„Konečně jsem venku,“ zvolal Julian Valenti a zhluboka se nadechl čerstvého vzduchu.

Za ním stála věznice Blackwood, kde strávil poslední tři roky. Dnešek byl dnem jeho propuštění.

„Hm, zajímalo by mě, jak se mají rodiče.“

S potrhanou plátěnou taškou na zádech Julian okamžitě spěchal domů. Během posledních tří let ho rodiče ani jednou nenavštívili, a proto o ně měl velkou starost.

Cestou domů se Julian neustále díval na bronzový prsten, který měl na prstě.

Byl na něm vyřezán drak, který vypadal jako živý. Na drakově hlavě byl zvláštní symbol.

Prsten mu dal Silvio Vesper, přítel z vězení.

Silvio Vesper byl podivný muž. Neustále blábolil o tom, že je vůdcem Drákonského řádu a že ví všechno, včetně astrologie, geografie, medicíny a mnoha dalších oborů. Kromě toho dokonce tvrdil, že dokáže vzkřísit mrtvé.

Všichni považovali Silvia Vespera za šílence a podle toho ho také ignorovali. Jen Julian si s ním občas povídal a dělil se s ním o jídlo.

Silvio Vesper vyprávěl Julianovi nejrůznější podivné příběhy o Drákonském řádu a ostrově Isola Drago. To byla jména, o kterých Julian nikdy předtím neslyšel.

Silvio Vesper navíc chtěl, aby ho Julian doprovázel při meditacích a bojovém výcviku. Vzhledem k tomu, jak se Julian ve vězení nudil, s ním rád spolupracoval.

Na konci tří let se Julian od Silvia Vespera naučil nespočet technik bojových umění a lékařských dovedností.

Toho osudného dne, kdy byl Julian propuštěn, mu Silvio Vesper prsten daroval a řekl mu, aby se patnáctého července toho roku vydal na Ostrov strážců ve Východním moři. Tam měl ukázat svůj prsten a někdo ho měl vyzvednout. Pokud by se tak stalo, Julianovi by se dostalo úžasné příležitosti.

Vzhledem k tomu, kolik se toho od Silvia Vespera naučil, vzal Julian jeho slova přirozeně vážně a slíbil, že udělá, co mu bylo řečeno. Do července však zbývalo ještě několik měsíců.

Než se nadál, stál Julian u vchodu do svého domova. Když před sebou uviděl ten zchátralý dům, pocítil hořkost, protože netušil, jak se jeho rodičům během těch tří let vedlo. Kvůli mému unáhlenému jednání museli moji rodiče hodně trpět.

Když vzpomínal na to, co se stalo před třemi lety, naplnil ho hněv.

Tehdy se svou přítelkyní Sashou Rossi plánovali svatbu. Byli spolužáky na univerzitě a chodili spolu dva roky.

Jednoho dne, když doprovázel Sashu domů, oba narazili na opilého Luccu Morella.

Lucca byl bohatý kluk z Harringtonu, známý svými špatnostmi.

Když uviděl, jak je Sasha hezká, pocítil k ní chlípné úmysly a začal se jí dotýkat.

Jako známý boháč se Lucca na Juliana ani nepodíval.

Julian se proto rozzuřil, když viděl, jak někdo zneužívá jeho přítelkyni.

Zvedl ze země cihlu a udeřil jí Luccu do hlavy.

Člověk nemusel být génius, aby uhodl výsledek.

Vzhledem k tomu, jakou měl Lucca moc, zavolal policii, která Juliana zatkla.

Kvůli tomu byl Julian odsouzen ke třem letům vězení za napadení.

Po dlouhém váhání Julian jemně zaklepal na dveře.

„Kdo je to?“

Když se dveře otevřely, vyklonila se shrbená stará paní s hlavou plnou šedivých vlasů. Natáhla jednu ruku, jako by chtěla něco nahmatat, a zeptala se: „Kdo je to? Kdo to klepe na dveře?“

Oči staré paní byly pevně zavřené. Bylo nadmíru jasné, že je slepá.

Julian zkameněl, jakmile ji uviděl. Šokem vytřeštil oči a celé tělo se mu mírně zachvělo.

Nemohl uvěřit, že ta stará, vrásčitá žena je jeho matka Anna Vanceová.

Jak se mohla matka za pouhé tři roky dostat do takového stavu?

„Mami, to jsem já. Julian!“ vykřikl dojatě Julian a vykročil vpřed, aby ji podepřel.

„Juliane? Jsi to opravdu ty?“

Když Anna rukama nahmatala Julianovu tvář, po tvářích jí začaly stékat slzy.

„Mami, to jsem já. Opravdu jsem to já.“

V očích se také Julianovi zaleskly slzy. „Mami, co se ti stalo?“

Julian nechápal, jak se jeho dříve zdravá matka po pouhých třech krátkých letech mohla takhle změnit.

„No, to je dlouhý příběh. Pojď nejdřív dál, než si promluvíme.“

Anna vtáhla Juliana do domu.

Když Julian uviděl, jak je jejich zchátralý dům prázdný, byl v naprostém šoku.

Ačkoli nebyli bohatí, jeho otec měl stálou práci. Dříve proto vedli prostý, ale pohodlný život.

„Mami, co se stalo s naším domem?“ zeptal se Julian zděšeně.

Anna si povzdechla. „Poté, co jsi odešel...“

Matka mu pak všechno vypověděla. Poté, co byl Julian poslán do vězení, rodina Morellů nenechala věc plavat. Místo toho požadovali odškodné ve výši jednoho milionu.

Rodiče Juliana neměli jinou možnost a prodali dům, který mu koupili ke svatbě, a vypůjčili si spoustu peněz. Ani to však nestačilo. Nakonec museli posledních tři sta tisíc splácet ve splátkách.

Julianův otec proto přišel o práci a mohl sehnat místo jen jako metař. Co se týče jeho matky, ta plakala celé dny, až oslepla.

To byl také důvod, proč ho rodiče nikdy nenavštívili.

Zatímco Julian naslouchal své matce, postupně zatínal pěst a v očích mu plál vražedný úmysl.

Nečekal, že rodina Morellů nebude mít s jeho rodinou žádné slitování.

„Mami, copak ti Sasha vůbec nepomohla?“ zeptal se Julian zmateně.

Sashu jsem si měl brát. Navíc jsem byl uvězněn za obranu její cti. Proto přece není možné, aby jen tak nečinně přihlížela, jak moji rodiče skončí v takovém stavu, že ne?

Anna si povzdechla a odpověděla: „O tom raději nemluvme. Nejenže nás rodina Rossiových ignorovala, ale ani mi nevrátili snubní dar, když jsem o něj požádala. Tvrdili, že to není jejich chyba, že ze svatby sešlo, protože jsi šel do vězení. Proto ho odmítli vrátit.“

„Když se s nimi tvůj táta hádal, dokonce ho za to zbili.“

Čím víc o tom Anna mluvila, tím víc upadala do deprese. Nakonec se její slzy prostě nedaly zastavit.