Pohled Elary

Nemohla jsem si pomoct. To zatracené pouto, ta jeho dokonale stavěná postava – nutilo to mé tělo reagovat způsoby, které jsem nechtěla, v rozkroku mi začalo pulzovat a já to nedokázala potlačit, protože mě držel s roztaženými stehny.

Stačilo by jen, aby odhrnul župan, rozepnul si kalhoty...

Najednou se rozletěly dveře.

„Alfo, na banket přijíždějí první hosté–“

Garretův hlas se náhle zadrhl, když uviděl naši kompromitující polohu. Prudce jsem zvedla hlavu právě včas, abych viděla, jak Beta rudne jako rak, a on se rychle otočil, aby se nemusel dívat.

„Omlouvám se za vyrušení, ale přijíždějí první hosté. Budou vás brzy očekávat.“

Ten okamžik byl pryč a Kaelen se chladně posadil, sklouzl z postele a oblékl si košili. „Řekni našim hostům, že tam budeme za chvíli.“

My. Jako bychom byli skutečný pár, který se právě chystal milovat.

Jako by tohle všechno nebyl jen podělaný vtip.

Garret přikývl a rychle odešel. Posadila jsem se, přitáhla si župan těsněji k tělu a snažila se zachovat co nejneutrálnější výraz. Nedokázala jsem poznat, jestli Kaelen cítil stejnou fyzickou reakci na naši blízkost jako já, nebo jestli se mnou jen manipuloval, a rozhodla jsem se, že bude lepší, když se to nebudu snažit zjistit.

„Půjdu se připravit,“ řekla jsem a vstala.

„Není třeba.“ Kaelen si dopnul košili, přešel ke dveřím a cestou ven popadl sako od obleku. „Pošlu někoho, aby ti přinesl šaty. Když jsi si tak užila přípravu v mém apartmá.“

Zamrkala jsem, ale stroze přikývla.

Pak vzal za kliku, ale zaváhal a ohlédl se přes rameno.

„Aby bylo jasno, vím, že kecáš,“ řekl. „Zkoušej si taktiky, jaké chceš, ale já se s tebou nerozvedu.“

A byl pryč.

Pár minut jsem seděla na kraji jeho postele a cítila jsem se uspokojená, že se mi ho podařilo na pár minut vyvést z míry, ale také trochu zklamaná. Tohle bude těžší, než jsem si myslela.

O chvíli později se ozvalo tiché zaklepání na dveře. Otevřela jsem a uviděla tu samou služebnou jako předtím, jak v náručí drží hedvábné rudé šaty.

„Alfa mě požádal, abych vám přinesla šaty, Luno,“ řekla, udělala pukrle a podala mi je.

Vzala jsem si je a zvedla je do výšky, abych si je prohlédla. Byly naprosto dramatické, hedvábná rudá látka splývala dolů a v pase se zužovala. Měly hluboký výstřih a nízká záda a tenká ramínka byla prakticky neznatelná.

Vzpomněla jsem si, že jsem si tyhle šaty koupila, když jsem se poprvé vdala za Kaelena, a myslela jsem si, že bude chtít, abych se oblékala sexy – než jsem si uvědomila, že se ode mě očekává, že se jako řádná Luna nejsilnější smečky budu oblékat skromněji. Dala jsem je na dno skříně, aniž bych je jednou vzala na sebe, a úplně na ně zapomněla.

Byly přesným opakem toho, co jsem obvykle nosila...

Ale když už stejně umírám, proč si sakra ty šaty nevzít?

...

Pohled Kaelena

Mé rodiče zabili před šesti lety a Kestrel nechali mně – jejich sedmnáctiletému synovi.

A věděl jsem, že jejich smrt nebyla jen náhoda.

Během let se mi podařilo zúžit okruh podezřelých na tři smečky, které v tom mohly mít prsty – jednou z nich byla smečka Galeshadow. Elarina smečka. Pořád jsem neshromáždil dost důkazů, abych si byl jistý, ale aktivně jsem po pravdě pátral.

