~ELARA~

Konečně jsme byli tady. Dav byl obrovský, stovky vlkodlaků lačných a úzkostlivých, aby našli své druhy. Kolem bylo pár vlkodlačic v mém věku a několik starších žen, nejspíš končících dvacátnice nebo čerstvé třicátnice.

Bylo by krásné, kdyby tu každý mohl najít svůj protějšek. Přála jsem si, aby každý přítomný odcházel šťastný; nesnášela jsem pohled na zklamané lidi. Věděla jsem však, že to není možné. Bohužel, jak už dříve zmínila moje matka, jen pár vyvolených šťastlivců dnes odejde se svými druhy.

„Hodně štěstí,“ řekne matka a nakloní se, aby mě políbila na tvář.

K řece směli bohužel jen vlkodlaci hledající své druhy; všichni ostatní museli zůstat ve svých vozech na parkovišti. Komunita Silvercreek byla v tomto pravidle velmi přísná. Nemohla jsem si stěžovat, protože u řeky už tak bylo plno, ale uměla jsem si představit, o kolik horší by to bylo, kdyby v takový den měli přístup všichni i se svými rodinami.

Hledala jsem v davu Kaelena; už by tu měl být, protože vždycky jezdil rychleji než jeho otec.

Bylo možné, že se neobtěžoval přijít? Dokázala bych si představit, že by něco takového udělal.

Když u vchodu nevidím žádnou známku jeho přítomnosti, neobtěžuji se na něj čekat. Jsem si jistá, že i kdyby mě viděl, raději by mě ignoroval. Takový byl náš vztah. Dokonce i na akademii jsme kolem sebe vždycky procházeli bez jediného slova.

Podívám se na magickou řeku před sebou. Nemůžu si pomoct a užasle vydechnu nad tou krásou. Byla to skutečně ta nejkrásnější řeka, jakou jsem kdy viděla. Voda byla průzračná a nepochybně nesmírně čistá. Působila jako skrytý klenot, ryzí a plný příslibů.

Nespěchám a prohlížím si okolí. S každou další vteřinou dav rostl. Poznala jsem, že se to tu brzy pořádně zvrtne.

Z domova jsme vyjeli přesně před sedmi hodinami a dorazili jsme právě včas na začátek akce. Přesně o půlnoci mělo několik šťastných hostů odejít se svými druhy. Nechtěla jsem být jednou z mnoha, kteří odtud budou odcházet v slzách.

„Zvláštní poděkování všem, kteří se dnes dostavili,“ říká hostitelka, zatímco nás všechny vítá. „Jsem ráda, že je tu dnes ještě více účastníků než před pěti lety. Vy jste ti šťastní, kteří byli přijati.“

Tím chtěla říct, že jsme byli ti, kteří byli ochotni zaplatit spoustu peněz za přístup k řece. Měla jsem štěstí, že můj nevlastní otec měl peníze a byl ochotný je za mě utratit, abych tu dnes mohla být.

„Sotva ovládám své nadšení!“ vypískne vedle mě dívka zhruba v mém věku. Přesně jsem věděla, jak se cítí. Bylo tu tolik mužů, kteří by mohli být mým druhem. Cítila jsem na sobě několik pohledů a říkala si, jestli někdo z těch mužů doufá, že se ukážu jako jeho družka. Myšlenka na to, že najdu toho jediného člověka, který mi je souzen, mi rozbušila srdce.

Už je skoro čas.

Můj druhu.

Kde jsi?

Čekala jsem na tebe.

„Podívej se na něj!“ zašeptá vedle mě jiná dívka. „Ten je tak nehorázně sexy! Chci, aby to byl můj druh.“

„Ano, prosím!“ vykřikne její kamarádka. „Ať je můj.“

Zdálo se, že všechny ostatní ženy kolem mě souhlasí. O co šlo? Z koho byly tak nadšené? Sleduji jejich pohledy a spatřím nikoho jiného než svého nevlastního bratra Kaelena.

Oči se mi rozšíří.

Celou tu dobu mluvily o něm. Zdálo se, že přitahuje největší pozornost i ze strany ostatních mužů.

Na tohle chování jsem byla zvyklá, kdykoliv byl nablízku. Na akademii mě to vždycky štvalo.

Nemohla jsem popřít, že byl nejpřitažlivějším mužem v okolí – s očima v barvě měsíce v jeho nejjasnějších dnech. Vlastně, kdykoliv jsem se do těch očí podívala, měla jsem pocit, jako bych zírala na měsíc. A pak tu byly jeho blonďaté vlasy, které mu vždycky padaly do čela tím nejvíc sexy způsobem, a ty dokonalé růžové rty – co to proboha plácám? Je to můj nevlastní bratr a je naprosto tabu.

Kaelen se mým směrem nedívá; užívá si veškerou pozornost, které se mu dostává. Pokud dnes nenajde svou družku, jsem si jistá, že se dnes večer vrátí domů s víc než jednou ženou. Rozhlížím se kolem, byla tu snad jediná žena, kterou by jeho vzhled neuchvátil?

Snažím se nenechat se tím vyvést z míry. Kdykoliv si Kaelen přivedl domů novou ženu, vždycky mě to rozzuřilo. Nebylo to tak, že bych žárlila; on mi prostě pil krev. Říkala jsem si, jestli ty ženy vůbec vědí, že jsou tam jen na jednu noc, pokud vůbec tak dlouho. Někdy byly doma jen pár hodin, než jim řekl, aby odešly.

„Odpočítávání začíná,“ vykřikne hostitelka dostatečně hlasitě, aby ji slyšeli všichni. Její slova stačí k tomu, aby mě vytrhla z myšlenek.

Dav při jejích slovech naprosto ztichne. Cítila jsem to napětí, jak se každý rozhlížel po svém druhovi.

„Deset.“

„Devět.“

„Osm.“

„Sedm.“

„Šest.“

„Pět.“

„Čtyři.“

„Tři.“

„Dvě—“

Následuje dlouhá pauza, než konečně řekne: „JEDNA!“

Srdce mi buší v hrudi, jak pevně svírám pohár v ruce. Byl naplněn posvátnou vodou. Podle všeho, co jsem slyšela, pokud tu dnes můj druh bude, voda ukáže jeho směrem.

Oči se mi rozšířily, když se pohár začal třást. Nemohla jsem uvěřit tomu, co se děje. Voda vystupovala ze sklenice a vedla mě k někomu.

Opravdu se to dělo.

Chystala jsem se najít svého druha!

Cítila jsem, jak mi v uších buší čím dál silněji, zatímco jsem sledovala proudící vodu. Bylo to jako nic, co jsem kdy předtím viděla: voda vznášející se na obloze. Nedělo se to jen mně; několik dalších lidí sledovalo vodní stopy.

Zastavím se, když do někoho narazím, a snažím se zachovat klid, když si všimnu, kdo to je.

Kaelen.

Chystala jsem se ohradit, že mi brání ve výhledu na kohokoliv, kdo je mým druhem, když jsem si všimla něčeho, co jsem měla udělat už dřív.

Voda z mého poháru ukazovala na něj a kroužila kolem jeho těla přímo přede mnou.

Rty se mi mírně pootevřou, když se podívám na své tělo, jen abych si uvědomila, že jeho voda krouží také kolem mě.

C-cože?