Harper

Byl prostě tam – stál přede mnou, jako by čekal.

Ztuhla jsem, srdce mi vyletělo až do krku. Nic neříkal. Jen se na mě díval těma svýma ostrýma, nečitelnýma očima. Nebyl naštvaný. Nebyl mírný. Jen mě... pozoroval.

Ticho se natahovalo, těžké a zvláštní, dokud jsem to už nemohla vydržet.

„Co je?“ zeptala jsem se tichým hlasem, trochu ostřejším, než jsem zamýšlela. „To na mě budeš jen tak zírat?“

Declan ani nemrkl. Jeho výraz se nezměnil. Ale v očích mu něco blesklo – sotva patrně. Cuknutí v koutku úst, jako by si něco pečlivě promýšlel.

„Odcházíš,“ řekl nakonec. Nebyla to otázka. Konstatování.

Zamrkala jsem na něj. „Ty jsi poslouchal?“

Neodpověděl.

Samozřejmě, že poslouchal.

Odvrátila jsem pohled, čelist zaťatou. „Neplánovala jsem tu zůstat navždycky, jestli o to se bojíš.“

„Nebojím se,“ řekl, ale ta slova nedopadla tak, jak by měla. Nebyla chladná. Nebyla lhostejná. Byla prostě... tichá.

Hořce jsem se uchechtla a otřela si rukávem tvář, než stačily ukápnout slzy. „No, tak dobře. Aspoň už nemusíš nic předstírat.“

Pořád se nehýbal. Neodporoval. Jen se na mě dál díval, jako bych byla nějaká hádanka, kterou neumí vyřešit.

Udělala jsem krok, abych ho obešla, ale jeho hlas mě znovu zastavil.

„Proč jsi sem vůbec přišla?“

Otočila jsem se zpátky. „Cože?“

Pohnul se, konečně, jako by ho ta otázka něco stála. „Crescentfall není zrovna na vrcholu seznamu žádné lidské vysoké školy. Musela jsi vědět, že tu něco nesedí.“

„Nevěděla,“ řekla jsem a do hlasu se mi znovu vkrádala frustrace. „Vážně nevěděla. Rodiče všechno zařídili. Myslela jsem, že je to prostě... nějaká divná elitní internátní škola. Netušila jsem, že je tohle místo plné lidí, co dokážou lámat kosti bez mrknutí oka.“

Declanovi zatuhla čelist. „A teď?“

Pomalu a unaveně jsem vydechla. „Teď už to chápu. Tohle místo není pro lidi jako já. A nehodlám se nechat zabít jen proto, abych si dokázala, že tu přežiju.“

Jeho oči střelily k mým a problesklo v nich něco nečitelného.

Zúžila jsem pohled. „Jak dlouho jsi to věděl?“

Neodpověděl hned.

„Že jsem člověk,“ dodala jsem. „Kdy jsi na to přišel?“

Declan na vteřinu uhnul pohledem a já viděla odpověď dřív, než řekl jediné slovo.

„Od prvního dne,“ zamumlal.

Zamrkala jsem. „Od prvního dne?“

„Vteřinu poté, co jsi vešla na nádvoří,“ řekl teď už tišeji, „chovala ses, jako by sis ani nevšimla – těch ochranných kouzel, toho, jak se změnil vzduch. Kdokoli jako my by to okamžitě poznal.“

„A ty jsi nic neřekl?“ hlas mi přeskočil nevěřícností. „Věděl jsi, že sem nepatřím, a prostě... nechal sis to pro sebe?“

Jeho pohled se prudce vrátil k mému. „Co jsem měl dělat? Vytáhnout tě odsud za ruku? Vyhlásit to přede všemi v celé téhle zatracené akademii?“

„Mohl jsi mě varovat.“

„Neposlouchala bys.“

Ztuhla jsem. „To nemůžeš vědět.“

Udělal krok blíž. „Vím, že jsi vešla na místo, kterému jsi nerozuměla, a neutekla jsi, když jsi měla. Vím, že ses postavila Garretovi, když většina lidí by couvla. Vím...“ Zarazil se, čelist mu znovu ztuhla. „Vím toho dost.“

Cítila jsem v hrdle knedlík, jako by tam zůstalo něco neřečeného.

„Proč jsi mě neudal?“ zeptala jsem se. „Mohl jsi. Kdokoli z vás mohl.“

„Myslel jsem, že už tu dávno nebudeš.“

Au.

Pomalu jsem přikývla, jako by ta slova nezabolela. „Jasně. No. Tvoje přání se splní.“

Declan mi zastoupil cestu, nedotýkal se mě, jen mě prostě zastavil. „Takhle jsem to nemyslel.“

Podívala jsem se na něj. „A jak jsi to teda myslel?“

Znovu zaváhal. Tentýž záblesk mu přelétl přes tvář – napětí, konflikt, něco, co neříkal.