Proto pro mě byla taková přitěžující okolnost, když jsem zjistil, že Elara je moje osudová družka, a proto jsem se tak moc snažil, abych k ní nezačal cítit skutečnou lásku; zašel jsem dokonce tak daleko, že jsem její ložnici umístil co nejdál od své.

Potřeboval jsem si svou osudovou družku vzít kvůli své smečce. Ale kdyby došlo na zjištění, že Galeshadow je zodpovědný za smrt mých rodičů, nemohl jsem riskovat, že mě bude brzdit láska k ní. Jestli v tom byla přímo zapletená, zcela nevinná nebo špionka pro Galeshadow, bylo irelevantní.

Záleželo jen na tom, že jsem nemohl dopustit, aby mě nějaká žena zastavila v pronásledování těch, kteří mi vzali rodiče.

Takže jsem si pět let udržoval pečlivý odstup, dodržoval přísnou smlouvu o nepřípustnosti intimity, vyhýbal se jí za každou cenu a dokonce jsem k ní byl vyloženě krutý, jen abych si ji udržel od těla.

Ale dnes, když navrhla rozvod, jsem vypěnil. Ta představa mě vyvedla z míry víc, než jsem chtěl.

Někdo do mě dloubl a já vzhlédl; uviděl jsem Garreta, jak na mě zírá. Tak jsem se ztratil v myšlenkách, že jsem zapomněl, kde stojím – před hodovní síní, kde jsem čekal na svůj nástup.

„Pořád si myslím, že bys měl její nabídku prostě přijmout,“ řekl Garret potichu. „Pokud na sebe vezme vinu, tvou pověst to nepoškodí. Pořád budeš moci vyhrát volby – v dlouhodobém horizontu by ti to mohlo i pomoci. Vytvoříš příběh o zhrzeném Alfovi, který navzdory svému zlomenému srdci dál slouží svému lidu.“

Cuklo mi v čelisti.

„Uvažuji o tom,“ řekl jsem pomalu a rozvážně. „Nevím ale, co si myslet o té záhadné nemoci, o které tvrdí, že ji má.“

Můj Beta naklonil hlavu. „Nemoc nebo ne, pořád jsem přesvědčený, že je to špionka Galeshadowu a bude ti mnohem líp bez ní. Přinese to jenom potíže.“

„Říkáš to už pět let, ale musím uznat, že jsme nenašli nic, co by tím směrem ukazovalo.“

Garret se ušklíbl. „To proto, že se celou tu dobu chová tak zatraceně dokonale. Ale dneska...“ Pokrčil ramenem. „Možná její maska padá.“

„Možná. Nevím. Nedělejme žádné předpoklady.“

„Ach jo.“ Garret si povzdechl. „Ty jsi k ní přece jenom začal něco cítit, co? No, to se dalo čekat, když je to tvoje osudová družka, nemluvě o její kráse a o tom, jak skvělá je jako Luna. Ale musíš to nechat být, ledaže by–“

„Nepropadl jsem jí.“ Má slova vyzněla drsně a úsečně. Garret ztuhl a uvědomil si, že přestřelil. Možná to byl můj přítel, ale v konečném důsledku to byl také můj Beta.

„Kromě toho,“ pokračoval jsem, možná se snaže přesvědčit sebe stejně jako jeho, „nemůžu se do ní zamilovat. Myslím, že ta její nevinnost je jen divadlo a teď je nesnesitelná a...“

Hlas mi zanikl, když jsem zaslechl klapot podpatků o mramorovou podlahu. Podíval jsem se chodbou a uviděl záplavu hedvábných blonďatých vlasů mířících ke mně, modré oči upřené na mě. Měla na sobě rudou róbu, která obepínala její křivky, a karmínové hedvábí se jí vlnilo u nohou jako řeka krve, jak se pohybovala.

Můj vlk se okamžitě pohnul, neuvěřitelně silně, a tentokrát jsem ho nedokázal potlačit.

„JDI JI POLÍBIT A HNED JI OZNAČ, ty idiote,“ zařval mi v mysli. „Kolikrát ti to mám opakovat?“

Ztěžka jsem polkl a odvrátil zrak. „Sklapni.“