*Elora*

Akademie byla vším, co jsem očekávala – nemilosrdná, brutální a naprosto vyčerpávající.

Po dvou dnech mě už bolely svaly i na místech, o kterých jsem ani nevěděla, že můžou bolet. Naše první hodina byl kurz strategie, který spočíval hlavně v tom, že třeťáci a čtvrťáci dominovali v diskusích, zatímco my ostatní prváci jsme si jako vzorní žáčci dělali poznámky.

Rychle jsem zjistila, že se akademie neobtěžuje s postupným učením. Buď udržíte krok, nebo zůstanete pozadu.

A já jsem odmítala zůstat pozadu.

„Vypadala jsi, že si tam chceš vyškrábat oči,“ zamumlala Slo, když jsme vyšly z přednáškového sálu na kamennou cestu vedoucí zpět ke kolejím.

Areál akademie se před námi nekonečně rozprostíral, lemovaný hustými, tyčícími se stromy, které nás oddělovaly od vnějšího světa. Vzduch byl svěží a nesl vůni borovic, vlhké země a vlků.

„Řekni mi, bylo to tou hodinou, nebo tím, jak tě ti kluci pořád nenechali domluvit?“

Odfrkla jsem si. „Obojí.“

Slo si s odfrknutím upravila popruh tašky.

„Vítej na Akademii Apex Sentinel, kde když nemáš koule, tak jsi v podstatě neviditelná.“

„Fajn. Skvělý.“ Protočila jsem oči. „Mimochodem, ještě jsme nedostaly spolubydlící. Myslíš, že bychom mohly mít kliku a mít pokoj jen pro sebe?“

Slo zahýbala obočím. „Dvoulůžák bez pátýho kola u vozu? To je sen. Doufejme, že nám systém zapomene někoho přidělit.“

Ušklíbla jsem se a pocítila vzácný záblesk lehkosti. Slo byla první člověk tady, který se ke mně nechoval jako k přítěži.

Jak jsme šly, moje mysl zabloudila k naléhavější starosti. Pohlédla jsem na Slo. „Takže… ty umíš bojovat?“

„Jasně že jo,“ odfrkla si a vrhla na mě pohled, jako bych se jí zeptala, jestli umí dýchat. „Sedm bratrů, pamatuješ? Boj byl při vyrůstání základní dovednost k přežití.“

Těžce jsem polkla. „Máš štěstí.“

„Proč? Ty snad ne?“ zeptala se a lehce přimhouřila oči.

Mé ticho bylo dostatečnou odpovědí. Zastavila se a otočila se přímo ke mně. „Počkej – ty vážně neumíš bojovat?“

Založila jsem si ruce na prsou a neklidně přešlápla. „Nikdy jsem netrénovala. Moji rodiče si nemysleli, že to potřebuju. Snažila jsem se učit sama, ale začínám si myslet, že to byla chyba.“

Slo si uznale hvízdla. „Sakra. A ty ses přihlásila na tohle místo?“

„Nebyla to úplně náhoda.“

Chvíli si mě prohlížela, než pokrčila rameny. „No, dobrá zpráva. Máme volné tréninky a já se nudím. Naučím tě to.“

Úleva mě zaplavila tak rychle, že jsem málem zavrávorala. Měla jsem sice Rowana, ale věděla jsem, že jeho čas na trénink je omezený. Pomoc od Slo mohla být tím rozdílem mezi přežitím první výzvy a totálním vyhlazením.

„Já—„ zaváhala jsem. „Vážím si toho.“

Slo se ušklíbla. „To bys měla. Nenabízím trénink jen tak někomu.“

Než jsem jí stihla znovu poděkovat, můj pohled něco – nebo spíše někoho – zachytil před námi.

Kaelen.

Šel se skupinou třeťáků a smál se něčemu, co jeden z nich řekl. Pohled na to, jak se směje – opravdu se směje – vyvolal v mé hrudi zvláštní bodnutí. Poslední dva dny jsem ho jen občas zahlédla, ale Rowan byl vždycky s ním, nebo naopak. Neměla jsem jedinou šanci si ho podat o samotě.

Až doteď.

Slo si všimla směru mého pohledu a ušklíbla se. „Óóó. Ty máš políčeno na třeťáka? Ambiciózní, to se mi líbí,“ popichovala mě.

Těžce jsem vydechla. Možná jí můžu věřit. Možná.

