Když Vito uviděl, že se objevil William, ušklíbl se: „Přišel jsi právě včas, Sterlingu! Odveď si dceru! Toho kluka dneska rozhodně zabiju!“

William ho ignoroval, podíval se na Juliana a pronesl: „Omlouvám se za to, co jste tu musel zažít, pane Valenti.“

Jeho pokorné vystupování všechny přítomné naprosto ohromilo.

„To nic. Rodina Morellů je bezvýznamná, takže mi nemohou nic udělat,“ odpověděl mu Julian s mírným úsměvem.

Tato poznámka však Vita znovu rozzuřila. „Kluku, rodina Morellů by si v Harringtonu neudržela své postavení, kdybych tě dneska nezabil!“

Poté se otočil ke svým desítkám bodyguardů. „Kdo ho zabije, dostane odměnu jeden milion!“

Jakmile uslyšeli o peněžité odměně, v očích jim bleskl chamtivý výraz a všichni si v očekávání mnuli dlaně.

„Uvidíme, kdo se odváží udělat byť jen jediný pohyb! Nezapomeňte, že tohle je moje území a můj hotel!“ zařval William.

S jeho slovy dorazilo několik dalších desítek příslušníků ochranky. Přispěchal také komorník rodiny Sterlingů, kterému z čela stékal pot.

„Už jsem vyřídil vaše rozkazy, pane Sterlingu! Ochranka ze sídla Sterlingů i ze všech ostatních nemovitostí už sem míří. Bodyguardi ze sídla tu budou každou chvíli!“ hlásil komorník Williamovi.

Když William uznale přikývl, komorník ustoupil stranou.

Mezitím se Vito po komorníkově hlášení okamžitě zamračil. „To se se mnou hodláš bít jen kvůli tomuhle klukovi, Williame?“

„Vito, pokud trváš na tom, že zabiješ pana Valentiho, klidně se s rodinou Morellů pustím do křížku. Myslíš, že z tebe mám strach?“ prohlásil William neohroženě.

Rodiny Sterlingů a Morellů byly co do síly vyrovnané, takže obě strany by v případě boje jistě utrpěly těžké ztráty.

Všichni hosté ustoupili daleko dozadu a v duchu si říkali: Kdyby se Sterlingovi a Morellovi do sebe pustili, rozhodně by to prospělo ostatním rodinám!

Vitův obličej zrudl a vražedný úmysl v jeho očích zesílil.

„Nutíš mě k tomu, tak mi pak nevyčítej, že jsem s tebou nejednal v rukavičkách, Williame! Zapomněl jsi na jednu věc – pan Leone dluží rodině Morellů laskavost!“

Jakmile to dořekl, Williamův výraz se změnil a v očích se mu mihl náznak paniky.

Dokonce i hosté kolem se při zaslechnutí toho jména zachvěli a po zádech jim přeběhl mráz.

Onen pan Leone byl známý jako Thomas Leone a byl hlavou Templářského bratrstva. Ve skutečnosti byl skutečným králem podsvětí celého Harringtonu.

V Harringtonu kolovalo známé rčení, které vystihovalo moc Templářského bratrstva: i kdybyste urazili samotnou Smrtku, nikdy se neprotivte Templářskému bratrstvu!

Thomas byl jako hlava Templářského bratrstva postavou, která dokázala jediným dupnutím vyvolat rozruch v celém Harringtonu.

Vito si všiml Williamova vyděšeného výrazu a rozesmál se. „Budu dělat, že se nic nestalo, když teď se svými lidmi odejdeš, Williame! Nenuť mě volat panu Leonovi!“

Williamovi cuklo v koutku oka a zaváhal, protože Thomasovo jméno mělo až příliš velký zvuk. Rodina Sterlingů si nemohla dovolit ho urazit.

„Své problémy si vyřeším sám, pane Sterlingu. Měl byste se svými lidmi odejít,“ pobídl ho Julian, protože viděl mužovo váhání.

William zatnul zuby a prohlásil: „Jste to vy, kdo mi zachránil život, pane Valenti. Neurážíte mě trochu tím, co říkáte? Pokud se to tu zvrhne v boj, nechám Jolene, aby s vámi utekla. Ani Thomas, ani Vito se mě neodváží zabít.“

„Tati...“ Jolene ho pevně chytila za rukáv.

