Kapitola 2: Nehledejte potíže, protože si vás určitě najdou

**LARA**

Zařvu na celý dům z plných plic, je to ten druh křiku, který by mohl probudit sousedy, kdyby byla otevřená okna. O chvíli později slyším těžké kroky dunící na schodech. Dveře se rozletí a v nich stojí moje máma ve svém směšném chlupatém županu s kreslenými husami. Její tmavé vlasy jsou kolem ramen jako divoké ptačí hnízdo a trčí na všechny strany, jako by se právě prala s polštářem.

„Je všechno v pořádku, zlato? Jsi vzhůru nějak brzy. Myslela jsem, že si k narozeninám budeš chtít přispat,“ řekne s obavami v hlase. Beze slova jí podám dopis. Její oči těkají dolů, rty při čtení potichu formují slova. Sleduji, jak jí obočí vyskakuje výš a výš, až jí skoro mizí v rozcuchané ofině.

„No…“ začne konečně a skloní papír.

„To je… velmi nečekané. Nevím, jak se to mohlo stát. Zavolám do té školy a zjistím, co se děje, ano? Ty se obleč a pojď dolů. Táta slíbil palačinky,“ řekne jemně. A to je všechno. Položí dopis úhledně na můj stůl, otočí se a vyběhne z pokoje, jako bych jí právě ukázala leták na prodej koláčů, a ne pozvánku do magické internátní školy doručenou démonským ptákem. Zírám za ní s otevřenou pusou. Vážně, co to sakra má být?! To je celá moje máma, klidná až k neuvěření. Upřímně, to by mohla být její superschopnost. Schopnost podívat se chaosu přímo do očí, pokrčit rameny a jít dál. Hurikány, píchlé pneumatiky, rodinná dramata, nic ji nerozhází. Závidím jí to víc, než dokážu vyjádřit. A její vyrovnaná reakce, věrná své povaze, zabrzdí mou paniku dřív, než se stačí pořádně rozjet. Pokud ona může ten dopis přečíst a sotva mrknout, jaké mám právo šílet já? Takže… udělám, co mi řekla. Prohrabu se skříní a vytáhnu pěkné růžové letní šaty, které si schovávám pro zvláštní příležitosti. Na línou neděli doma mi to připadá trochu moc, ale hej, JSOU to moje narozeniny. Můžu tak aspoň vypadat. Pak přijde bitva s mými vlasy. „Dlouhé“ je slabé slovo, sahají mi skoro k zadku a jejich vlny vypadají vždy jen jeden tah hřebenem od vzpoury. Kdyby byly kratší, možná by se kroutily pořádně, ale nikdy jsem neměla to srdce je ostříhat. Mají světle zlatou barvu a jsou pravděpodobně mým nejvýraznějším rysem. Je to něco, co jsem na sobě měla vždycky ráda. Nevím, jestli je to tím, že je to můj vlastní názor, nebo proto, že mi je lidé vždycky chválili, ale cítím se díky nim dobře. Tak jako tak jsem hrdá na to, jak o ně pečuji, i když se se mnou perou na každém kroku. Nohy nechám bosé – žádné plány jít ven znamenají, že nepotřebuji boty. Stojím před zrcadlem a kritickým okem studuji svůj odraz. V těch šatech vypadám lépe, než se obvykle obtěžuji, ale také se díky nim cítím… zářivěji. Jako bych si zasloužila slavit. Potom mé myšlenky nevyhnutelně sklouznou k srovnání, kterému nikdy nedokážu úplně utéct. Vůbec se nepodobám své mámě. Její tmavé vlasy, její teplé hnědé oči, její olivová pleť – není pochyb o tom, že nejsme pokrevní příbuzné. Což dává smysl, samozřejmě. Adoptovali mě, když jsem byla ještě miminko, bylo mi sotva rok. Nic jiného si nepamatuji, nikoho jiného neznám. Máma a táta jsou moje rodina, jediná rodina, kterou potřebuji. Ale někdy, když tu tak stojím se svými světlými vlasy a modrýma očima, nemůžu si pomoct a ten kontrast vnímám. Povzdechnu si a sáhnu po kosmetické taštičce. Nic velkého. Jen tah řasenkou, trocha lesku na rty a trocha korektoru na zakrytí kruhů pod očima (díky, chronické ponocování). Díky tomu rituálu se cítím o něco hezčí, ale víc než to, je to jako brnění. Způsob, jak se připravit. Protože něco hluboko v mém nitru mi říká, že tenhle dopis, tenhle klíč, tenhle pták… to není jen nějaký bizarní omyl. Dnešek všechno změní. A já budu potřebovat všechno sebevědomí, které dokážu najít.

