Pohled Elary

Nechala jsem Garreta a Sloane stát v zahradě. Neohlédla jsem se po nich, ačkoliv jsem cítila jejich šokované výrazy.

Pomyšlení na to, že dvě největší osiny v mém zadku jsou z mého jednání naprosto vykolejené, mi vykouzlilo úsměv na tváři.

Teď zbýval už jen jeden člověk, kterého jsem musela rozhodit: Kaelen.

Zamířila jsem dovnitř a usoudila, že zdřímnutí po tom ránu, které jsem zatím měla, zní opravdu skvěle. Moje apartmá bylo až v západním křídle sídla, dobrých pět minut chůze labyrintem chodeb.

Když jsem konečně došla ke svému apartmá a vstoupila dovnitř, zaváhala jsem a pohlédla na malou postel přiraženou v rohu. Při tom pohledu jsem se neubránila ohrnutí nosu.

Můj pokoj byl malý a nevýznamný – v podstatě jen o něco lepší pokoj pro hosty. Byl sice dobře vybavený a útulný – malá postel s ručně šitou dekou, malá koupelna a psací stůl pod oknem – ale pro Lunu naprosto nedůstojný.

Měla jsem mít dost hrdosti na to, abych po všechna ta léta sdílela pokoj s Kaelenem, ale když mě odsunul co nejdál od svých pokojů, neprotestovala jsem.

Přijala jsem to s úsměvem a dokonce mu poděkovala, jako by to, že se mnou ve vlastním domě zacházejí jako s hostem, stálo za dík.

A co bylo ještě horší, mé uspořádání spánku nezůstalo bez povšimnutí. Služebnictvo v domě si možná neuvědomovalo, že jsme spolu s Kaelenem nikdy nespali, ale rozhodně vědělo, že mě nemá rád.

Často jsem je slyšela, jak o tom drbou, šeptají si a chichotají se nad mým ponížením. Říkali, že nejsem o nic lepší než milenka, že nemám ani úctu svého manžela.

Měli pravdu.

Ta myšlenka mi teď způsobila nepříjemný pocit v žaludku. Teď, když byla smrt tak blízko, že jsem ji cítila na jazyku, mi rvalo srdce pomyšlení, že jsem strávila tolik let tím, že jsem se omezovala.

Liora měla pravdu; pokud chci žít, musím se změnit.

A i kdybych tohle přežila, musím být potom věrná sama sobě. Nemohla jsem vystát pomyšlení, že bych marnila další čas tím, že se nechám využívat a týrat.

Tehdy jsem se rozhodla; v tomhle pokoji spát nebudu. Ne, půjdu tam, kam jsem měla jít už dávno.

Bez váhání jsem se otočila na patě, vyšla z pokoje a zamířila chodbou dál. Čím blíž jsem byla ke Kaelenovým pokojům, tím víc hlav jsem otáčela. Ale držela jsem hlavu vztyčenou a kráčela cílevědomě, nenechala jsem se nikým zastavit.

Bohyně, dokonce i osvětlení a výzdoba byly ve východním křídle lepší. Zdobné střešní světlíky vrhaly na mramorové podlahy složité vířivé vzory a stěny lemovaly portréty Alf a Lun z dávných dob.

Pomyšlení, že jsem tolik let strávila vyhýbáním se této straně sídla...

„L-Luno?“ Z Kaelenova pokoje vyšla mladá služebná s hromadou prostěradel v náručí. Když mě uviděla, udělala pukrle, i když v její tváři byl patrný zmatek. „Alfa Kaelen není ve svém pokoji, pokud ho hledáte.“

„Nehledám ho.“ Prostě jsem jí gestem naznačila, aby mi uhnula z cesty, a ona po chvilce váhání poslechla.

Věděla jsem, že jí připadá zvláštní, že vcházím do Kaelenova pokoje, což jsem nikdy předtím neudělala, natož bez něj. Ale momentálně jsem byla Luna, ať se to komu líbilo, nebo ne. Mohla jsem si chodit, kam se mi zlíbilo.

