*Elora*

Vítr byl příliš tichý.

Ne jemný – tichý. Jako by už neměl co říct. Jako by vyslechl všechno, co jsem do něj předtím vykřičela, a prostě se rozhodl zmlknout. Seděla jsem venku před východní halou na jedné z kamenných laviček obrácených ke kaňonu s ley linií, paže ovinuté kolem kolen, Kaelenova nepřítomnost vedle mě jako prázdnota.

Pouto nebylo zlomené.

Ale znovu se ztenčilo.

Jako vytažená n