Elora

Vzduch venku před horou chutnal jinak.

Ne jako vítězství. Ne jako mír. Jen… řidší. Jako by něco posvátného vydechlo a zanechalo svět tichý a lapající po dechu v jeho nepřítomnosti. Země pod námi byla stále teplá, jako poslední tlukot srdce něčeho prastarého, co doznívá do klidu. Z puklin v hoře stoupal kouř, slabý a bez směru, rozplývající se v ranní obloze.

Aithérová brána byla pryč.

Ale ne