Zhluboka jsem se nadechla, otočila klikou a otevřela dveře. Jakmile jsem vstoupila do tlumeně osvětlené místnosti, obklopila mě Kaelenova vůně.

Závěsy byly zatažené, takže v pokoji bylo pološero a mým očím chvíli trvalo, než si přivykly. Ale jakmile se tak stalo, uvědomila jsem si velkolepost toho prostoru – vysoké stropy, velká hlavní místnost s menší předsíní a obrovskou přilehlou koupelnou.

Hlavnímu prostoru dominovala velká postel s nebesy, čerstvě ustlaná s čistým povlečením a měkkými polštáři. V předsíni bylo pohodlné posezení s krbem, pohovkou a dvěma křesly.

Kaelen tady nepotřeboval pracovní stůl, protože měl vlastní pracovnu – další luxus, který mi nebyl dopřán, přestože v sídle bylo spoustu volných pokojů – ale místo pro něj tu bylo.

A ta koupelna... Byla jako ze sna. Zapuštěná vana o velikosti malého bazénu. Sprchový kout s křišťálovými dveřmi, které zachycovaly světlo. A veškeré toaletní potřeby, které by si člověk mohl přát.

Hnaná pocitem msty jsem se rozhodla využít prostor naplno.

Začala jsem luxusní koupelí, při které jsem použila všechny toaletní potřeby, které jsem chtěla, a dokonce jsem vyprázdnila několik lahviček mlék a mýdel. Hodnou chvíli jsem se hýčkala, drhla si každý centimetr těla a dokonce jsem použila Kaelenovu drahou pleťovou kosmetiku na obličejovou masku.

Poté, co jsem se osušila, jsem cupitala do jeho velké šatny a začala se prohrabávat jeho oblečením. Většinou vlastnil jen obleky, z nichž některé jsem jen tak pro jistotu sundala z ramínka a hodila na zem, ale našla jsem hebký župan, který byl pod mými prsty neuvěřitelně luxusní, a vklouzla do něj.

Měkká látka mi připadala, jako bych byla zabalená do husté ovčí vlny.

S křeněním jako idiot jsem přiběhla k posteli a odhrnula přikrývku. Vlezla jsem si dovnitř a zachumlala se do dek, přičemž jsem slastně vydechla nad měkkými polštáři a hedvábným povlečením.

Takhle... takhle by si měla žít Luna.

Kaelen bude bezpochyby zuřit, až zjistí, že jsem byla v jeho pokoji – a já měla v úmyslu, aby to zjistil – ale o to právě šlo. A pokud jsem si u toho mohla poprvé v životě pořádně užít a zároveň pracovat na tom, aby se se mnou rozvedl... Tím lépe.

Zanedlouho mi začala těžknout víčka a spánek mě přemohl.

...

Probudila mě známá vůně: bourbon a kouř z dřeva.

Kaelen.

Zadržela jsem dech a pootevřela oči jen natolik, abych ho viděla stát před vysokým zrcadlem zády ke mně. Oči se mi mírně rozšířily, když jsem si v šeru zvykla a uvědomila si, že je svlečený do půl těla a právě se obléká.

Na chvíli jsem se nechala unést a jen ho pozorovala. Nikdy předtím jsem Kaelena nahoře bez neviděla, a i když jsem věděla, že je svalnatý a dobře stavěný, tohle...

Tohle bylo něco jiného.

Fyzická přitažlivost, kterou jsem pocítila při pohledu na jeho široká ramena a svalnatá záda, byla okamžitá a intenzivní.

Navzdory své ošemetné situaci jsem nechala svůj pohled bloudit po jeho postavě a vychutnávala si způsob, jakým se mu zužoval pas, dokud nezmizel v jeho elegantních černých kalhotách. A jeho zadek...

Tohle byl ten exemplář, který mohl být můj, kdyby jen nebyl tak krutý?

Tohle byl ten muž, se kterým jsem mohla po všechna ta léta sdílet postel?

