neudělala, byla to jen nehoda. Uklidni se a běž si pro oběd.“

Sloane se na Vivienne ještě několik vteřin dívala. Nevěděla jsem, co se mezi nimi děje, protože Vivienne ke mně stála zády, ale ať už to bylo cokoli, zdálo se, že tuhle nevyslovenou bitvu vyhrála, protože Sloane nakonec sklopila oči a odfrkla si.

Sloane se ke mně otočila s úšklebkem: „Máš štěstí, že tě tentokrát zachránili. Ale jestli mi ještě jednou polezeš do cesty, tak snadno nevyvázneš.“

Když Sloane odešla, viděla jsem, že se ke mně Vivienne otáčí, ale ještě než to stihla, ucítila jsem, jak se mi do očí derou slzy, a věděla jsem, že nemůžu dopustit, aby mě takhle všichni v jídelně viděli.

Bez dalšího přemýšlení jsem se otočila na podpatku a utekla pryč se skloněnou hlavou, zatímco jsem míjela lidi, kteří se mi smáli a ukazovali si na mě jako na cirkusového klauna.

Ale nic z toho pro mě v tu chvíli nebylo důležité. Jediné, co jsem chtěla, bylo dostat se na záchod, než se slzy rozlijí, a jen tak se mi podaří zachránit si aspoň zbytek důstojnosti.

Když jsem běžela téměř prázdnými chodbami, nezmohla jsem se na nic jiného než na stejnou otázku, kterou jsem si kladla od smrti své matky.

Proč já?