Pohled Elory

Den se vlekl. Každá uplynulá minuta mi připadala jako věčnost, jako by se hodiny natahovaly jen proto, aby mě mučily. Nemohla jsem se soustředit, nemohla jsem se soustředit na nic. Školní zvonek nemohl zazvonit dost rychle na to, abych unikla dusivé atmosféře třídy. Sotva jsem vnímala hlas učitele, který monotónně mluvil o něčem, co mě vůbec nezajímalo. Jediné, na co jsem dokázala myslet, bylo, jak dlouho ještě trvá, než hodiny odbijí oběd.

Nikdy jsem nepatřila k premiantům a středoškolský život jsem si zrovna neužívala. Neměla jsem motivaci ani čas věnovat se studiu.

Byla jsem tu jen proto, že nikdo by se nepodíval na někoho, kdo nedokončil střední školu, a nepomyslel by si: „Aha, to je ona. Ta to určitě někam dotáhne.“

Chtěla jsem ve škole zůstat tak dlouho, jak mi vesmír dovolí, protože maturita mi zajistí lepší práci než dělat servírku v malé kavárně za minimální mzdu. Byla jsem tu z povinnosti; z nutnosti usnadnit bratrovi život.

A tak jsem seděla v zadní části třídy u okna a upadala do nepozornosti, zatímco vteřiny ubíhaly jen velmi pomalu. Hodina stejně nebyla moc produktivní a moje schopnost soustředění dnes odmítala spolupracovat.

Jen jsem musela přežít tuhle hodinu. A pak tu další, a další a další... dokud konečně nebude čas na oběd.

Protože jsem neměla moc peněz a snažila se ušetřit každý dolar, který se mi podařilo vyškrabat, čas oběda pro mě nebyl nikdy příznivý. Nemohla jsem si kupovat drahé jídlo v jídelně jako ostatní. Nemohla jsem si dát oběd, který jsem chtěla.

Naše škola měla sice systém obědů zdarma pro potřebné, ale nebyly to ty nejlepší obědy. Pokud vůbec, byly to zbytky z jídelny, které mě sotva zasytily. Žebrák si ale nemůže vybírat. A v tu chvíli bych vzala cokoli, co by kuchařka nabídla, i oschlý krajíc chleba bez ničeho.

Když zazvonil zvonek, vydechla jsem úlevou; byla jsem ráda, že polovina dne je už za mnou. Všichni se hnali do jídelny, zatímco já jsem zůstala pozadu a pomalu si sbírala věci. Učitel brzy odešel a teprve potom jsem konečně otevřela svou malou peněženku a podívala se dovnitř.

Věděla jsem, že tam moc nemám, ale rozepnula jsem peněženku, abych zkontrolovala, co zbylo, a tiskla jsem rty k sobě, když jsem na dně našla asi pět dolarů a pár drobných.

Když jsem dala dalších pět Leovi, potřebovala jsem tyhle peníze na nákup věcí do domácnosti, cokoli, co se za to dalo pořídit. V tuhle chvíli by balíček instantních nudlí stačil k tomu, abychom přežili těch pár dní do výplaty. A doufala jsem, že nějaký milý zákazník mi nechá pár dolarů jako dýško, abych mohla koupit nějaká vejce a mléko.

Zamířila jsem do jídelny a našlapovala lehce, abych na sebe neupozorňovala. Dobré na tom, že se nikdo o mou existenci nezajímal, bylo to, že si mě nikdo moc nevšiml, když jsem přišla ke kuchařce a stála stranou se sklopenou hlavou, zatímco jsem čekala, až si mě všimne a podá mi mé obvyklé jídlo zdarma.

Zdálo se, že to zabralo, protože na mě vrhla jeden pohled a odfrkla si: „No, jsi aspoň důsledná.“ Podívala se na mě rozzlobeně, takže jsem se snažila vyhnout jejímu pohledu a doufala, že to nebere jako urážku. „Jestli chceš to jídlo zdarma, musíš si na něj počkat.“

Mlčky jsem přikývla a ustoupila, jak se řada posouvala vpřed. I když se tělo vzpíralo a v žaludku mi kručelo a dožadoval se nasycení, všechno jsem to ignorovala a trpělivě čekala na svůj oběd.

Sledovala jsem, jak kuchařka a její pomocníci roznášejí studentům jídlo. Zvonek právě dozvonil, takže měli napilno. Cerulean Crest byla veřejná střední škola, takže jídlo v jídelně sice nebylo na pět michelinských hvězd, ale vypadalo dost lákavě, zejména to, za které si studenti platili. Měli všechno, co by si student mohl přát – burgery, hranolky, mléčné koktejly, nachos, křidýlka...

V žaludku mi znovu zakručelo a já se snažila ignorovat začínající bolest, jak jsem tam tak trapně stála a čekala, až na mě přijde řada. Dnes ráno jsem opravdu nesnídala. Jen kousek toustu a trochu pomerančového džusu, protože jsem věděla, že Leo je ve vývinu a potřebuje výživu víc než já.

Konečně ten shon polevil a kuchařka mi konečně mohla podat tác se zbytky, které mi mohla dát – pár krekrů a kus suchého chleba. „Děkuji,“ řekla jsem, ale ona se už na mě nedívala.

S povzdechem jsem se otočila a doufala, že najdu nějaký tichý kout, kde bych mohla jídlo dojíst. Možná je tam volné místo u -

Myšlenku jsem však nedokončila, protože jakmile jsem se otočila, narazila jsem do té nejhorší osoby, se kterou jsem se v tuhle chvíli mohla srazit. Sloane Daxová.

Můj tác v důsledku kolize spadl na podlahu, což způsobilo hlasitý hřmot, který přitáhl několik pohledů naším směrem. S hrůzou jsem sledovala tu scénu, jak všechno padá na zem jako ve zpomaleném filmu, jídlo se rozstřikuje po zemi i po nás, zatímco Sloane ze sebe vydala krev tuhnoucí výkřik a s hbitostí roztleskávačky uskočila dozadu.

Pro můj žaludek to byla obrovská ztráta, ale pro Sloane to bylo něco úplně jiného... protože k mé hrůze si teď k hrudi tiskla kabelku a prohlížela si ji, jako by to byla ta nejdražší věc, kterou kdy držela... a možná... možná to tak i bylo.