*Kaelen*

„Zbláznil ses, do prdele?!“

Rowan se otočil tak rychle, že trochu zavrávoral, což byl pohyb příliš neohrabaný pro alfu, ale naprosto přirozený a známý u mého nejlepšího přítele.

Měsíční bohyně, chyběl mi. To jsem si mohl přiznat i přes svůj planoucí vztek. A když se na mě navzdory mým slovům zazubil, málem jsem ten hněv nechal odplynout. Málem.

„Kaele!“ zajásal Rowan, hodil mi ruce kolem krku a uznale mě poplácal po zádech. Nemohl jsem si pomoct. Udělal jsem totéž. „Budu naprosto ignorovat ta první slova, která jsi na mě vyštěkl, a jen si užiju tu vteřinu, kdy po dvou zasraných letech vidím svého nejlepšího kámoše! Brácho, vypadáš sakra dobře!“

Samý zub a úsměv – výraz vyhrazený jen pro mě a Eloru.

Sakra, už jen pomyšlení na její jméno bolelo.

Už jsem to nevydržel, zlomilo mě to a rty se mi cukly nahoru. Opravdu jsem ho rád viděl.

„Jo, ty taky,“ řekl jsem mu a všímal si změn z teenagera v muže, přičemž jsem se snažil vytěsnit obrazy změn, kterých jsem si všiml u Elory před chvílí, ovšem v NAPROSTO jiném smyslu.

Těžce jsem polkl a soustředil se na svého nejlepšího přítele.

„Kámo, chyběl jsi mi a byly dny, kdy jsem měl pocit, že bych dal cokoli za to, abych si s tebou mohl zase promluvit, ale jak jsi ji sem mohl sakra přivést!“

Jo, zuřivost byla zpět. Jeho obličej se na okamžik zkroutil zmatkem, než ho vystřídalo pochopení.

„El?“ zeptal se, pak vydechl a promnul si kořen nosu. „Jo, pro mě to bylo taky překvapení. Prostě mě obešla a přijela sem.“

„Takže nepřijela s tebou?“ zeptal se jsem zmateně.

„Samozřejmě, že přijela. Musel jsem tam vejít s ní, aby každej samec věděl, že má jít sakra od ní dál.“ To byl ten Rowan, kterého jsem si pamatoval – ten samý, který mě před lety taky varoval. Jediný čas, kdy nebyl mým nejlepším přítelem.

Nejhorší zasraný dvě minuty mýho života.

„Tak proč?“ snažil jsem se maskovat svůj hněv, jak nejlépe to šlo. To poslední, co jsem chtěl, bylo, aby si myslel, že mi na tom záleží až moc. Samozřejmě, že by mé obavy nebral jako divné, protože jsme v podstatě vyrůstali spolu od jejich pěti a mých šesti let. Věděl, že mi na ní záleží. Ale nesměl jsem dopustit, aby to vypadalo přehnaně.

„Přihlásila se mi za zády!“ Rozhodil rukama a vypadal, že tomu pořád nemůže uvěřit. „V podstatě mi vyhrožovala a je tvrdohlavá jako mezek.“

Rty se mi trochu cukly. Jo, to je celá Elora.

Ale pak jsem byl zase vážný, jakmile mě udeřila realita.

„Nemůže tu zůstat, Rowane. Pokud za ty dva roky, co jsem pryč, neprošla bojovým výcvikem, tohle místo ji zabije.“

Snažím se ignorovat tu bolest a očividnou hrůzu v hrudi při té představě.

„Já vím. Já vím,“ povzdechl si, zatímco se nádvoří vyprazdňovalo a většina prváků už odešla na koleje. „Ale budu ji trénovat. Pomůžu jí. Přijela by se mnou nebo beze mě, Kaele. Nemohl jsem ji zastavit.“

„Nemohls ji někde zamknout? Říct to rodičům?“ zeptal jsem se podrážděně a on na mě vrhl významný pohled.

No ovšem. Elora možná není nejlepší v boji, ale je chytrá jako opice a skvělá stratéžka.

