~ELARA~

Je první srpnový den, přesně pět let od chvíle, kdy jsem se dozvěděla o Silvercreeku a jeho řece Ethercloud. Dnes budu mít konečně šanci najít svého druha. Sním o tomhle dni od té doby, co jsem zjistila, co je to láska a jak krásná může být, pokud je s tím správným člověkem.

„Elaro!“ zavolá na mě matka zpod schodiště a její hlas se nese tichem domu.

Skrze závěsy pronikají sluneční paprsky a vrhají jemné stíny; skoro jako by to světlo pomáhalo naléhavosti v jejím hlase a dávalo mi najevo, že už je čas.

Neztrácím ani vteřinu, vyřítím se z pokoje a zamířím k ní.

„Já vím, já vím,“ řeknu, když na mě vrhne přísný pohled. „Jdu pozdě.“

Chodím pozdě vždycky. Moje rodina i přátelé už si na to zvykli. Proto mi obvykle říkají, abych se začala chystat o dvě hodiny dřív.

„Ty se netěšíš, až najdeš svého druha?“ zeptá se mě. „Pokud tam nedorazíš včas, mohla bys tu příležitost promeškat. Jsem si jistá, že to je to poslední, co bys chtěla.“

Matka věděla, jak moc jsem o tomhle snila už od svých třinácti let. Teď, o pět let později, budu mít konečně příležitost navštívit Silvercreek a najít svého druha u řeky Ethercloud. Jen mě popichovala, abych se pohnula.

Nebyla jsem jediná, kdo měl dnes najít svůj protějšek. Můj nevlastní bratr, Kaelen Vane, měl také šanci najít svou družku. Na rozdíl ode mě z toho však rozhodně nebyl nadšený. Vzhledem k tomu, že Kaelen byl známý sukničkář a vodil si domů jinou dívku skoro každý týden, byla jsem si jistá, že na svou družku není připravený.

S nevlastním bratrem jsme spolu vycházeli jen zřídka, a to z očividných důvodů. Nelíbilo se mi jeho chování a sotva jsme si měli co říct, pokud to nebylo naprosto nezbytné. Byly doby, kdy se nás moje matka a jeho otec pokoušeli sblížit, ale vždycky to skončilo obrovskou hádkou. Nakonec se rozhodli, že bude nejlepší přestat se o to snažit. Byla jsem ráda, že nás přestali nutit do kamarádství; vyhovovalo mi, jak to mezi námi bylo. Tak to bylo lepší.

„Už víš, jak moc jsem si to přála,“ řeknu jí. „Nic mi nezabrání v tom, abych se dnes do Silvercreeku dostala, ani já sama.“

„Všichni v tomhle domě vědí, jak dlouho jsi na tenhle den čekala,“ zasměje se můj nevlastní otec. Snažím se nenechat se jeho slovy uvést do rozpaků, své city jsem se před nikým z okolí nesnažila skrývat. Dokonce i moji přátelé věděli, jak moc o tom mluvím. Ne každý má to štěstí, aby si mohl dovolit výlet do Silvercreeku, ale protože byl můj nevlastní otec v podstatě bohatý, tuhle cestu nám sponzoroval.

„Kde je Kaelen?“ zeptá se ho matka.

Povzdechne si a posune si brýle blíž k očím. „Kaelen o tuhle akci nemá zájem. Nicméně se mi ho podařilo přesvědčit, aby se zúčastnil. Možná si nemyslí, že najít svou družku v mladém věku dvaceti let je dobrá věc, ale pokud bude mít to štěstí a dnes ji najde, jsem si jistý, že změní názor.“

Moje matka i nevlastní otec své pravé druhy nikdy nenašli, ani dodnes. Vždycky zdůrazňovali, že dlouho cítili, jako by jim v životě něco chybělo, dokud nenašli jeden druhého. Pro své děti chtěli něco jiného, přáli si, aby náš osud byl lepší.

„Kde je?“ zeptám se. „Máme zpoždění.“

Obvykle jsem to byla já, kdo všechny zdržoval. Kaelen chodil většinou včas, tak proč mu to dnes trvalo tak dlouho?

„Někdo tady spěchá, aby našel úplně cizího člověka a žil šťastně až do smrti.“ Uslyším jeho hlas za sebou. Má v sobě ostrost, jakou jsem u něj nikdy dřív neslyšela. Obvykle jsem poznala, když byl sarkastický, ale tentokrát to znělo, jako by byl otrávený nebo rozrušený. Co by ho proboha mohlo v tak šťastný den štvát?

Proč musel vždycky všechno zkazit?

„Jestli dneska svého druha nenajdu, budu to dávat za vinu tobě,“ syknu na něj.

Ignoruje mě a zamíří ke svému autu. Počkat – proč jde ke svému autu? Tohle byl výlet, který jsme plánovali podniknout společně.

„Nejedeme snad stejným vozem?“ dožaduji se odpovědi. „Proč odjíždí sám bez nás ostatních?“

„Ach,“ řekne nevlastní otec. „Víš, že Kaelen umí být občas trochu tvrdohlavý.“

Tak proč jsme na něj celou tu dobu sakra čekali? Mohl se tam s námi sejít.

Sleduji, jak se Kaelenovy blonďaté vlasy lesknou na slunci, vždycky mě to fascinovalo. Musím se ho nezapomenout zeptat na jeho péči o vlasy – tedy pokud se mnou vůbec promluví.

„Těším se s tebou,“ řekne mi matka, když se připojíme k nevlastnímu otci v jeho autě.

„Co myslíš, jak bude můj druh vypadat?“ zeptám se jí.

Vysoký? Pohledný? Jiskřivé oči? Blonďaté vlasy?

Měla jsem pocit, jako bych vyjmenovávala fyzické vlastnosti svého nevlastního bratra. Tu myšlenku jsem okamžitě vytěsnila z hlavy. Nikdy by se mi nemohl líbit někdo, kdo se za jeden měsíc vyspí se stovkou holek.

„Nebuďme až příliš nadšení,“ varuje mě matka. „Nechci, abys byla zklamaná jako já. Ne každý najde svého druha u řeky. Bohužel jen vyvolená hrstka ze stovek přítomných má to štěstí a najde své druhy právě v Silvercreeku.“

Nechtěla jsem být zklamaná. Na tenhle den jsem čekala příliš dlouho. Do Ethercloudu smí vstoupit pouze vlkodlaci starší osmnácti let. Proto jsem čekala pět let – přesně dnes o půlnoci mi bude osmnáct.

Musela jsem svého druha najít dnes.

Nic mě nezastaví.