*Elora*

Údolí tajilo dech.

Po Slonině vizi – po jejím zašeptaném varování před krví, zradou a čepelemi zahalenými ve vzpomínkách – nikdo nevyslovil to, na co jsme všichni mysleli. Že nám válka už dýchá na záda. Že i stromy jako by se teď odkláněly, už nás nechránily, ale staly se tichými svědky.

Toulala jsem se sama po okraji tábora, boty mi křupaly o štěrk, zatímco soumrak halil oblohu do jemných