Harper

Poslední studenti se vyšourali z učebny, jejich kroky utichaly v chodbě, až jsme tam zůstaly jen já a profesorka. Dveře za mnou tiše zaklaply a zpečetily ticho, které mezi námi těžce viselo.

Stála u svého stolu s rukama zkříženýma na prsou, oči měla ostré a nečitelné. Pomalu přešla blíž a upřela na mě vytrvalý pohled.

„Harper...“ Profesorkin hlas proťal ticho. Udělala krok k mně, její výraz byl napjatý něčím mezi nevěřícností a obavami. „Nechápu, jak se vám podařilo dostat na akademii Crescentfall – jak jste vůbec prošla přes ochranná kouzla u bran, natož se zapsala, jako byste sem patřila.“

Cítila jsem, jak se mi svírá hrdlo, ale nedala mi čas promluvit.

Její pohled se zostřil, skenovala mě, jako by ze mě mohla svléknout kůži a vidět, co je pod ní. „Vím, co jste zač. Nebo spíše... co nejste. A nedokážu si vysvětlit, jak si toho ještě nikdo jiný nevšiml.“

Profesorka pomalu vydechla, skoro jako by se sama obrňovala. „Tohle je akademie pro náš druh, Harper. Lidé jako vy... lidé, kteří jsou lidmi... tu nepřežijí. Nejsou k tomu určeni. Rozumíte tomu, co vám říkám?“

Žaludek se mi propadl tak prudce, až jsem měla pocit, že mi pod nohama zmizela podlaha. Po páteři mi přeběhla studená, mrazivá vlna a já věděla – prostě věděla –, že zbytek barvy, co mi zbýval v tváři, úplně zmizel.

Otevřela jsem pusu, zoufale jsem chtěla něco říct, cokoli, ale slova se mi v hrdle zauzlovala a zamotala, až jsem ze sebe vypravila jen dutý, bezdešný chrapot. Prsty jsem sevřela popruh tašky, jako by to byla jediná věc, která mě drží na nohou.

A to nejhorší? Nebyla jsem překvapená. Ne doopravdy.

Někde, hluboko pod vším tím popíráním a výmluvami, jsem věděla, že tenhle okamžik přijde. Od vteřiny, kdy jsem se dozvěděla, co Crescentfall skutečně je, od vteřiny, kdy jsem viděla, co kráčí těmito chodbami, jsem se měla otočit a utéct.

Ale neudělala jsem to.

A když jsem tam teď stála, se srdcem bušícím tak hlasitě, že skoro přehlušovalo ticho mezi námi, nedokázala jsem ani sama sobě vysvětlit, proč jsem zůstala.

Měla jsem odejít. Bože, měla jsem odejít.

Ale zůstala jsem.

Možná to byla zvědavost. Možná čirá hloupost. Možná proto, že jsem si v hloubi duše chtěla dokázat, že nejsem tak křehká, jak jsem se vždycky cítila. Že dokážu stát uprostřed monster a nemrknout.

Jenže teď... teď, když mě k místu přibíjel profesorkin vědoucí pohled, jsem se cítila všechno, jen ne silná. Hrudník jsem měla stažený, příliš stažený, jako by se stěny učebny pomalu zavíraly a každý nádech škrábal jako sklo.

Hrdlo jsem měla zdrsnělé, jako bych spolkla písek, ale přesto jsem přinutila ústa pracovat. „Já –“ první zvuk praskl a zanikl, ponižujícím způsobem slabý.

Zatnula jsem čelist a zkusila to znovu, hnala jsem vzduch do plic, dokud ze mě slova nevyškrábala, drsná, ale pevná.

„Já to nevěděla.“

Znělo to slabě, příliš slabě, ale byla to pravda. Zesílila jsem stisk na popruhu tašky, klouby mi zbělely. „Myslela jsem, že je to jen... vysoká škola. Moji rodiče... vyplnili formuláře, pomohli mi s přihláškou a nikdo –“ hlas mi přeskočil, teď už spíš z frustrace než ze strachu. „Nikdo neřekl nic o tom, že je to nějaká... nějaká tajná nadpřirozená akademie.“

Profesorkin výraz nezměkl, ale její ticho bylo horší než křik.

Těžce jsem polkla, mysl mi zběsile pracovala, každý instinkt ve mně křičel, ať vystřelím ven. Ale zůstala jsem přikovaná k místu, nohy ztuhlé, protože kdybych teď odešla, vypadalo by to, že jsem vinná – a já nebyla vinná ničím jiným než tím, že jsem byla dost hloupá na to, abych vešla do světa, kterému nerozumím a do kterého nepatřím.

Profesorkina ústa se stáhla do tvrdé, nečitelné linky. Překřížila paže a její pohled po mně přejel, jako by vážila a měřila něco, co viděla jen ona.

„Pokud je to, co říkáte, pravda,“ řekla nakonec, hlas měla strohý, ale tichý, „pak sem nepatříte. Crescentfall nebyl postaven pro lidi, Harper. A pokud nedokážete dokázat opak...“ nechala slova viset mezi námi, těžká a definitivní. „...měla byste odejít dřív, než si někdo méně trpělivý než já uvědomí, co jste zač.“

Ta věta do mě narazila jako rána pěstí. Dokázat, že nejsem člověk? Můj mozek se marně snažil najít v tom smysl, ale znělo to absurdně, k smíchu, kdyby to nebylo tak výhružné.

„Jsem člověk,“ vypálila jsem zpátky, hněv přetekl přes šok dřív, než jsem ho stačila zastavit. „Krvácím, dýchám, já –“

„To nestačí.“

Její přerušení bylo čisté, konečné.

Jen jsem na ni zírala, tlukot srdce mi hřímal v uších. Myslela to vážně? Dokázat, že nejsem člověk? Jak jsem to k čertu měla udělat, když jsem sotva chápala, proč mě celá tahle škola plná vlků a lykantů a bůhvíčeho všeho už dávno nevyhodila?

„Udělejte si laskavost,“ pokračovala, teď už tišeji, i když to nějakým způsobem působilo ještě ostřeji. „Sbalte si věci. Odejděte, dokud máte šanci.“

Podívala jsem se na ni, ale žádná slova nepřišla. Co jsem vůbec mohla říct? Měla pravdu. Tohle místo nebylo určeno pro lidi. A zůstávat – předstírat – by neohrozilo jen mě. Mohlo by to ublížit i ostatním.

Kousla jsem se do rtu, což byl nervózní zvyk, který jsem si za ta léta vypěstovala, a přimutila se mluvit. „Dobře. Můžete mi dát trochu času? Musím zavolat rodičům a –“ zaváhala jsem. „Ani nevím, co bych jim řekla.“

Profesorka mě dlouhou chvíli studovala, pak krátce přikývla. „Máte čas do konce dne. Můžete jít.“

Jednou jsem přikývla. Stroze. Pak jsem se otočila a vyšla ven, svírajíc tašku tak pevně, až mi prsty znecitlivěly. Ani jsem se neobtěžovala jít na další hodinu. K čemu by to bylo? S tímhle místem jsem skončila.

Přesto jsem nečekala slzy. Oči mě začaly pálit, vidění se mlžilo a já nevěděla, jestli je to vztek, stud nebo něco jiného, co jsem nechtěla pojmenovat. Proč mi to bylo vůbec líto? Vždyť jsem sem nikdy nepatřila.

Ale... Declan.

Jeho jméno mě zasáhlo jako kámen a já se zastavila, málem jsem do něj vrazila.