Úklid mi nevadí. Obvykle se můžu členům smečky klidit z cesty, a protože uklízím každý den, není toho moc co dělat. Náš dům smečky má deset pokojů pro hosty, které jsou momentálně prázdné. Začnu tím, že otevřu všechna okna, abych vyvětrala nepoužívané místnosti. Miluji vdechování svěžího horského vzduchu, který proudí dovnitř. Výměna ložního prádla je rychlý proces, protože každý pokoj má svou vlastní skříň s čistým povlečením. Luna si velmi zakládá na tom, aby byl dům smečky barevně sladěný. Každý pokoj, v němž bydlí členové smečky nebo hosté, je vyzdoben ve vlastním barevném schématu.

Můj nejoblíbenější pokoj je v jižní části domu. Jeho barevné schéma je v přírodně světle zelené. Miluji možnost dívat se z oken a vidět vrcholky stromů v lese. Už jen pobyt v té místnosti vnáší do mé duše klid. V tom pokoji se zdržím o něco déle, vyměním povlečení a do přilehlé umývárny dám čisté ručníky. Když končím, slyším, jak chodbou přicházejí hlasy Mory a Tinsley. Mora je Betova manželka, a přestože není navenek krutá jako můj otec a její manžel, milá také není. Tinsley je její dcera a ta je nesmírně krutá, stejně jako její otec.

Mora a moje matka Sloane jsou nejlepší kamarádky. Proslýchalo se, že když byly mladší, obě doufaly, že se stanou družkami mého otce. Mora šla mé matce za družičku a byla v pokoji u porodu mé sestry. Obě byly těhotné ve stejnou dobu, moje matka se mnou a mým bratrem a Mora čekala Tinsley. Přestože moje matka je Luna a porody ve smečce běžně nenavštěvuje, byla po Mořině boku, když se Tinsley narodila – jen čtyři dny před mým narozením.

Tinsley je jednou z krásek smečky. Je velmi vysoká, má dlouhé nohy a třpytivé blonďaté vlasy. Měsíční bohyně ji obdařila vysokými lícními kostmi a kyprou postavou ve tvaru přesýpacích hodin. Když Tinsley vejde do místnosti, všichni muži na její krásu zírají. Její krása je však bohužel jen povrchní.

Tinsley mi už několikrát zlomila nos a po celé smečce rozšířila pomluvy, že jsem coura. Dává mi za vinu, že není příští Lunou. Podle Tinsley byl můj bratr pravděpodobně jejím osudovým druhem.

V pokoji jsem úplně ztuhla. Doufala jsem, že projdou přímo kolem a já se budu moci bez problémů přesunout do dalšího.

„Vezmi si ty červené šaty, Tinsley, ty s tím rozparkem na boku,“ slyším Moru, jak dává dceři instrukce.

„Já vím, mami. Kaelen bude můj. Celý život jsem čekala, až budu Lunou, a být Lunou smečky z Azurových štítů je můj osud,“ odpovídá Tinsley.

„Tvůj otec mi o Alfovi Kaelenovi nedokázal říct nic jiného než to, že jeho oblíbená barva je prý červená a že ještě nenašel svou družku. To je důležité, Tinsley; musíš zařídit, aby se do tebe zamiloval. Smečka z Azurových štítů je jednou z největších smeček na severozápadě. Mabonský ples je k tomu ideální příležitost a další už možná nedostaneš.“

„Neboj se, matko, nebudu mít problém upoutat jeho pozornost.“ Jakmile to Tinsley prohlásí, vím, že je to pravda. Žádný muž nikdy nedokázal odtrhnout oči od její nádherné postavy.

Úlevně si vydechnu, když si uvědomím, že jejich hlasy na chodbě slábnou. Najednou mi dojde, že Mora zmínila Mabonský ples. Mabon je svátek, který se slaví v celé vlkodlačí komunitě. Pro lidi je to znamení období sklizně. Pro vlkodlaky je to vzrušující, protože to znamená, že se noci prodlužují, a tak se nám snadněji loví. Je to také vzácná doba, kdy se sejde několik smeček k oslavě. To je důležité, protože osudoví druzi často nepatří ke stejné smečce, takže je to šance se najít. Nikdy jsem se nesměla Mabonského plesu zúčastnit a naše smečka ho nikdy předtím nepořádala. Z ranního rozhovoru vím, že se ho zúčastní smečka z Azurových štítů, ale říkala jsem si, jaké další smečky tam ještě budou. Pustila jsem to z hlavy a pokračovala v úklidu.

Ten večer to v jídelně při servírování večeře hučelo vzrušením. Všichni mluvili o nadcházejícím plese a o tom, co si vezmou na sebe. Dokonce zaslechnu i otcův vzácný smích nad něčím, co řekla Tinsley. Když se chystám servírovat dezert, Tinsley usoudí, že je nutné mě potrápit.

„Alfo, je to taková úleva, že jsi se rozhodl pro catering, tohle prase spálí všechno, co uvaří,“ řekla Tinsley, sebrala zbytek své citronové tilápie a hodila mi ho po hlavě. „Sněz si to z podlahy, ty pse.“

Vím, že je lepší neodporovat. Přikrčím se na ruce a kolena a jdu rybu sebrat. „Ne, psi nemají ruce, ty hlupačko.“ Tinsley mi uštědří prudký kopanec do žeber a já cítím, jak jedno prasklo. Prudce se nadechnu, ale stále odmítám vykřiknout. Odplazím se k rybě a začnu ji jíst z podlahy. „Jo, sežer to jako to tlustý hnusný prase, co jsi. Jsi tak tlustá, že jsi zabila vlastního bratra, ty bezcenné prase.“ Tinsley v mém trýznění jen nabírá na obrátkách. Náhle cítím, jak mi na hlavu vyklopila brownie pohár, který jsem právě naservírovala jako dezert. „Tady máš, prasátko, všechno to sežer, ty tlustá couro.“

Chce se mi brečet, cítím, jak mě v koutcích očí pálí slzy, ale odmítám je nechat vytéct. Tinsley mi uštědří prudký kopanec do obličeje a já okamžitě poznám, že mi znovu zlomila nos. Náhle mě popadne za vlasy a přikrčí se. „Měla jsi to být ty, kdo zemřel, ne Elian.“ Plivne mi do tváře a pomalu se postaví. Na okamžik si myslím, že je konec, a postavím se také. To Tinsley rozzuří, otočí se a praští mě do břicha.

„Nikdo ti neřekl, aby ses stavěla, prase. Nezasloužíš si žít, nezasloužíš si ani dýchat.“ Při těch slovech mě chytí pod krkem a přitiskne mě ke zdi. Cítím, jak se její prsty kolem mého hrdla stahují a hrdlo mě pálí. BRAŇ SE, křičí na mě má vlčice. Já ale vím, že nemůžu. Na okrajích zorného pole se mi tvoří černé tečky a já se smiřuji s tím, že můj čas zemřít je konečně tady.

„Alfo, smečka z Azurových štítů dorazila o den dřív.“

Tinsley mě pustí, jakmile jeden z otcových hlídek oznámí tu novinu.

„Sakra, musím se převléknout.“ Tinsley se otočí na podpatku a zamíří do svého pokoje.

Zůstávám na podlaze, lapám po dechu, celá od jídla, zatímco všichni ostatní reagují na novinku. Můj otec požaduje, aby s ním hosty přivítali jeho Luna a Beta. Jako by se pak rozpomněl, zavrčí na mě, abych ten nepořádek uklidila a zmizela z očí. Netuší, jak jsem šťastná, že můžu prostě zmizet.