Harper

Nikdy jsem nezažila ticho, jako bylo to, které se vznášelo nad Wolfcreekem.

Opřela jsem si čelo o studené okénko auta. I přes sklo jsem cítila, jak se na mě les tlačí – starý a těžký. Tyhle stromy nebyly jako ty ve městě. Nešustily; tyčily se. Temné borovice se zvedaly po obou stranách silnice, tak husté, že zakrývaly slunce. Bylo krátce po poledni, ale už to vypadalo jako za soumraku.

Máma si tiše broukala spolu s rádiem. Nějakou tichou indie baladu. Bubnovala prsty do volantu mimo rytmus, zatímco táta na sedadle spolujezdce chrápal s pusou otevřenou jako jeskyně. Trval na tom, že odřídí prvních pět hodin cesty, a pak vytuhl, jakmile se silnice začala kroutit. Klasika.

Přitáhla jsem si mikinu blíž k tělu. Srpen neměl působit jako říjen.

Uvítací cedule se mihla tak rychle, že jsem ji málem přehlédla.

**Vítejte ve Wolfcreeku – zal. 1812.**

**Čeká vás tu vyjimečně divoká zábava!**

Frkla jsem si. „Vážně?“

Máma se jen usmála, oči stále upřené na klikatou horskou silnici. „Místní kouzlo, zlato.“

„Místní trapnost,“ zamumlala jsem.

Ale nebyla jsem doopravdy naštvaná. Jen… unavená. Možná nervózní. Trochu mi byla zima. Všechno dneska působilo jinak – vzduch, stromy, dokonce i sluneční světlo – a já nevěděla, jestli je to tím městem, nebo mnou.

Projeli jsme zatáčku a najednou se, jako z nějakého obrazu, objevila univerzita.

Nejdřív jsem si myslela, že je to hrad. Z ničeho nic se mezi stromy vynořila tahle masivní kamenná budova, pokrytá břečťanem jako z nějakého fantasy filmu. Měla vysoké špičaté střechy, staré klenby a okna tak úzká, že vypadala spíš jako střílny než cokoli jiného. Nebylo to ošklivé – vlastně to bylo dost cool – ale rozhodně to nevypadalo jako žádná vejška, kterou jsem kdy viděla.

Po krku mi přeběhl mráz.

„Tak jsme tady,“ řekla máma tiše, „Akademie Crescentfall.“

Chtěla jsem se zeptat, proč se to tak jmenuje, ale slova mi uvízla v krku. Nechtěla jsem znít hloupě, zvlášť když posledních šest týdnů tohle místo vychvalovali do nebes. „Nejlíp hodnocená soukromá internátní škola v regionu,“ říkala máma. „Špičková úroveň, úžasné programy v divočině, plné stipendium – co víc si přát?“

To všechno už jsem slyšela. A přesto jsem teď, sedíc ve stínu toho temného, tyčícího se místa, měla tísnivý pocit, že mi uniklo něco důležitého.

„Vypadá to spíš jako strašidelný klášter než jako škola,“ zamumlala jsem jen napůl z legrace.

Táta se s odfrknutím probudil a promnul si obličej. „Už jsme tu?“

Máma vjela na parkoviště a našla místo vedle řady dalších aut. Všude byli studenti, vlekli kufry nebo si házeli sportovní tašky přes rameno. Čekala jsem klasickou atmosféru prestižní soukromé školy – společenské kalhoty, kardigany, možná pár tichých dětí s tlustými brýlemi a velkými knihami. Ale ne. Všichni vypadali, jako by právě vypadli z natáčení nějakého nadpřirozeného teenagerského seriálu. Spousta kožených bund, kanad a tmavých kruhů pod očima, jako by to byl módní doplněk.

Někteří z nich se smáli, to ano – ale ne nahlas.

A pak jsem si všimla něčeho dalšího.

Dívali se na mě.

Ne tak, jak se díváte na novou holku. Dokonce ani ve stylu „kdo to je“.

Dívali se, jako bych byla… mimo. Špatně. Jako něco, co sem nepatří natolik, že kvůli tomu musí mhouřit oči.

Ošila jsem se na sedadle.