Když už nemám žádné další výmluvy, kterými bych se zdržela, doklepu se dolů za vůní palačinek a zvukem mámina „telefonního hlasu“ – toho přehnaně sladkého, vysoko položeného tónu, který používá jen u telemarketingu nebo u zákaznického servisu, který nechce urazit. V kuchyni je teplo a útulno, slunce prosvítá závěsy a vzduch je prosycen máslem a javorovým sirupem. Táta je u sporáku, obrací palačinky s vytrénovanou přesností muže, který tenhle pokrm zdokonaluje už třiadvacet let. Jakmile se posadím, přisune přede mě talíř s vysokou hromadou. Sbíhají se mi sliny. Zlatavá, nadýchaná dokonalost. Neztrácím čas a pustím se do jídla, přičemž zamyšleně žvýkám a napůl poslouchám mámin konec rozhovoru.

„Ano. Rozumím. Dobře, ale nejsem si jistá, jak se to mohlo stát…“ říká a při poslechu má obočí pevně stažené k sobě. Následuje dlouhá pauza, pak se zamračí ještě víc.

„A co cena?“ zeptá se. Další pauza. Moje vidlička se zastaví.

„Aha. Skutečně? Hm… dobře. Promluvím si s Larou a uvidím, co si o tom všem myslí. Ano, potvrdíme to tak či onak co nejdříve. Mockrát vám děkuji za pomoc, byla jste skvělá. Ano. Dobře. Děkuji. Na shledanou.“ Zavěsí s veselým tónem, který vůbec neodpovídá napětí v jejích ramenou. Zhluboka se nadechne a sedne si na židli naproti mně, ruce složí na stůl, jako by se připravovala na náraz.

„Takže?“ zeptám se a po páteři mi leze nervozita. Díky bohu, že jsem ten hovor nevyřizovala já, v polovině bych to položila.

„No, ujistili mě, že jsi skutečně zapsaná a technicky máš nastoupit za dva týdny. Podle jejich záznamů tě tvoji biologičtí rodiče přihlásili už před třiadvaceti lety,“ řekne opatrně. Moje vidlička zacinká o talíř.

„To… nedává smysl. Proč by mě přihlašovali? Jsem normální. Naprosto normální… nejsem snad?“ zeptám se a srdce mi buší. Její výraz změkne, ale její oči zůstávají pevně upřené na mé.

„Ta žena říkala, že jejich záznamy nespecifikují, jaký druh magické bytosti jsi. Jen to, že jsi byla zapsána jako studentka měničství. Což znamená… že musíš být nějaký druh měniče,“ vysvětlí tiše. To slovo dopadne jako kámen do mého žaludku.

„Ale… to bych snad věděla, ne?“ hlas se mi zlomí v zoufalství.

„Na to jsem se taky ptala. Prý u mnoha měničů není neobvyklé, že nevykazují žádné známky, dokud jejich těla a mysl nejsou plně vyvinuté. Což bývá obvykle mezi dvacátým a pětadvacátým rokem,“ dodá jemně. Zírám na ni a v hrudi mi bublá hrůza.

„Chceš říct, že se ze mě může prostě… stát zvíře… kdykoliv teď?!“ vyhrknu.

„Ano,“ odpoví klidně, jako bychom probíraly počasí.

„Ale já o měničích nic nevím! Ani o magii! Ani o ničem! Nemůžu si prostě… prostě nechat narůst srst a tlapky a přijít na to za pochodu!“ Panika mi stoupá do hrdla, hustá a dusivá.

