Harper

Nebylo to jen tím, že byl vysoký – i když byl, klidně přes metr osmdesát – nebo že měl tvář, jakou byste čekali u prince z fantasy románu. Vysoké lícní kosti, pronikavé bouřkově šedé oči, vlasy jako rozlitý inkoust, mírně rozcuchané, jako by si do nich právě v frustraci vjel rukou.

Byl to způsob, jakým se pohyboval. Jako by mu patřila celá chodba, budova i škola. Jako by se kolem něj vzduch mírně ohýbal, aby mu udělal místo.

A když jeho oči spočinuly na mně, měla jsem pocit, jako by gravitace zesílila na dvojnásobek.

„To je ona?“ zeptal se tichým, otráveným hlasem, jako by ho někdo odtrhl od něčeho důležitého. Na moje rodiče se ani nepodíval – jen na mě. Jako by *já* byla ten problém.

Recepční se křečovitě usmála. „Harper Brooksová, tohle je Declan Vance. Doprovodí tě do apartmá 3B.“

Podání ruky nenabídl.

Já taky ne.

„Pojď,“ řekl a už se obracel na patě.

„Ehm – díky,“ zamumlala jsem a ohlédla se po rodičích. Máma na mě povzbudivě kývla. Táta mě plácl po rameni, jako by to mělo pomoct. A pak už jsem následovala kluka, ze kterého vyzařoval vztek, tlumenou chodbou, která voněla deštěm a mechem.

„Taky mě těší,“ zamumlala jsem si pod fousem.

Nezasmál se. Nezpomalil.

Šli jsme v tichu, jeho kroky byly na kamenné podlaze i přes jejich váhu podivně tiché. Moje se rozléhaly, jako bych dupala. Nebo jsem si prostě jen připadala hlasitější než on. Hlasitější a lidštější.

„Proč na mě tak zíráš?“ zeptala jsem se, když jsem ho přistihla, jak po mně znovu kmitl pohledem.

Neodpověděl hned.

„Divně smrdíš.“

Zastavila jsem se. „Prosím?“

Otočil se a založil si ruce na hrudi. „Co jsi zač?“

Zamrkala jsem. „Co je to za otázku?“

Declan nemrkl. Neušklíbl se. Jen se na mě díval, jako by rozuměl něčemu, co jsem nechápala ani já sama.

Tak jsem mu dala tu nejbezpečnější odpověď, jakou jsem mohla.

„Jsem tu nová.“

Ještě chvíli na mě zíral. Pak se konečně otočil a pokračoval v chůzi.

Šla jsem za ním, srdce mi v hrudi najednou bušilo až moc silně.

Než jsme došli k budově kolejí, byla jsem si jistá, že se mi to zdá – nebo že jsem se ocitla v nesprávném žánru vlastního života.

Vypadalo to spíš jako staré panské sídlo než studentské ubytování, s kovanými lucernami zářícími na kamenných zdech a mechem plazícím se po okrajích, jako by se tu zastavil čas.

Declan beze slova strčil do těžkých dveří. Panty zasténaly.

Uvnitř koleje voněly po cedrovém dřevu, obnošené kůži a něčem teplejším vespod. Schodiště dělilo předsíň na dvě části a kroutilo se vzhůru jako páteř. Stropy byly vysoké, stěny z tmavého dřeva a osvětlení teplé, ale tlumené. Všechno působilo až příliš starobyle a záměrně, než aby to byla jen dekorace kolejí.

„Tudy,“ řekl Declan plochým hlasem.

Sledovala jsem ho po schodech do druhého patra, chodbou, která byla na můj vkus až moc tichá. Po obou stranách se táhly dřevěné dveře, každé s lesklým kovovým číslem.

Na úplném konci se zastavil a kývl k jedněm z nich.

„Apartmá 3B.“

Nečekal na poděkování, ani se na mě znovu nepodíval; prostě odešel.

Žádné sbohem. Žádné varování. Prostě mě nechal stát před dveřmi, které mi připadaly větší než ty běžné – před místem, kde jsem měla žít příští čtyři roky.

Nadechla jsem se a zaklepala.

Chvíli se nic nedělo.

Pak kroky.

Dveře se otevřely – a holka s růžovými vlasy a ostrým pohledem mě málem srazila z nohou.

„Můj bože, konečně!“ vypískla. „Pátá spolubydlící dorazila!“

Chytila mě za zápěstí a vtáhla dovnitř, než jsem se stihla představit. Vklopýtala jsem s kufry a mhouřila oči proti náhlému světlu. Pokoj byl mnohem větší, než jsem čekala – široký, otevřený a patrový. Okolo obvodu stály postele, každý prostor byl vyzdobený v různé míře chaosu.

„Ty jsi Harper, že jo?“ zeptala se růžovovlasá holka. Křenila se. „Já jsem Piper a tohle je Sloane,“ řekla a ukázala na tmavovlasou dívku, která seděla se zkříženýma nohama na posteli a měla v uších sluchátka. „Támhle je Lily – to je ta, co má po celé stěně kresby. A Maeve je ta tichá s knihami.“

Další dvě holky zdvořile zamávaly – Lily vzhlédla od skicáku a vřele se usmála. Maeve jen kývla, aniž by zvedla zrak od tlusté, starobyle vypadající knihy na klíně.

Zkusila jsem úsměv oplatit. „Ahoj. Jo. Jsem Harper.“

Piper se svalila na postel jako hvězdice. „Sestava prvaček je kompletní.“

Upustila jsem kufry u jediné nedotčené postele a na chvíli se vydýchala. Vzduch tu nepůsobil tak těžce jako ve zbytku školní budovy. Pořád divně. Pořád lesně a ostře. Ale lehčeji, jako by pokoj nasál dostatek dívčí energie, aby to tu působilo… normálněji.

„Už jsem si začínala myslet, že tě ztratili,“ řekla Lily jemně. Měla dlouhé vlnité vlasy, které v teplém světle působily skoro zlatě. Její stěny už byly polepené kresbami uhlem – měsíce, lesy a vlci. Snažila jsem se nezírat na detaily v jejich očích. Vypadaly jako živé.

„Doprovodil mě kluk jménem Declan,“ řekla jsem a posadila se na kraj postele. „Vysoký, hrozně intenzivní.“

Piper dramaticky vydechla „óóó“ a zvedla se na lokti. „Declan Vance? Lykanský princ? On tě sem dovedl?“

„Asi?“

Sloane si konečně vytáhla jedno sluchátko. „Declan se s prváky nebaví. Ani s nikým pod svou úroveň. Proč zrovna ty?“

Ošila jsem se, pod jejich společnou pozorností mi nebylo dobře. „Možná ho o to požádali v kanceláři? Nevypadal zrovna nadšeně.“

„Ten není nadšený nikdy,“ řekla Maeve, aniž by vzhlédla. „Tedy kromě chvílí, kdy je nablízku Vivian.“

„Vivian?“ opakovala jsem.

„Jeho družka,“ řekla Sloane. „Je to v podstatě královna tohohle místa. Nádherná. Smrtící. Ten typ holky, od které se držíš dál, pokud nechceš přijít o obličej.“

„Aha,“ řekla jsem a nevěděla, co jiného dodat.

V pokoji se trochu rozhostilo ticho, takové, které nastane, když všichni myslí na totéž, ale nikdo to nechce vyslovit. Pak ticho prolomila Piper.

„Takže…“ řekla a zakmitala obočím. „Co jsou tvoji rodiče?“

Zamrkala jsem. „Cože?“