„Příliš nad tím nepřemýšlej,“ řekla máma a kmitla po mně pohledem do zpětného zrcátka. „Jsou jen zvědaví.“

Jenže se nedívali na ni. Ani na tátu. Jenom na mě.

Máma vypnula motor. Ticho, které následovalo, nebylo normální – bylo živé. Takové to ticho, ze kterého vám trochu zvoní v uších. Slyšela jsem vítr pohybující se v korunách stromů, jako by celý les dýchal.

„Pojďme, zlatíčko,“ řekl táta, když vystupoval a protahoval se, jako by zrovna nestrávil hodiny chrápáním. „Najdeme kancelář.“

Vystoupila jsem z auta a štěrk pod mými teniskami zakřupal. Bylo tu chladněji, dokonce i na srpen. Ne přímo zima, ale vzduch měl svou váhu. Přitáhla jsem si mikinu víc k tělu a prsty si pohrávala s manžetami.

Studenti mě dál sledovali, když jsme procházeli kolem. Jejich tváře se nijak neměnily. Někteří mhouřili oči, jiní prostě zírali. Zkusila jsem se usmát na holku se stříbrným copem a velkými botami.

Úsměv mi neoplatovala.

Hlavní budova se nad námi tyčila. Její černý kámen byl pokrytý plazivým břečťanem. Nad dvoukřídlými dveřmi byla hluboko do klenby vytesána slova v latině: Luna Vincit Omnia.

„Co to znamená?“ zeptala jsem se a vzhlédla k nápisu.

Táta pokrčil rameny. „Něco o tom, že měsíc všechny osvobozuje. Víš, že tvoje máma měla na vejšce latinu, ne já.“

Neměl pravdu, ale neopravovala jsem ho. Ten nápis už jsem viděla – v brožuře, kterou nám poslali v balíčku s přijetím. *Měsíc vítězí nad vším.*

Pamatuju si, že mi to už tehdy znělo zlověstně. A zní to tak i teď.

Uvnitř byl vstupní prostor kupodivu ještě temnější než venku. Osvětlení bylo tlumené, vše bylo zalité jemnou zlatavou září, díky které stíny vypadaly delší, než by měly být. Podlaha byla kamenná, stropy tak vysoké, že se tu všechno ozývalo, a vzduch voněl slabě po šalvěji a něčem ostrém – jako železo nebo země po dešti.

Za stolem v recepci seděla žena a usilovně cvakala do klávesnice. Vypadala… roztržitě. Možná kolem třicítky, v ruce hrnek s kávou, v uších sluchátka, jako by si ani nevšimla, že tam stojíme.

„Ehm, dobrý den,“ řekla máma jemně.

Žena nadskočila, vytrhla si jedno sluchátko a až příliš široce se usmála. „Ó! Dobrý den! Omlouvám se. Vy musíte být Brooksovi. Harper, že ano?“

„To jsem já,“ řekla jsem a zvedla ruku k drobnému zamávání.

„Správně, správně. Dobře, mám vás tu…“ Zamžourala na obrazovku. „Harper… apartmá 3B. Přidělené spolubydlící… čtyři – páni, to tam u vás bude živo.“

Posunula po stole směrem ke mně papírové desky. „Tady máte rozvrh, mapu kampusu a pár listů s pravidly. Někdo z apartmá 3 vás za chvilku vyzvedne a provede vás tu.“

„Díky,“ řekla jsem a snažila se nahlédnout do papírů v deskách. Názvy předmětů vypadaly divně – Lunární orientace, Psychologie smečky, Pokročilá teorie proměny.

U toho posledního jsem zamrkala.

„Ehm… proměny?“

Žena zamrkala. „Mmm?“ Pak se jí rozšířily oči. „Aha! Ale ne, počkat. Já…?“

Máma se naklonila dopředu se svraštělým obočím. „Děje se něco?“

„Ne! Ne, ne, jen jsem – eh, to je v pořádku. Všechno je v pořádku.“ Znovu nahodila ten až moc zářivý úsměv a mávla rukou. „Vítejte v Crescentfallu! Určitě se vám tu bude líbit.“

Nevěřila jsem jí.

A podle toho, jak se tvářila, ani moje máma ne.

Ale než kdokoli z nás stihl cokoli říct, do místnosti vstoupil vysoký, tmavovlasý kluk.

A všechno se změnilo.