*Elora*

Slo se nepohnula.

Ne hned.

Stála jako přimražená ve vchodu do našeho stanu, rty pootevřené, oči upřené na něco, co nikdo z nás neviděl. Její hlas – už tak chraptivý – klesl do šepotu, který se vám držel v žebrech ještě dlouho poté, co dozněl.

„Krev,“ řekla. „Tolik krve.“

Pak se zhroutila.

Zachytila jsem ji, než dopadla na zem, paže se mi ovinuly kolem její postavy, která se zdála až příliš