Ale pak to stejně řekl. Tiše. Skoro neochotně.

„Nechci, abys odcházela.“

Ta slova mezi námi visela jako mlha – hustá, těžká a nešlo ji ignorovat.

Zamrkala jsem. „Cože?“

Declan se neopakoval. Jen tam stál se zaťatou čelistí, jako by už teď litoval, že to vyslovil.

Srdce mi v hrudi prudce poskočilo. „Právě jsi řekl, že sis myslel, že už budeš pryč.“

„To řekl.“ Jeho hlas byl hluboký a klidný. „Ale to bylo předtím.“

„Před čím?“

Declan se na mě tehdy podíval – doopravdy podíval. „Předtím, než jsem si uvědomil, že nejsi jen nějaký bezradný člověk, co sem zabloudil. Předtím, než ses postavila Garretovi. Předtím, než jsi se mi podívala do očí a nemrkla jsi.“

Polkla jsem, zaskočená horkem, které mi stoupalo do tváře. „Takže co, teď jsem charitativní případ?“

Zamračil se. „Ne. Nejsi slabá, Harper. V tom je ten problém.“

Zkřížila jsem ruce na prsou a snažila se zabránit třesu. Jestli to byly nervy, vztek, nebo něco úplně jiného, jsem nevěděla. „Co to vůbec říkáš, Declane? Že mám zůstat? Riskovat, že mě roztrhá někdo, kdo je míň 'trpělivý' než ta profesorka?“

„Říkám...“ Zaváhal, hledaje slova. „Přišla jsi na místo, které tě mělo spolknout zaživa, a tebe nějakým způsobem nepohltilo. Pořád stojíš na nohou. To něco znamená.“

Třaslavě jsem vydechla, hrdlo stažené. „To nic nemění na tom, že sem nepatřím.“

Declan přistoupil blíž, jeho hlas byl teď tišší, rozvážnější. „Možná. Ale už jsi toho součástí. Ať už jsi chtěla, nebo ne.“

To mě zasáhlo víc, než jsem chtěla.

Pokračoval ještě jemněji, jako by kráčel po hraně, o které si nebyl jistý, jestli ji má překročit. „Míváš sny?“

Ztuhla jsem. „Jak to... ?“

„Viděl jsem, jak se tváříš. Jako bys byla někde jinde.“ Odmlčel se. „Nejsou to jen sny. Ne tady. Ne pro někoho, jako jsi ty.“

V hrudi se mi rozlil chlad. „Co to znamená?“

„Nevím,“ přiznal. „Ale myslím si, že tě tohle místo tady chce. A jestli je to pravda, pak možná nejsi tak úplně člověk, jak si myslíš.“

Zadrhl se mi dech.

Zírala jsem na něj, nejistá, jestli se chci smát, plakat nebo křičet.

Protože jestli měl pravdu... všechno, co jsem si o sobě myslela, by mohlo být špatně.

Zírala jsem na něj a ta slova mi v hlavě ozvěnou zněla, jako by přišla odněkud z dálky.

*„Možná nejsi tak úplně člověk, jak si myslíš.“*

„Co to má k sakru znamenat?“ zeptala jsem se přiškrceným hlasem.

Declan ani nemrkl. „Znamená to, že musíš přestat předpokládat, že o sobě víš úplně všechno.“

Ustoupila jsem o krok, srdce mi bušilo. „Ne. Ne, nemůžeš tu jen tak stát a říkat takové záhadné věci a pak se tvářit, že to není úplné šílenství.“

„Nesnažím se tě mást –“

„No, jde ti to skvěle i bez snažení,“ vyštěkla jsem, panika ve mně narůstala rychleji, než jsem ji dokázala krotit. „Myslíš, že o tohle všechno stojím? O ty divné sny? O ty pohledy? O ten neustálý pocit, že vejdu do místnosti, která už předem rozhodla, že tam nepatřím?“

Ústa se mu stáhla. „Nejsi jediná, koho akademie sleduje.“

Z toho, jak to řekl, mi ztuhla krev v žilách.

Ale než stačil říct cokoli jiného, chodbou se rozlehlo ostré zaklepání.

Oba jsme se otočili.

Na konci chodby, v hlubokých stínech, stála vysoká postava oděná v temně rudém rouchu – takovém, jaké žádný student nenosil. Takovém, které znamenalo moc. Autoritu. Nebezpečí.

Hlavní strážce.

Declan se okamžitě pohnul a postavil se přede mě, jen nepatrně, jako by to byl instinkt.

Strážcův hlas se nesl chodbou, hladký a chladný. „Slečno Brooksová. Na slovíčko.“