*Kaelen*

Siločára utichla.

Až příliš.

Stál jsem na okraji útesu nad táborem, vítr mi tahal za lem kabátu a já zíral do dálky. Obzor byl protkaný bouřkovými mračny, černými a pohmožděnými, jako by samotnou oblohu někdo zbil a nechal ji napuchnout. Ale nebyl to jen vzduch, co působilo špatně. Bylo to úplně všechno. Země pod mými botami se nechvěla strachem ani zlomy – pulzovala. Dýchala.

Pomalu.

Odm