Probudila jsem se ještě dřív, než stačilo vyjít slunce. Dnes byly mé osmnácté narozeniny. V životě normálního dítěte by to byl den plný oslav, ale pro mě ne. Dnešek se neměl v ničem lišit od včerejška nebo předvčerejška.

Svalila jsem se z provizorní matrace, kterou jsem si v pokoji připravila, a šla si umýt obličej k umyvadlu. V zrcadle jsem zahlédla svou tvář a viděla, že modřiny na krku už blednou. Rána na hlavě se už zahojila. Na chvíli jsem si dovolila propadnout sebelítosti. Sice si nemyslím, že bych vypadala hrozně, ale rozhodně nejsem taková kráska, jakou je moje sestra. Nejsem tak vysoká jako ostatní dívky v mém věku, a i když mě neustále častují nadávkami do tlustých, pravdou je, že vypadám spíše vyhuble. Dívala jsem se na své nevýrazné hnědé vlasy a nenáviděla každý jejich pramen. Dívala jsem se na své mandlové oříškové oči a přála si, aby byly zelené jako ty sestřiny. Po umytí jsem na sebe hodila tričko a staré tepláky. Existuje jeden přepych, který si dopřávám, a tím je můj ranní běh.

Potichu jsem se vykradla po zadním schodišti domu smečky; nemohla jsem se dočkat, až budu v lese. Až ucítím zem pod nohama. Až ucítím sladkou vůni lesa plného stromů. Konečně jsem se dostala ven a srdce se mi rozbušilo. Cítila jsem, jak moje vlčice touží po svobodě.

Poprvé jsem se proměnila ve třinácti letech, což je na proměnu velmi nízký věk. Většina vlkodlaků se poprvé mění až v šestnácti. Stalo se to poté, co jsem musela vytrpět další otcův záchvat zuřivosti poháněný alkoholem. Tenkrát mi sice nezlomil žádnou kost, ale vytrhal mi tolik vlasů, že jsem si byla jistá, že budu plešatá. Tu noc jsem cítila, jak se má vlčice probouzí. Věděla, že trpím, a já potřebovala její útěchu a léčivou moc. První proměna byla děsivá. Cítíte, jak každá kost praská a přizpůsobuje se, cítíte, jak se prsty na rukou i nohou prodlužují v drápy. Čelist se vám rozšíří a celá kůže vás brní, jak vám poprvé vyraší srst. Nikdy jsem nikomu neřekla, že jsem se proměnila. Už velmi mladá jsem se naučila držet v tajnosti všechno, co mi přinášelo jakoukoli radost nebo útěchu. Po prvních pár proměnách už to nebolí. Ve skutečnosti je to skoro příjemné.

Čím blíž jsem byla k okraji lesa, tím víc jsem cítila, jak mě vlčice svrbí pod kůží a chce ven. Smečka Stříbrného měsíce vlastnila území ve východním Oregonu na úpatí Azurových štítů. Miluji vůni horského vzduchu. Dnes ráno byl svěží, s mírným studeným větrem. Brzy přijde sníh. Když jsem dorazila k okraji lesa, rozhlédla jsem se, abych se ujistila, že jsem sama, a pak jsem se svlékla, abych se mohla proměnit.

Má vlčice byla štěstím bez sebe, že je volná a běží lesem. Náš vytříbený čich zachycoval nejrůznější vůně. Borovice s jejich pryskyřicí, houby rostoucí v lesní půdě, řeku, která byla před námi, i všechnu tu divočinu volně se pohybující mezi stromy. Za krátkou chvíli jsme doběhly k řece. Proměnila jsem se zpět do lidské podoby a sklouzla korytem řeky, abych si namočila prsty u nohou do ledové vody. Tohle bylo mé nejoblíbenější místo na celém světě.

Ležela jsem tam tiše opřená o břeh, nořila prsty do ledové vody a jen poslouchala okolní les. Milovala jsem zvuk probouzejících se ptáků a šustění jejich mláďat. Zaslechla jsem šustění v křoví na protějším břehu, otevřela oči a uviděla krásnou laň. Její hebká hnědá srst připomínala ten nejjemnější samet. Ve své kráse byla majestátní, prostě tam jen stála, ostražitá, ale beze strachu. Náhle se rozběhla hlouběji do lesa a mě u srdce zabolelo, že nemůžu jít s ní. Dala bych cokoli za svobodu.

Párkrát v životě mě napadlo, že uteču. Útěk ale znamenal stát se toulavým vlkem a vlk bez smečky byl častěji než ne považován za nebezpečného a na místě zabit. O toulavých vlcích se soudilo, že nejsou věrní ničemu a nikomu. Žili si podle vlastních pravidel a odmítali se podřídit Alfovi. Smečky to vnímaly jako nepřirozené a cítily v tom nerovnováhu přírody. Pro vlkodlaky mělo všechno v životě své místo, svůj řád. Cokoli mimo tento řád bylo považováno za nebezpečné.

Věděla jsem, že je čas jít. Musela jsem se vrátit do domu smečky dřív, než se všichni probudí. Budou čekat snídani, a kdyby na ni museli čekat, dostala bych krutě vynadáno. Nenáviděla jsem své postavení v životě, ale věděla jsem, že ho nemůžu změnit. Byla jsem přízrak, byla jsem ta, co zabila svého bratra.