Pohled Elary

„Luno, zbývá vám... jen jeden rok života.“ Doktorka si pomalu sundala brýle a upřeně se zadívala na podlahu. „Vaše vlčice přešla do dormantního stavu.“

Nemohla jsem slovům doktorky Evangeline uvěřit.

„Moje vlčice... je v útlumu?“ vydechla jsem. „To musí být nějaký omyl–“

„Je mi to líto, Luno, ale výsledky testů jsme překontrolovali dvakrát. Tuto nemoc může způsobit dlouhodobý stres a...“ Odmlčela se a věnovala mi nejistý pohled. „...nedostatek intimity s nalezeným, ale neoznačeným osudovým druhem.“

Ztěžka jsem polkla. Stres a nedostatek intimity s mým druhem...

To přesně vystihovalo můj život.

„Na základě těch několika málo vzácných případů, které se mi podařilo dohledat, bych vám měla navrhnout, abyste se se svým osudovým druhem označili, nebo se navzájem zcela odmítli. Ale vy jste moje Luna a váš osudový druh je náš Alfa...“ Doktorka Evangeline zněla váhavě.

„Ještě mě ani neoznačil,“ zašeptala jsem a snažila se tuhle milou mladou ženu nematou víc, než už se mi to povedlo.

Doktorka Evangeline ke mně překvapeně vzhlédla. „Vy a Alfa Kaelen nejste označení? Ale vždyť jste manželé.“

Kousla jsem se do rtu a tváře mi zaplály rozpaky. Byla to pravda; byla jsem provdaná za svého osudového druha, Alfu Kaelena Vance ze smečky Kestrel. Byli jsme manželé pět let a touto dobou už jsme dávno měli být označení.

Ale nebyli jsme.

Od chvíle, kdy jsem ho na výročním plese Alf poznala jako svého osudového druha, mě naprosto uchvátil – jeho pohledná, leč zatvrzelá čelist, záplava rezavých vlasů na temeni, jeho šalvějově zelené oči. Byl to také pozoruhodný vůdce, inteligentní, tvrdohlavý a všechno to, čím by Alfa měl být.

Nicméně v den našeho spojení mi Kaelen podal smlouvu a řekl mi, ať ji podepíšu.

„Náš vztah bude čistě smluvní,“ řekl tehdy. „Kvůli své pověsti Alfy nemohu svou osudovou družku odmítnout. Ale neoznačím tě a nebude mezi námi žádná intimita. Tím to končí.“

Uvažovala jsem o tom, že na sebe vezmu veškerou vinu a Kaelena odmítnu, když jsem zjistila, že je to jen sebestředný mizera, ale můj otec, Alfa Roderick Everly ze smečky Galeshadow, trval na tom, abych přijala, a získala tak podporu smečky Kestrel.

Můj otec tvrdil, že je příliš starý na to, aby dál spravoval Galeshadow, a můj mladší nevlastní bratr Braxton byl příliš mladý a naivní, než aby to zvládl sám. Zoufale jsme potřebovali pomoc Kestrelu.

Kaelen byl koneckonců impozantní Alfa; ujal se vedení Kestrelu v mladém věku po předčasné smrti svých rodičů. Kestrel pod vládou teenagera nejen přežil – on vzkvétal.

A kromě toho mě otec vychoval k tomu, abych byla dokonalou Lunou – jemnou a poslušnou ženou, která bude stát po boku Alfy. To byl můj osud, a tak, když mě otec prosil, abych odsunula své city stranou a provdala se za Kaelena, poslechla jsem. Jako vždy.

Jako hodná holčička jsem si ho vzala. Podepsala jsem smlouvu.

Stala jsem se jeho Lunou titulem i zodpovědností, ale za zavřenými dveřmi jsme pro sebe nebyli ničím. Nastěhovala jsem se do západního křídla jeho sídla, až na úplně opačný konec domu, než kde byly jeho pokoje.

A intimita? Ta nepřicházela v úvahu. I když jsem se zpočátku snažila získat jeho náklonnost přípravou jídla, domlouváním schůzek, nebo se jen snažila na něj narazit na chodbě, neopětoval to.

Nakonec jsem to vzdala. Zůstala jsem poslušná, tichá, pracovitá a všechno jsem to dusila v sobě, i když mi rvalo srdce pomyšlení, že mě můj manžel nikdy nebude milovat.

Nějak jsem tušila, že i kdybych teď Kaelenovi řekla o svém rozsudku smrti, stejně by mě nemiloval.

„Jeden rok, Luno,“ řekla doktorka Evangeline jemně, zatímco jsem si sbírala věci. „Pokud chcete žít, musíte se rozhodnout: nechat se Alfu Kaelenem označit, nebo... ho odmítnout.“

Liora, moje komorná z řad Gamm, na mě čekala v hale. Dnes měla na sobě jednoduchý šedý svetr a sukni, své stříbřité vlasy měla stažené do obvyklého úhledného drdolu. Rychle vstala ze židle, jakmile mě uviděla přicházet.

„Tak co? Jak to dopadlo?“

Vzala jsem ji za ruku a vyvedla z nemocnice ven do chladného jarního vzduchu. Vánek ochladil mé rozpálené tváře a vůně kvetoucích květin mě trochu uklidnila. Jaro jsem měla vždycky nejraději a pomyšlení, že už žádné další nezažiju, bylo téměř nesnesitelné.

