*Kaelen*

Cestou jsme nemluvili.

Zříceniny se táhly před námi, napůl pohlcené mechem a vzpomínkami, a jediným zvukem bylo křupání štěrku pod našimi botami. Elora šla kousek přede mnou, její plamen byl nízký a tichý – jako by i on tajil dech. Vítr měl v sobě mrazivý osten, nebyla to sice úplná zima, ale stačilo to k tomu, aby si občas rukama protřela paže. Chtěl jsem jí nabídnout svou bundu. Ale nep