Mnohokrát jsme se ji s Rowanem snažili nechat doma, když jsme vyráželi na to, co jsme považovali za naše „nebezpečné výpravy“, jen abychom ji tam našli dřív než my, nebo u dveří s tou její drzou poznámkou: „Trvalo vám to dost dlouho. Tak jdeme, nebo ne?“

Skoro jsem se usmál při vzpomínce na mladou Eloru, než si můj mozek rychle srovnal to, jak vypadala teď. V krku mi vyschlo, jak jsem se snažil ten obraz vytěsnit z hlavy – zvíře ve mně se začalo ozývat.

„Musíme ji odtud dostat,“ řekl jsem místo toho.

„Nemůžeme,“ namítl. „Jakmile jsi na ASA—„

„—není cesty ven, já vím,“ vyštěkl jsem nechtěně. „Ale Rowane, já jsem tady dva roky, jasný? Viděl jsem tu souboje tělo na tělo i vlk proti vlkovi. Není to nic jako to, co trénujeme doma. Lidi tu umírají, Rowane. Lidi, co neumí bojovat, umírají. A další výzva je za dva týdny… koná se každých čtrnáct dní. Tady se na pohlaví nebere ohled, takže když půjde proti samci—„

„Tak ho kurva zabiju.“ Nemluvil do větru.

„Zlomí jí vaz dřív, než se k ní vůbec přiblížíš,“ zasyčel jsem. „Podívej, Rowane. Je pro mě důležitá, ale ty jsi můj nejlepší kámoš. Nechci, aby tě to zničilo, kdyby se jí něco stalo,“ bezostyšně jsem lhal.

Ano, bolelo by mě, kdyby byl Rowan zraněný, ale tohle bylo jen málo o Rowanovi a sobecky mnohem víc o mně. Kdyby zemřela ona, zemřel bych taky.

Ona to neví a já se postaral o to, aby se to nedozvěděla. Ale stalo by se to.

„Připravím ji,“ řekl sebejistě. „Budu vyhrožovat každýmu zasranýmu vlkovi tady, jestli to bude nutný, dokud nebude bojovat dost dobře sama za sebe. Neztratím ji, Kaele. Neztratím.“ Vážnost jeho hlasu trochu utišila bouři, která ve mně zuřila.

Alespoň mě uklidňovalo vědomí, že Rowan je stále jejím nejurputnějším ochráncem. Proto pro mě bylo tak snadné před dvěma lety odejít. Věděl jsem, že jsem jí ublížil. Věděl jsem, že jsem ji pravděpodobně zničil, a každý den jsem se za to nenáviděl. Ale bylo to tak nejlepší. Byla silná. Přežila by.

A musela přežít i tohle.

„Rozvrhy prváků jsou nejnáročnější, hlavně u kluků,“ řekl jsem mu. „I když teď přijímají i vlčice s krví alf, samci jsou pořád považováni za… nadřazené, a proto mají v prváku mnohem víc tréninků než vlčice. Nebudeš mít vůbec čas.“

Znovu si odfrkl. „Najdu si způsob,“ procedil mezi zuby. „Je to moje sestra, Kaele. Najdu si způsob.“ Konečnost v jeho hlase stačila k tomu, abych ustoupil.

Kdykoli jsme byli malí a já projevil až moc velký zájem o její bezpečí nebo zdraví, vždycky mi dal najevo, že se o svou sestru dokáže postarat sám.

A tak jsem se stáhl.

Přesně jako teď.

„Dobrá,“ řekl jsem nakonec a ukončil tím rozhovor. On se uvolnil a vrátil se ke svému starému já.

„Nemůžu uvěřit, že jsem fakt tady.“ Poplácal mě po zádech, popadl tašku a podíval se na kartu. „Budeme se zase vídat každej den.“

Budu ji zase vídat každý den.

Nevěděl jsem, jestli cítím hrůzu nebo vzrušení… nebo obojí.

Ale šance, že přežiju do graduace, už nevypadaly zrovna růžově.

A tím nemyslím smrt v nějaký posraný výzvě.