„Umírám,“ řekla jsem prostě.

Liora se prudce zastavila. „Ty... co?“ Slova z ní vyšla přiškrceně, a když jsem se na ni podívala, v jejích vrásčitých oříškových očích už se leskly slzy.

Pohled na ni vehnal slzy do očí i mně. Liora byla dost stará na to, aby mohla být mou matkou, ale připadala mi spíš jako sestra. Pomyšlení, že ji opustím, bylo snad ještě horší než pomyšlení, že už nikdy neuvidím jaro.

Vzala jsem ji za ruku a stiskla ji.

„Moje vlčice je skutečně v útlumu,“ řekla jsem klidně a vyrovnaně, jako bychom se bavily o počasí – částečně proto, že jsem se bála, že kdyby mě někdo jiný viděl plakat nebo se třást, mohli by o tom mluvit a tvrdit, že se nešťastně zamilovaná Luna z Kestrelu konečně hroutí. „Zbývá mi rok života.“

Liora popotáhla. „Říkala jsem ti, abys šla k doktorovi dřív, ty jedna bláznivá holka. Měla jsi jít už dávno, v tu chvíli, kdy jsi si všimla, že tvá vlčice slábne. Mohli to podchytit, vyléčit to, než–“

„Existuje způsob, jak to napravit.“ Narovnala jsem ramena a věnovala své přítelkyni pevný pohled. „Kaelen mě musí buď označit, nebo mě odmítnout – jedno, nebo druhé. Pokud si vybere jednu z těchto možností, pak budu žít.“

Ve tváři Gammy se mihl záblesk úlevy, ale netrval dlouho. „Co myslíš, že by si vybral?“ zašeptala tak tiše, aby to slyšela jen já. „Myslíš, že to zvládneš, kdyby se s tebou rozešel?“

Neradostně jsem si musela přiznat, že při samotné představě konce našeho manželství se mi bolestivě sevřelo srdce. Neměli jsme vztah, ne v tom smyslu, na kterém záleží, ale... malá část mě chtěla, aby mě označil a neodmítal mě.

Nakonec jsem ze sebe vypravila: „To budeme muset zjistit.“

„Takže ho donutíš si vybrat,“ řekla.

Přikývla jsem. Liora vyvalila oči, když jsem se prudce otočila a zamířila k autu.

Její šok však nebyl neoprávněný; vždycky jsem potlačovala své vlastní touhy a potřeby, abych byla schopnou Lunou pro smečku i pro Kaelena, a vůbec se mi nepodobalo, abych se najednou začala obhajovat.

Ale co jiného mi zbývalo? Musela jsem se zachránit. Už jsem nemohla být Elarou, tou nesobeckou Lunou, která si bez jediného postěžování projde zlomeným srdcem, osamělostí i nemocí.

Projednou jsem se musela postavit sama za sebe.

Buď to... nebo přijít o život v pouhých dvaadvaceti letech.

Když jsme se vrátily do sídla, nepřekvapilo mě, že Kaelen je zalezlý ve své pracovně. Byl tam pořád – místo aby se toulal rozlehlými chodbami starobylého sídla nebo si užíval mnoha prosklených verand a salonků, které prostor nabízel, byl vždycky zamčený v té dusné kanceláři a hloubal nad papíry.

Vykročila jsem k velkým dřevěným dvoukřídlým dveřím a zaslechla Kaelenův hluboký hlas dunící zevnitř. Jeho Beta, Garret, stál venku na stráži – a zastoupil mi cestu právě ve chvíli, kdy jsem sáhla po klice.

„Nemáte sjednanou schůzku,“ odsekl Garret.

„Potřebuji mluvit se svým manželem.“

„No, tak jste se měla objednat dřív. Alfa je momentálně zaneprázdněn – je uprostřed schůzky. Takové, na kterou nejste pozvána.“

Naježila jsem se nad tou Betovou neposlušností. Garret se na mě vždycky díval spatra, vždycky mě nerespektoval. A já jsem mu to dovolovala.

Ale už ne. Když vám zbývá jen rok života, najednou už nemáte čas udržovat obraz jemné vlčice, která se podřídí při sebemenší provokaci. Zvláště ne u podřízených.

„Uhni,“ poručila jsem.

Garret ztuhl a v jeho hnědých očích se objevil ten nadpozemský zlatavý svit, který jsem dosud viděla jen tehdy, když Kaelen použil svůj hlas Alfy.

Já jsem svůj hlas Luny nikdy předtím nepoužila. Ale musela jsem uznat... Že je to sakra dobrý pocit ho teď konečně použít.

Garret zatnul čelist a já věděla, že se nechce hnout. Ale neměl na vybranou. Jeho svaly se pohnuly samy od sebe, krk se mu mírně naklonil, jako by mi odhaloval hrdlo. Zvedla jsem bradu a čekala, přičemž jsem tvář zformovala do masky autoritativního klidu.

Nakonec ustoupil stranou. „Jak si přejete, Luno.“

Zatnula jsem zuby, rozrazila dveře a vtrhla dovnitř.