„Jolene, až utečete s panem Valentim, jdi do tajné komnaty v našem sídle. Počkej, dokud se všechno neuklidní, než vyjdeš ven,“ instruoval ji William.

„Tak jak ses rozhodl, Williame? Chceš, abych obtěžoval pana Leoneho?“ dožadoval se Vito, když viděl, že William stále nevyjádřil své stanovisko.

„Budu pana Valentiho bránit až do úplného konce, Vito!“ odpověděl William s tváří plnou ocelového odhodlání.

„Dobrá! Chválím tě za tvou odvahu!“ Vito sevřel čelist a okamžitě zavolal Thomasovi.

Pravdou bylo, že si tu laskavost nechtěl vybrat teď, protože si ji šetřil pro chvíli, kdy by se rodina Morellů ocitla v zoufalé situaci. Kdysi dávno jeho otec dovolil Thomasovi přespat u nich, když pršelo. Ten mladík tehdy řekl, že rodině Morellů dluží laskavost a že za ním mohou kdykoli přijít, aby ji splatil.

Rodina Morellů původně doufala, že ji využije, až narazí na velkou krizi, ale Vito nebyl ochoten přijmout porážku tím, že by ten den Juliana nezabil. Kromě toho by se rodina Morellů stala terčem posměchu. Z toho důvodu se rozhodl laskavost vybrat a požádat Thomase, aby dorazil.

Krátce poté, co telefonát skončil, se ozval dusot mnoha nohou. Mnoho lidí vyhlédlo z okna a v mžiku zůstali jako opaření.

Muži v černých oblecích s mačetami v rukou obklíčili hotel Grand Sterling. Byly jich stovky a ze všech vyzařovala vražedná aura.

Když William ten pohled spatřil, dolehlo na něj čiré zoufalství. Do háje! Vypadá to, že pan Valenti dnes smrti neunikne!

Cvak!

Dveře hodovní síně se rozletěly. Dovnitř vtrhlo přes dvacet urostlých mužů v oblecích, vysokých metr devadesát, s mrazivými výrazy ve tvářích. Postavili se do dvou řad s hlavami vztyčenými a vypjatou hrudí a vytvořili špalír.

„Vítejte, pane Leone!“ pozdravilo těch dvacet mužů sborově a jejich hlasy byly tak dunivé, že se otřásl i lustr na stropě.

„Páni! To je ale podívaná!“

„To se od pana Leoneho dalo čekat!“

„Raději všichni mlčte, ať nepřijdeme o život...“

Dav si mezi sebou šeptal, ale vzápětí všichni zmlkli.

Všichni upřeli zraky směrem ke dveřím. Brzy nato vešel dovnitř padesátiletý muž v padnoucím obleku a kožených botách.

Boty se tak leskly, že by se v nich člověk mohl vidět. Ten člověk nebyl nikdo jiný než král podsvětí Harringtonu a hlava Templářského bratrstva, Thomas Leone.

„Pane Leone,“ pozdravil ho Vito uctivě a spěšně mu vyrazil napřed.

„Mám moc práce. Koho chceš zabít?“ zeptal se Thomas bez obalu.

Vito ukázal na Juliana a odpověděl: „Jeho!“

Thomas přelétl Juliana pohledem, ale viděl jen muže, který byl oblečen obyčejně a byl trochu hubený. Není na něm nic zvláštního. Zajímalo by mě, proč ho chce Vito zabít.

Vydal se k Julianovi. William a Jolene se postavili před něj a oba se třásli, když sledovali blížícího se muže.

„Uhněte!“ přikázal Thomas s mračením, když viděl, že mu stojí v cestě.

Jen při těch dvou slovech a tísnivé auře, která z něj vyzařovala, se Williamovi a Jolene tak sevřelo hrdlo, že stěží dýchali.

Když to Julian viděl, položil jim ruce na ramena. „Ustupte, pane Sterlingu, slečno Sterlingová. Své záležitosti si vyřídím sám.“

Odsunul je stranou, udělal krok vpřed a stanul Thomasovi tváří v tvář.