„Předpokládám, že ses vyspala dost, když jsi teď tak vzhůru a zíráš na mé tělo.“

Zvuk jeho hlasu mě vytrhl z vytržení a obličej mi okamžitě zrudl. Prudce jsem se posadila a najednou jsem se cítila víc zahanbeně, než bych měla – koneckonců jsem se rozhodla sem přijít a použít jeho pokoj, abych ho naštvala, a přesto jsem si teď, když tu byl, připadala trapně a hloupě.

Kaelen se otočil a zamračil se. Bohyně, zepředu byl ještě působivější než zezadu.

„Proč tak toužíš po intimitě se mnou?“ zeptal se.

Jak mluvil, jeho pohled sklouzl níž a já si s leknutím uvědomila, že se župan rozevřel a odhalil jedno nahé ňadro s bradavkou ztopořenou v chladném vzduchu. Zalapala jsem po dechu a rychle župan přitáhla, ale bylo pozdě. Viděl všechno.

Obličej mi zrudl ještě víc a pohnula jsem se, abych vstala.

Ale Kaelen se ke mně bleskově vrhl.

Než jsem stačila zareagovat, už mě za zápěstí tlačil zpět na postel. Jedno koleno zaklesl a odsunul mi levé stehno stranou, aby si mohl kleknout mezi mé nohy.

Cítila jsem se víc odhalená než kdy dřív, když mě tam tak držel a shlížel na mě.

Pod Kaelenovou vahou jsem se nemohla pohnout. Pevně mi držel zápěstí, přitiskl je k posteli a upřeně se na mě díval.

Ale nedíval se na mě tak, jak by se normální manžel díval na svou ženu. V těch zelených očích byla nenávist.

„Být milá a nevinná nezabralo, tak teď zkoušíš nové taktiky, jak mě svést, co?“ Jeho pohled znechuceně přelétl po mé klíční kosti. „Dokonce mi lezeš do postele a bereš si můj župan bez dovolení. Jako nějaká děvka.“

Zaplavil mě vztek, tak prudký a náhlý, až se mi z toho chtělo skoro smát.

„Prokoukl jsi mě,“ zapředla jsem a trochu se uklidnila. „Jak se ti líbí můj nový styl? Zdá se, že to upoutalo tvou pozornost, takže asi dělám něco správně.“

V hrudi mu hluboce zavrčelo a já se neubránila úsměvu, protože jsem věděla, že má slova zasáhla cíl.

„Jestli tohle jsi ty doopravdy,“ řekl, „pak bys měla vědět, že to je přesně ten typ člověka, kterého nenávidím.“

Fajn, pomyslela jsem si hořce. Věděla jsem, že Kaelen takové ženy vždycky nenáviděl, a doufala jsem, že mě díky tomu bude nenávidět ještě víc. Čím dřív to budu mít za sebou, tím lépe. Nebylo to tak, že by mi zbývalo moc času.

„No, já jsem přesně ten typ člověka.“ Zvedla jsem hlavu jen natolik, aby můj dech pohladil jeho krk, když jsem mu pošeptala do ucha: „Ale když mě teď odmítneš, už se mnou nebudeš muset mít nic společného.“

Kaelen ztuhl. Skoro jsem doufala, že to prostě udělá hned, řekne ta slova a tohle všechno ukončí. Bylo to ode mě asi příliš optimistické si myslet, že to skončí tak rychle, ale byla jsem zoufalá.

Ale on ta slova neřekl, ani mě nepustil.

A pak jsem cítila, jak se mezi námi něco pohnulo.

Pouto družky.

Nebylo to víc než jen zachvění, jako pár jisker na konci drátu pod proudem, ale cítila jsem to – slabé zavlnění vzájemné přitažlivosti, zrychlení našich pulsů, způsob, jakým se jeho tělo neznatelně naklonilo k mému.

Jeho rozkrok se mírně přitiskl k mé noze a já cítila, jak se mu v kalhotách něco pevného a teplého pohnulo.