„Proto si myslím, že by možná bylo dobré, kdybys tam šla. Do toho Institutu,“ řekne máma jemně. Zírám na ni, přesvědčená, že přišla o rozum.

„Ty si myslíš, že bych měla jít. Do Institutu Aethelgard. To je šílenství! Nemůžu tam jít!“ namítám. Ona ani nemrkne.

„Nemusíš tam chodit. Ale ta žena, se kterou jsem mluvila, to doporučila pro tvé vlastní dobro. Není vždycky moudré chodit po světě a nevědět, co jsi zač. A… myslím, že s ní souhlasím. Rozhodnutí je ale nakonec na tobě,“ připomene mi. Mozek se mi točí ve víru paniky.

„Ale… já nemůžu!“ opakuji.

„Proč ne?“ ozve se najednou táta. Do té doby byl zticha, soustředil se na palačinky, ale teď na mě upřel oči.

„Protože… je to drahé, ne? To si v žádném případě nemůžeme dovolit,“ vyhrknu. Tím by měl rozhovor skončit. Ale mámin obličej změkne v soucitu.

„Zlato… vysvětlili mi, že veškeré náklady byly zaplaceny předem, když tě zapsali. Pokoj, strava, výuka, všechno. Tvoji biologičtí rodiče museli utratit celé jmění. Opravdu to pro tebe chtěli,“ vysvětlí. Sedím jako přimrazená a ta slova po mně stékají jako studená voda.

„Ale… co vysoká? Už jsem v posledním ročníku ošetřovatelství!“ namítám a chytám se něčeho pevného. Máma se kousne do rtu a její klidná maska na okamžik praskne.

„Ano. To je pravda. Ale mohla bys studium přerušit. Vrátit se k němu později. Vím, že by to bylo zklamání… ale kdyby ses najednou změnila uprostřed směny, uprostřed praxe? Mohlo by to být nebezpečné,“ upozorní mě. Zasténám a zabořím tvář do dlaní.

„Opravdu si myslí, že jsem měnič?“ zeptám se znovu, tišším hlasem.

„Zřejmě ano,“ potvrdí tiše.

„Věděli jsme, že je to možnost, když jsme tě adoptovali,“ dodá táta. Prudce zvednu hlavu.

„Věděli?“

„Ano. Nedostali jsme o tvých biologických rodičích žádné informace. A protože se mnoho magických bytostí projevuje jako lidé, věděli jsme, že je to možné. Ale když jsi prošla pubertou bez jakýchkoliv známek… předpokládali jsme, že jsi nakonec přece jen člověk. Netušili jsme, že měniči fungují podle jiného cyklu,“ vysvětlí. Máma přikývne, její hlas je jemný, ale pevný.

„Vždycky jsme si mysleli, že kdybys nebyla člověk, už bychom to věděli. Ale možná jsme něco přehlédli? A souhlasím s tvým otcem, bylo by pro tebe dobré se o sobě něco dozvědět. Tohle bylo zjevně něco, co pro tebe tvoji biologičtí rodiče chtěli. Je to zaplacené. A je to neuvěřitelná příležitost,“ zdůrazní. Zavládne těžké ticho. Moje palačinky leží zapomenuté. Chci odložit studium? Ne. Ale jaká ošetřovatelka by ze mě byla, kdybych nezvládla ani své vlastní zdraví? Ta myšlenka na mě dolehne vší vahou. Vydám dlouhý, roztřesený povzdech.

„Myslím… že chci jet,“ rozhodnu se. Mámin úsměv je malý, ale hřejivý.

„Zavolám jim zpátky a potvrdím to. Ale nemáme moc času. Dva týdny utečou jako voda a budeme muset vyjet v pondělí brzy ráno, abychom tě tam dostali včas. Je to kousek za městem. Budeš si muset promyslet, co si vezmeš s sebou,“ říká a už zjevně plánuje logistiku. Pomalu přikývnu, stále ještě v mírném šoku. Moje vidlička skřípne o talíř, když si ukousnu další sousto palačinky. Jak může být všechno tak jiné a zároveň tak povědomé?