*Elora*

Vítr neustával.

Krájel stromy s tichým syčením, jako by celé údolí začalo tajit dech. Stála jsem na okraji útesu nad siločárou, paže pevně zkřížené na hrudi, a sledovala, jak světlo dole slabě mihotá – už nebylo červené, už nebylo zlaté. Nyní jím probíhaly fialové pruhy, žíly v kameni, které tepaly v rytmu něčeho, co jsem plně nechápala.

Za mnou se ozvaly kroky.

Nepotřebovala jsem se otáče