„Lucco!“ Vito rychle přiskočil, aby syna podepřel. Poté, co mu prohlédl ruku, usoudil, že je zlomená a zhojí se nejdříve za několik měsíců.

„Jak se opovažuješ ublížit mému synovi, ty parchante? Já tě zabiju!“

Kvůli svatbě měl původně v plánu dát Julianovi jen lekci. V tu chvíli mu však v hlavě zbyla jediná myšlenka – toho muže zabít. Jinak by byl před mnoha harringtonskými obchodníky, kteří tu byli přítomni, naprosto ponížen.

Vytáhl telefon a svolal všechny své osobní strážce, mistry bojových umění, za jejichž najmutí zaplatil hotové jmění.

Byli proto mnohem schopnější než Salvatore Greco a jeho nohsledi, kteří byli jen obyčejní rváči motající se kolem Luccy, aby se mu zavděčili.

Přestože Julian viděl, že Vito volá své muže, ani v nejmenším nepanikařil. Místo toho se znovu posadil, vzal do ruky sklenici vody a lhostejně z ní usrkával. To Vita rozzuřilo ještě víc, protože Julian zjevně neměl k rodině Morellových špetku respektu.

„Zabij ho, tati! Chci, aby byl mrtvý!“ zařval Lucca s tváří zkřivenou bolestí.

„Neboj se, Lucco. Dneska ho rozhodně hodím do řeky, ať si na něm ryby pochutnají!“ přísahal Vito a s úzkostí hleděl na svého syna.

Věděl, že Julian je docela zručný, a tak nezaútočil okamžitě, ale čekal, až dorazí jeho ochranka.

V tu chvíli se dveře hodovní síně rozletěly a rázně vešla Jolene, aby zjistila, kdo tu přesně dělá takový rozruch.

„Co se stalo, pane Morello?“ zeptala se Jolene Vita, jakmile vstoupila.

„Ten kluk se opovážil ztropit scénu na svatbě mého syna, a dokonce ho zranit. Takže dnes ve vašem hotelu poteče krev,“ odpověděl Vito a ukázal na Juliana, který u stolu popíjel vodu.

Když Jolene stočila pohled jeho směrem, zůstala jako opařená.

Ani v nejdivočejším snu by ji nenapadlo, že tím potížistou bude Julian a že ještě neodešel.

„Pane Valenti? Jak to, že jste to vy?“ zeptala se Jolene se zmatkem ve tváři.

„Jste překvapená, slečno Sterlingová?“ věnoval jí Julian úsměv.

„Ty se s ním znáš, Jolene?“

Vito svraštil obočí.

„Pane Morello, nejspíš došlo k nějakému omylu. Pan Valenti je zde, aby léčil mého otce. To všechno musí být nedorozumění!“ vysvětlovala Jolene.

„Léčit tvého otce?“ Vitovo zamračení se ještě prohloubilo.

„Kdo jste vy? A co to melete za nesmysly? Tenhle chlap nemá o lékařství ani páru! Dneska ho pustili z vězení! Říkám vám, že nic takového neumí! Znám ho už spoustu let a nikdy jsem ho nikoho léčit neviděla. Nenechte se jím napálit!“ vyštěkla Sasha na Jolene.

Jolenin výraz v mžiku ochladl. Ale když na Sashe viděla svatební šaty, věděla, že ta žena je novou nevěstou rodiny Morellových, a tak potlačila hněv a prohlásila: „Sama si rozhodnu, co je pravda. To, že jste ho nikdy neviděla, neznamená, že lékařské znalosti nemá!“

„To jsou kecy! Jak bych mohla nevědět, co umí? Čtyři roky jsme spolu chodili na univerzitu a pak jsme spolu celé roky randili. I když mi bylo zle, musela jsem do nemocnice. Jednou lilo jako z konve a on mě tam musel odnést na zádech! Kdyby něco uměl, musela bych snad do nemocnice?“

Sasha se tvářila opovržlivě. V jejích očích nestál Julian ani za zlámanou grešli.

Když to Jolene slyšela, střelila pohledem po Julianovi. Zdálo se, že pochopila, proč na té svatbě dělá potíže.

„Do tohohle se nepleť, Jolene. Seženu ti experta ze zahraničí, aby tvého otce vyléčil. Ale dneska ten kluk zemře!“ prohlásil Vito tónem, který nepřipouštěl diskusi.

Byl starší než Jolene, takže k ní přirozeně nemusel být přehnaně zdvořilý.

„Ne, panu Valentimu nesmíte ublížit!“

Jolene se v mžiku postavila před Juliana.

*Stále spoléhám na to, že zachrání tátu, takže nemůžu jen tak nečinně přihlížet, jak na něj útočí!*

Vitův výraz zledovatěl. „Chceš mě k tomu donutit násilím, Jolene?“

V očích se mu zaleskl vražedný úmysl. Sotva to dořekl, vtrhly dovnitř desítky osobních strážců rodiny Morellových, ze kterých vyzařovala tísnivá aura. Když Vito viděl, že dorazili, jeho pohled při pohledu na Juliana ještě více chladl.

„Pane Morello, ať se děje cokoli, nemůžu vám dovolit, abyste panu Valentimu ublížil!“

Jakmile Jolene domluvila, vběhlo dovnitř více než deset hotelových hlídačů a obklopilo ji jako štít.

Atmosféra v hodovní síni okamžitě zhoustla a mnozí hosté ustoupili do bezpečné vzdálenosti v obavě, že se ocitnou v křížové palbě, až vypukne boj.

„Děvče, kdyby nebylo tvého otce, mohl bych tě kdykoli zabít! Okamžitě uhni! Myslíš si, že mě zastavíš s těmihle ubohými hlídači?“

Vito, rozzuřený doběla, už s Jolene nejednal v rukavičkách.

Po těchto slovech desítky strážců rodiny Morellových uvolnily svou hrozivou auru. Jen to samo o sobě vyděsilo hotelové hlídače natolik, že zbledli jako stěna.

Jolene také o odstín pobledla, ale dál stála před Julianem s odhodláním v očích.

„Morello, nemyslíš, že na stará kolena zacházíš trochu daleko, když takhle strašíš dítě?“

V tu samou chvíli se dveře hodovní síně znovu otevřely a dovnitř vešel William s nádechem nelibosti ve tváři.