„Kašlat na to,“ zamumlala jsem si pod fousy. „Je to můj druh.“

Slo se začala dusit vzduchem. „Prosím?!“

Než se stačila začít dožadovat podrobností, už jsem byla v pohybu.

„Promluvíme si o tom později!“ zavolala za mnou, v jejím hlase byla stále znát nevěřícnost.

Sotva jsem ji slyšela. Tep mi bušil v uších, jak jsem rázovala přímo ke Kaelovi, který stál zády ke mně, naprosto netušící, že ho právě dohnala jeho minulost.

Nezastavila jsem se, dokud jsem nebyla přímo za ním. „Kaelene.“

Ztuhl. Kluci kolem něj zmlkli, vycítili změnu v atmosféře. Pomalu se otočil, jeho ostré modré oči se vvpily do mých. Sledovala jsem, jak v nich blesklo poznání, následované něčím jiným – něčím temným a rozporuplným.

Nemluvil.

Ostatní po nás těkali pohledem a cítili to napětí. Jeden z nich zamumlal: „Uvidíme se později, kámo.“

A pak jsme tam zůstali jen my.

Sami, po dvou letech.

Srdce mi bušilo o žebra. Naplánovala jsem si milion způsobů, jak by tahle konfrontace mohla probíhat, ale když jsem tu stála tváří v tvář, myšlenky se mi pletly.

Zatnula jsem pěsti. „To budeš vážně dělat, že neexistuju?“

Čelist mu ztuhla. „Eloro—„

„Ne.“ Přerušila jsem ho. „Takhle moje jméno vyslovovat nebudeš. Ne po tom všem.“

„Eloro,“ řekl znovu úplně stejně a já se otřásla. To moje zrádné tělo.

Prudce vydechl a rukou si přejel po obličeji. „Neměla bys tu být.“

Ušklíbla jsem se. „Páni. To je první věc, kterou mi řekneš?“

„Myslím to vážně, Eloro.“

Udělala jsem krok blíž a vyzývavě zvedla bradu. „No, ale jsem tady. A neodcházím. Tak mi řekni – co se sakra stalo tu noc? Proč jsi odešel? Byla jsem tak špatná?“

Na okamžik mě nahlodal pocit bolesti a nejistoty, než jsem ho maskovala odhodláním.

V jeho očích blesklo, jako by se v něm odehrávala bitva. Na zlomek vteřiny jsem si myslela, že by mohl skutečně odpovědět. Ale pak jeho výraz ztvrdl.

„Nepatříš sem,“ řekl hlasem chladným a definitivním.

Ta slova dopadla jako facka. Zatajil se mi dech a prsty mi cukaly nutkáním mu to vrátit – možná ne fyzicky, ale slovy dostatečně ostrými, aby řezala.

Spolkla jsem tu bolest. „Jsi zbabělec, Kaelene.“

Oči mu ztemněly. „A ty jsi lehkomyslná. Tohle místo tě sežere zaživa a já tu nebudu, abych tě zachraňoval.“

Postoupila jsem ještě blíž, tak blíž, že se naše těla téměř dotýkala. „Nikdy jsem tě o záchranu neprosila.“

Nozdry se mu zachvěly a na jeden tep srdce byl prostor mezi námi nabitý něčím elektrickým, něčím, co ani jeden z nás nechtěl pojmenovat.

Pak, stejně rychle jako to přišlo, to utnul. Jeho výraz se vyprázdnil a on ucouvl.

„Běž mi z cesty, Eloro.“ Povzdechl si, jako by moje přítomnost byla břemenem. „A udělej nám všem laskavost a neumři. Rowana by to zničilo.“

„Jo… Rowana.“ Ušklíbla jsem se. Ten kretén má ale nervy.

Měla jsem ho nechat jít. Měla jsem ten rozhovor ukončit a ušetřit se té bolesti.

Ale já nebyla ten typ holky.

„Dokážu ti, že se pleteš,“ řekla jsem tiše, hlasem protnutým ocelí. „A až to udělám, budeš litovat každého slova.“

Poprvé jsem v jeho pohledu viděla něco bliknout – něco nebezpečně blízkého lítosti.

A pak se otočil a odešel, nechal mě tam stát s bušícím srdcem a slibem pálícím v hrudi.

Byla jsem tak hloupá. Tak strašně hloupá.

Riskovala jsem pro tohle život? Aby mi řekl, že moje smrt by byla hrozná pro Rowana?

Kašlat na to. Kašlat na něj.

Už mě znovu nezlomí.

Tentokrát ne.