Kapitola 1: Nikdy nevstávejte brzy… Protože ranní ptáče sice dál doskáče, ale taky může narazit na saň

**LARA**

Narozeniny znamenají pro různé lidi spoustu různých věcí. Pro někoho je to hlavně o trhání lesklého balicího papíru nebo o svolání všech přátel, které kdy měli, na velkou a hlučnou oslavu. Pro jiné je to milník, rok, kdy jste konečně dost staří na to, abyste mohli řídit, pít, odejít z domova nebo začít něco nového. Ať tak či onak, narozeniny obvykle představují změnu a změna se téměř vždy očekává. Vidíte ji přicházet, plánujete ji, někdy se za ní i honíte. Ale pro mě? To, že mi je třiadvacet, mi připadá spíš jako konec než jako začátek. Skoro jsem dokončila studium ošetřovatelství. Tři vyčerpávající roky beze spánku, takže zbývá už jen jeden, a pak nastane čas na takzvaný skutečný svět s jeho čekáním a nekonečnými žádostmi o zaměstnání, trapnými pohovory a nervozitou z prvního dne. Ale to je problém pro jindy. Dnes je neděle, a v neděli, zvlášť když mám zrovna narozeniny, nemám absolutně v úmyslu být produktivní. Můj velký plán? Zůstat zamotaná v posteli jako burrito, možná bezmyšlenkovitě sledovat nějaký seriál a možná jíst dort. Žádné životopisy, žádné plánování, žádný stres. Jen klid. Aspoň takový byl plán. Přetočím se na bok a zachumlám se hlouběji do kokonu přikrývek, když vtom vzduchem prořízne ten nejstrašnější skřípavý zvuk. Moje tělo zareaguje dřív než mozek, vymrští mě do sedu a srdce mi buší o žebra. Co to sakra bylo?!

Prudce zamrkám a rozespalýma očima skenuji pokoj. Nic se nezdá být v nepořádku – můj přeplněný stůl, hromada prádla v rohu, měkká záře ranního světla pronikající skrze závěsy. Pak se to ozve znovu, tentokrát ostřeji, doprovázené hlasitým, záměrným *ťuk, ťuk, ťuk* na okenní tabulku. Sklo v rámu zarachotí, až sebou cuknu. Co se to proboha děje?! Vypotácím se z postele, nohy se mi zamotají do prostěradla a doklopýtám přes pokoj k oknu. Instinktivně popadnu ze země tenisku. Nejsem si úplně jistá k čemu; plánuji ji snad hodit? Mávat s ní jako s nějakou směšnou zbraní? To je jedno. Jde o to, že mi něco bouchá na okno a kazí klid mého narozeninového rána, a s tím se rozhodně NEHODLÁM smířit. Rozhrnu závěs a zamžourám do přívalu ranního slunce. Zamračím se ještě víc. Tam, způsobně usazený na okenním parapetu, jako by mi právě neprohnal ušní bubínky mixérem, sedí obrovský černý pták. Sedí s nadpozemským klidem, lesklé peří zachycuje světlo a jeho ostré oči jsou na mě upřené, jako by přesně věděl, jak blízko jsem byla tomu, abych mu po hlavě hodila botu.

„To si snad děláš srandu,“ zasténám, hodím tenisku zpátky na podlahu a dupu zpátky k posteli. Plácnu sebou dolů s teatrální poražeností a zabořím se pod polštáře. Můj budík ještě ani nezvonil! Musí být před osmou, a to je na řešení přírodního budíku až příliš brzy. Ale tomu hloupému ptákovi je samozřejmě moje utrpení ukradené. Skoro ve vteřině, kdy se uvelebím, spustí další kolo pronikavého skřehotání, z nichž každé doprovází ostré *ťuk-ťuk-ťuk* zobákem o sklo. Ten zvuk se mi zavrtává přímo do lebky. Dvě minuty. Po celých dvou minutách trýznivého skřípění, které zní jako nehty na tabuli, mi rupnou nervy.

„A dost!“ zavrčím a vyhrabu se znovu z postele. Pochoduji k oknu s pevným úmyslem tu opeřenou hrozbu vyplašit. Ale jakmile se přiblížím, znovu ztichne a sladce ke mně nakloní hlavu. Podezřelé. Až příliš podezřelé. V tu chvíli si toho všimnu. V jednom spáru pevně svírá… kus papíru. Ne, ne jen papír, složený dopis. Mozek mi vynechá. Kdo se zdravým rozumem posílá dopisy po ptácích? To se přece nedělá. Možná ho ukradl? Ptáci sbírají lesklé věci, ne? Možná tenhle začal jako koníček krást poštu. Přesto mě hlodá zvědavost, která převáží nad mým podrážděním. Opatrně pootevřu okno s pomalostí někoho, kdo zneškodňuje bombu.

„Klid, ptáčku, jen… neútoč mi na obličej,“ zamumlám si pod vousy. Jakmile se vytvoří dostatečná škvíra, stvoření se za šumu křídel vrhne vpřed. Vykřiknu a seknu sebou, jak vletí do pokoje a krouží mi nad hlavou jako nějaký opeřený hurikán. Srdce mi buší do žeber. Rozhodně si to užívá. Ó ano, tenhle démonský pták přesně ví, jak moc mě děsí, a miluje každou vteřinu! Ostré drápy, lesklý zobák – jasně, je to jen pták, ale tyhle malé drápky vypadají, že by moji kůži rozdrápaly raz dva. Skrčím se a dám si ruce nad hlavu, když provede další nálet; cítím závan vzduchu, jak proletí tak nízko, že mi rozcuchá vlasy. Nakonec pták upustí dopis na podlahu. Pak, jako aby zdůraznil svou pointu, proletí přímo nad mou hlavou, tak blízko, že na krku cítím vítr z jeho křídel, a pak vystřelí ven otevřeným oknem. Přispěchám k němu a zabouchnu sklo s mnohem větší silou, než je nutné.

