Moje vlčice měla z cesty domů mnohem menší radost. Věděla, co se chystá. Věděla, že musíme sklonit hlavu a nechat si líbit facky a nadávky. Pro nás to byl jen další den. Další den přání, abychom byly kdekoli jinde než tady. Obě jsme však věděly, že dnešek bude jeden z těch nejhorších dnů. Dnešek byl pro celou mou smečku, ale hlavně pro mé rodiče, připomínkou toho, že já žiju a můj bratr ne.

Do domu smečky jsem vešla zadními dveřmi a dbala na to, abych dělala co nejmenší hluk. Dokud členové smečky spali, byla jsem v bezpečí. Zapnula jsem dva velké kávovary, které jsme měli v kuchyni, a začala vytahovat pánve, které budu potřebovat k přípravě snídaně pro smečku.

Většina členů smečky má své vlastní domy. Ti, kteří žijí zde v domě smečky, jsou Alfa, Luna, Beta a jeho družka, několik našich nejsilnějších bojovníků a pár členů smečky, kteří jsou v poradním sboru mého otce, a samozřejmě já.

Moje sestra Rowan zde žila, dokud před osmi lety nepotkala svého osudového druha. Krátce poté, co dokončili obřad páření, se má sestra – a jediný člověk, který mi kdy projevil lásku – přestěhovala do smečky svého druha na pobřeží Kalifornie. Přestože vím, že Malik miluje mou sestru víc než sám sebe, pořád jsem ho trochu nenáviděla za to, že mi ji vzal.

Zaplašila jsem vzpomínky a spěšně se pustila do práce. I když tu bydlí jen několik členů smečky, jsou to většinou mužští bojovníci a mají obrovský apetit. Pečlivě připravuji vejce na různé způsoby, od míchaných se sýrem až po pošírovaná. Připravuje se také šunka, slanina a klobásy a pak se pouštím do lívanců.

Slyším, jak přicházejí do jídelny. Jsem na ně připravená. Nejdřív přinesu kávu. Můj otec, Alfa Garrick, ji pije vždycky černou, matka má ráda se smetanou. Rychle všem roznesu nápoje a pak začnu nosit talíře s jídlem. Roky obsluhování členů mě naučily přesně, co mají rádi. Snažím se ze všech sil obsloužit je rychle a potichu. Čím rychleji jsem uvnitř a venku, tím menší je šance, že mě udeří nebo mě budou zesměšňovat.

„Elaro.“

Otcov tón hlasu mě přimrazí na místě. I když tentokrát mé jméno nevykřikl, začínám se třást, přestože se to snažím skrýt. Ze všech členů smečky je můj otec nejkrutější a ten, který mi způsobil nejvíce bolesti, fyzické i psychické.

„Ano, Alfo,“ odpovím a dívám se dolů. Nesmím se podívat přímo do očí žádnému členovi své smečky. Tak moc mě tu nenávidí.

„Zítra nás navštíví sousední smečky, je to důležitá schůzka. Chci, aby to tu při jejich příjezdu zářilo čistotou. Budeme tu hostit tři další smečky, proto budeš připravovat i večeři pro naše vzácné hosty. Hleď, aby byla vynikající, jinak tě před nimi za tvou neúctu zabiju. Rozuměla jsi mi?"

Než stačím odpovědět, Beta už protestuje.

„Alfo, nemyslím si, že by ta ubohá troska dokázala uvařit něco, co by naše hosty uspokojilo. Důrazně doporučuji, abychom místo toho zajistili catering. Kdyby se tenhle hloupý spratek vůbec pokusil splnit standardy Alfy Kaelena, jen by se ukázalo, jak je ubohá.“ Beta Vance mou přítomností opovrhuje téměř stejně jako můj vlastní otec. Je neochvějně věrný mému otci i smečce. Předsevzal si, že mi bude neustále připomínat, že jsem to já, kdo zabil dědice otcova odkazu.

„Možná máš pravdu, Vance. Při Bohyni, už jen z toho, že tu stojí, se mi zvedá žaludek. Měla jsem ji zardousit v den, kdy se narodila.“ Tato uštěpačná slova vycházejí z úst mé vlastní matky. Nikdy mi neřekla nic hezkého. Její nenávist ke mně je jako pomalý jed, který se mi vstříkne do žil pokaždé, když otevře ústa.

Můj otec sedí a zvažuje, zda by měla být událost zajištěna cateringem, nebo zda by měl nechat vařit mě. Děsím se toho, že vybere mě. Nemám tušení, jaké jídlo by bylo na úrovni pro navštěvující smečky. Jediní vlci, které jsem kdy potkala a kteří nepatřili k mé smečce, byli ti, co přišli s druhem Rowan. Tehdy to byl jen on a pár dalších bojovníků, kteří projížděli cestou do Washingtonu, aby projednali obchody.

„Bohužel máte všichni pravdu. Na téhle události se pracovalo roky a všechno musí být dokonalé. Budeme muset mít catering.“

Otcova slova mi přinesou nesmírnou úlevu. Kdyby mi ten úkol dal, určitě bych selhala.

„Ani na vteřinu si nemysli, že jsi z toho venku,“ začal otec, „než naši hosté dorazí, bude tenhle dům zářit čistotou. Je třeba vyměnit povlečení ve všech pokojích pro hosty a připravit i dům pro schůze smečky.“ Během jeho instrukcí jsem měla hlavu sklopenou, takže jsem bohužel neviděla šálek kávy, který mi letěl na hlavu. Štrejchl mě těsně nad obočím a cítila jsem, že mi nechal pěkný škrábanec. Cítila jsem, jak mi teplá krev hrozí stéct do oka.

„Ano, Alfo,“ jen zamumlám a odšourám se z jídelny do kuchyně. Už dávno jsem kvůli těmhle drobným řezným ranám nebo jejich slovům přestala plakat. Pláč by je jen víc rozzuřil. Pláč by mi zajistil výprask. Dám špinavé nádobí do dřezu a popadnu ručník, abych si z obličeje otřela krev. Použiji čajovou konvici jako zrcadlo a všimnu si, že rána není velká. To znamená, že se rychle zahojí.

Zatímco si utírám krev, říkám si, proč k nám teď jezdí návštěvy. Obvykle náš velvyslanec cestuje do sousedních smeček na mírové hovory nebo obchodní jednání. Je velmi neobvyklé, aby naše smečka pořádala akce. I když jsme silná smečka, nejsme velká a nevlastníme rozsáhlé území. Zavrtím hlavou a uvědomím si, že si musím pospíšit s úklidem kuchyně. Alfa jasně řekl, že mě čeká celý den úklidu.