Pohled Elary

Vpadla jsem do prostorné kanceláře a okamžitě mě obklopila vůně starých knih, mahagonu a kůže. Byly tu však i dvě další vůně: bourbon a kouř z dřeva, vůně Kaelena, mého druha a manžela – prozatím. A něco sladšího, květinového.

Sloane.

Nejdřív jsem zahlédla kmitnutí hnědých vlasů, než jsem uviděla její hezkou, liščí tvář. Sloane Oakwoodová, dcera Alfy smečky Lunaris, která sídlila hned nad Galeshadowem a Kestrelem.

Bylo ironické, že tyto tři smečky tvořily trojúhelník, protože Sloane byla po celé mé manželství tou „druhou ženou“, které jsem se nemohla zbavit. Nebo to bylo naopak?

Ona a Kaelen byli přátelé dlouho předtím, než jsem se objevila já; jelikož pocházeli ze sousedních smeček, chodili spolu do stejné školy a Sloane a Kaelen byli zřejmě blízkými přáteli déle, než si kdokoli pamatoval.

Dokonce byla doba, kdy se spekulovalo, že Sloane by mohla být Kaelenovou osudovou družkou.

Dokud jsem nepřišla já a nezničila všem sny. Včetně těch Sloaniných.

Přestože jsme se s Kaelenem vzali, ke Sloane se vždy choval skvěle – zval ji na bankety a plesy, kupoval jí dárky k narozeninám, dokonce s ní večeřel, i když se neobtěžoval udělat totéž pro mě.

Dlouhou dobu jsem jeho laskavost k ní snášela; namlouvala jsem si, že jsou to přátelé z dětství, že má plné právo být k ní milý, i když si to nezasloužila. Možná malá část mě dokonce věřila, že když si na to nebudu stěžovat, Kaelen ke mně nakonec změkne.

Ale to se nikdy nestalo. I když jsem byla tou dokonalou, poslušnou Lunou, o jaké by každý Alfa snil, i když se ona chovala krutě a neomluvitelně, on si vždycky vybral ji.

Sloane se pomalu otočila a podívala se na mě z měkkého křesla, v němž seděla. V pěstěných rukou křehce balancovala malý čajový šálek s podšálkem a na sobě měla šaty, které vypadaly jako úplně nové v té nejhezčí růžové, jakou jsem kdy viděla.

Podívala jsem se přes ni na Kaelena, který seděl za svým stolem, jeho zrzavé vlasy tvořily svatozář v zapadajícím slunci za ním. Bezvýrazně na mě zíral, když jsem se náhle zastavila uprostřed místnosti, jeho zelené oči po mně přelétly, jako bych byla toulavá kočka, která sem právě zabloudila.

„Elaro,“ řekl pomalu a ani se nesnažil skrýt nádech opovržení v hlase. „Co tu děláš? Jsem uprostřed jednání.“

Podrážděnost v jeho hlase mi neunikla. Kdysi by mě to možná přimělo se přikrčit a odpelášit s pomyslným ocasem staženým mezi nohama. Ale už ne. Ne teď, když umírám a na takové věci mi zbývá málo času.

„Musím s tebou probrat něco naléhavého.“

„To bude muset počkat. Mám práci.“

Ušklíbla jsem se a pokynula směrem ke Sloane. „Ta tu prakticky bydlí. Jsem si jistá, že si svůj čajový dýchánek můžete nechat na později.“

Sloane zalapala po dechu. Kaelenovo obočí vystřelilo vzhůru. Je vidět, že ani jeden z nich nečekal, že budu mluvit tak na rovinu – upřímně řečeno, nečekala jsem to ani já sama. Teprve před pár hodinami jsem zjistila, že jsem nevyléčitelně nemocná, a už jsem se chovala jako úplně jiný člověk.

Sloane pronesla lehkým hlasem: „Elaro, miláčku, co takového potřebuješ říct, co nemůžeš říct přede mnou? Vždyť jsme všichni přátelé.“

Přátelé? Přátelé? To byla ta samá žena, která nade mnou ohrnovala nos pokaždé, když jsem se k ní snažila chovat přátelsky. Nemohly jsme si být vzdálenější – spíš jako cizí lidé.

Pomalu jsem k ní otočila hlavu. Horní ret se mi ohrnul, i když se žádné tesáky neobjevily – bez mé vlčice ne. Ale snažila jsem se do toho pohledu vložit každou špetku odporu, kterou jsem v sobě měla.

