Declan

Netušil jsem, jak dlouho už tam sedím – na studené podlaze, zády ke zdi, zírám do prázdna a myslím na ten den. Čas se rozplynul do tupého, nekonečného hučení. Ruce mi někdy během té doby přestaly krvácet, krev zaschla v tmavých šmouhách na kloubech a zápěstích, ale i tak vypadaly hrozně.

Ticho bylo těžké, tlačilo mi na uši, dokud ho neproťal zvuk – zaklepání.

Nepohnul jsem se.

Ozvalo se to