„To tedy ne. Už nikdy víc,“ zamračím se za ním. Chvíli tam jen tak stojím, těžce oddychuji a v žilách mi stále pulzuje adrenalin. Pak mi pohled padne na obálku, která nevinně leží na koberci. Mohlo by to být nic, pravděpodobně je to nic. Nejspíš je to něco ukradeného, náhodného. Ale teď už jsem moc zvědavá, než abych to nechala být. Seberu ji a zhroutím se zpátky na postel, přičemž dopis opatrně držím mezi prsty. Tep mi stále závodí, ale mlhou podráždění probleskne jiskra očekávání. Možná je to nic. Možná je to reklama. Nebo možná, jen možná, je to něco zajímavého. Doufám, že to bude stát za ten šok, který mi ten pták způsobil, protože teď už rozhodně neusnu!

Obálka je těžší, než jsem čekala, papír je silný a luxusní, rozhodně ne ten druh levného haraburdí, který by pták mohl omylem sebrat z něčí schránky. Přejedu prsty po povrchu. Hladký, těžký, drahý. Jediný případ, kdy jsem se dotkla takového papíru, byl na svatbě, když nějaký vzdálený bratranec rozesílal směšné ražené pozvánky se zlatým filigránem. Otočím ji, nic neočekávám, a pak ztuhnu. Je to tam. Moje jméno. Elara Vance. Napsané tím elegantním, plynulým písmem, které vídáte jen na TikToku o kaligrafii nebo ve starých filmech. Chvíli nedokážu nic jiného než jen zírat. Takže ten pták byl opravdu poštovní pták. A ten dopis je opravdu určený mně.

„Skvělé, ale proč posílat démonského ptáka z pekel místo, já nevím, pošťáka? Nebo e-mailu? Je jednadvacáté století, lidi,“ zamumlám si pod vousy, i když jsem spíš zvědavá než naštvaná. Promnu si oči od posledních zbytků ospalosti, napůl se bojím, že se mi to pořád jen zdá, a opatrně odlepím chlopeň. Ten papír je příliš hezký na to, abych ho roztrhla. Připadá mi skoro… posvátný. Když obsah vysunu ven, vyvane ke mně slabá vůně inkoustu a něčeho sladkého, jako vylisované květiny. Na mou deku něco kovově cinkne. Klíč? A ne nějaký nudný moderní, ale staromódní, zdobný, takový, jaký byste čekali, že odemkne starodávnou truhlu nebo hradní bránu. Jeho povrch se stříbřitě leskne, je vyleštěný, ale zjevně starý, se složitým, krouceným vzorem na hlavě. Očkem je provlečený jemný řetízek, dost dlouhý na to, aby se dal nosit na krku. Polknu. Náhrdelník. Klíč. Co se to sakra děje? Třesoucími se prsty vytáhnu složený list papíru. Písmo se shoduje s tím na obálce – bezchybné, elegantní a naprosto zastrašující.

*Gratulujeme, Elaro Vance,*

*byla jste přijata do Institutu Aethelgard pro tento akademický rok.*

*Dostavte se prosím k bráně Institutu nejpozději v 9:00 v pondělí patnáctého února.*

*V příloze naleznete klíč od svého pokoje. Jídlo, ošacení a veškeré další potřeby budou zajištěny. Přineste si prosím pouze věci, bez kterých se neobejdete.*

*Těšíme se na setkání s Vámi a na budoucí spolupráci.*

*Podepsána,*

*pí Sloane VanDornová – ředitelka*

Zírám na dopis s otevřenou pusou, přečtu si ho znovu a pak ho pustím na podlahu, jako by mě mohl popálit. O vteřinu později se ho snažím rychle sebrat a čtu každé slovo, jako by se ta zpráva mohla změnit, když ji zkontroluji dostatečněkrát. Spoiler: nezmění. Institut Aethelgard… Vím, co to je, každý to ví. Je to nejprestižnější magická škola v zemi, místo, kam chodí lidé se skutečnou mocí a magií. A pravidlem číslo jedna je, že nemagičtí tvorové tam nesmí. A já? Já jsem… člověk. Normální. Obyčejná. Aspoň… myslím, že jsem. Ale i kdybych nebyla, i kdyby ve mně byl nějaký drobný střípek podivnosti, nikdy jsem si nepodala přihlášku! Na Institut se prostě jen tak nedostanete. Pořadníky tam sahají přes generace. Lidé tam zapisují své děti dřív, než se vůbec naučí lézt, pro jistotu. A ti ostatní? Ti si cestu dovnitř koupí šekem s tolika nulami, že by se z toho mé bankovní konto rozplakalo. A přesto je to tady. Dopis s mým jménem. Přijetí. Klíč. Do hrdla se mi vkrádá panika. Tep mi buší. Tohle musí být nějaký omyl. Zhluboka se nadechnu, což nepomůže ani trochu. Takže udělám jedinou přirozenou věc.

„MAMIIIII!“