„Některé věci, miláčku, je lepší probírat mezi manželem a manželkou. Ledaže bys tím naznačovala, že jsi v našem vztahu třetí stranou?“

Sloane znovu zalapala po dechu, jedna jemná ruka – vždycky byla tak bledá, štíhlá a zatraceně dokonalá, jako malá holubička – vyletěla k perlám na jejím hrdle. V těch jejích velkých modrých očích se okamžitě zaleskly slzy, i když jsem si byla jistá, že jsou falešné. „No tohle, já nikdy–“

„Zbláznila se, pane,“ řekl najednou za mými zády Beta Garret. Zřejmě stál celou tu dobu ve dveřích, i když jsem si ho nevšimla. „Mám Lunu Elaru vyvést?“

Zatnula jsem čelist a odmítala se dívat na kohokoli jiného než na Kaelena. Seděl bez hnutí a jen na mě mrkal, jako by byl v šoku.

Pak po mně ty zelené oči znovu přelétly – ale tentokrát jinak. V jeho pohledu bylo něco... hodnotícího, jako by mě viděl poprvé.

Nebyla jsem si jistá, jestli se na mě takhle někdy předtím podíval.

Nakonec řekl: „Garrete, prosím, vyprovoď Sloane.“

To překvapení jsem nedokázala skrýt. Dokonce i Garret zamumlal: „Pane?“

Sloane vyskočila na nohy. „Kaele–“

„Moje... manželka se mnou potřebuje mluvit,“ řekl Kaelen, zatímco se jeho Beta vydal ke Sloane. „V naší diskusi budeme pokračovat později, Sloane.“

Sloane vypadala nespokojeně, ale dál se nepředla, když ji Garret jemně vzal za loket. „Tudy, slečno,“ řekl laskavým hlasem, který na mě nikdy nepoužil. Vyvedl ji ven, a jakmile se za nimi zavřely dveře, vydechla jsem vzduch, o kterém jsem ani nevěděla, že ho zadržuju.

Ale můj oddech měl krátké trvání, protože Kaelen vyštěkl: „Dneska už si nehraješ na tu jemnou Lunu, co? Víš, že Sloane je pro mě jako malá sestra, a nestrpím, abys s ní mluvila tak nevybíravě. Stejně tak ti nedovolím vznášet obvinění z nevěry.“

Z jeho tónu se mi vnitřně všechno zježilo, ale zachovala jsem neutrální výraz. Neměla jsem v úmyslu vysvětlovat své důvody za slovy, která jsem Sloane řekla, a neměla jsem v úmyslu se za ně ani omlouvat. Byla jsem unavená z omluv, unavená z toho, že jsem tichá, milá a nikdy se za sebe nepostavím.

„Moje vlčice přešla do útlumu,“ řekla jsem bez obalu a sepjala ruce za zády. „Musíš mě označit, aby se vrátila. Pokud to neuděláš, do roka zemřu.“

Kaelen se ušklíbl.

„Ah. Další z tvých triků, přesně jako to divadlo na 'sladkou, jemnou Lunu'. Nechte mě hádat – chceš si pojistit své postavení jako má Luna, porodit mého dědice tím, že si vymyslíš nějakou nemoc, která mě donutí tě označit a spát s tebou.“

Samozřejmě. Po všech těch letech mé usilovné práce, píle a dokonalosti mě podezíral natolik, že mě obvinil z předstírání nemoci, abych ho k sobě připoutala dítětem. Nic jiného jsem nečekala.

„Existuje i jiný způsob,“ řekla jsem a zvedla bradu. „Rozveď se se mnou, odmítni mě, a moje vlčice se tehdy vrátí.“

„Ne.“

To mě upřímně zaskočilo. Kaelen mě nenáviděl – o tom nebylo pochyb. Čekala jsem, že skočí po jakékoli šanci se se mnou rozvést. Ale on to okamžitě odmítl.

Muselo to být proto, že Alfa nemohl odmítnout svou družku bezdůvodně. Mohlo by to poškodit jeho pověst Alfy, vypadal by pak příliš emocionálně a neloajálně.

A já jsem mu technicky vzato nedala jediný důvod k rozvodu – nepodvedla jsem ho, nehádala se s ním, neudělala jsem nic jiného, než že jsem onemocněla a začala být mírně popudlivá.

„Já budu ta, kdo to veřejně oznámí,“ řekla jsem. „Vezmu vinu na sebe. Tvou pověst to nepoškodí.“

„Ne,“ zopakoval a vstal ze židle.

Ve své plné výšce nade mnou prakticky čněl, široká ramena zacláněla slunce proudící oknem za ním. Uhladil si přední část své tmavé vesty, decentně vyšívané černou nití, a nebezpečně přimhouřil oči.

„Rozvádět se nebudeme.“