Harper

Chodbou se rozlehlo hluboké a pomalé zavrzání, jako když se staré dřevo prohýbá pod těžkou váhou.

Jenže tady žádné dřevo nebylo. Jen kámen.

Declan se rukou dotkl mé paže – ne aby mě utěšil, ale aby mě zastavil. Oči upíral vzhůru.

Stíny nad námi se znovu pohnuly.

Tentokrát to nebyl jen pohyb. Byl to tvar.

Dlouhý. Šlachovitý. Lpělo to na zdi, jako by to byla její součást.

„Co je to?“ zašeptal