**LARA**

Jak se dav sune kupředu, vytáhnu z tašky rozvrh a rozbalím ho. Je prázdný. Úplně, nemožně prázdný.

„Cože?“ zamumlám. Hrudí mi projede osten paniky. Zapomněli na mě? Propisuji u školy dřív, než jsem vůbec vstoupila do třídy?! Ale dřív, než se stihnu hned první ráno dramaticky zhroutit, papír se mi v rukou zavlní. Temný inkoust se vpíjí do vláken jako voda do houby, tvoří se čáry a písmena, až se zaostří do skutečných slov.

*Rozvrh – Elara Vance*

*Denní rozvrhy najdete každé ráno na stolku u své postele.*

*Mějte jej prosím neustále u sebe. Rozvrh se může kdykoli změnit.*

*PONDĚLÍ*

*12:00 – Základy měničství*

*13:30 – Přestávka na oběd*

*14:30 – Léčebná magie*

*16:00 – Volný čas*

*19:00 – Večeře*

*Brány Institutu se zamykají o půlnoci. Z žádného důvodu nebudou znovu otevřeny až do sedmé hodiny ranní.*

„No, aspoň že mám dneska jen dvě hodiny. To nejspíš přežiju,“ zamumlám si. Možná. Pravděpodobně. Doufejme. Nakonec dojdeme k masivní kamenné budově, což musí být koleje. Zblízka je ještě větší, s širokými klenbami a vysokými vyřezávanými dveřmi, na každých jsou vyryty runy, které slabě září, když kolem nich projde student. Uvnitř se několik dlouhých chodeb větví jako loukotě kola, každá je označená velkými mosaznými čísly. Všichni pokročilí studenti se odpojují k chodbám s vyššími čísly – čtyři, pět, šest a tak dále, smějí se, povídají si a zdraví přátele, jako by se nikdy nerozešli. Chodba jedna přede mnou zeje jako tlama připravená mě spolknout celou.

„Tak jo, jde se na to,“ zašeptám. Jdu chodbou dál, dokud si v polovině nevšimnu dveří s malou cedulkou ve výši očí. Mžourá na mě mé vlastní jméno. ELARA VANCE. To jsem já. To je můj pokoj. V žaludku mi divně nervózně poskočí. Vytáhnu klíč, který mi stále visí na dlouhém stříbrném řetízku na krku, a zasunu ho do zámku. Lehce se otočí a dveře s tichým, uvítacím bzučením cvaknou. Pokoj je… popravdě hezčí než moje ložnice doma. U vzdálené stěny pod světlým oknem stojí postel velikosti queen-size. Přehoz je huňatý a vypadá měkce, v uklidňujícím odstínu modré, což je přesně ten typ barvy, který bych si sama vybrala. Na posteli je naskládáno nejméně tucet polštářů jako nadýchaná hora. Také velké okno. Což nedává smysl, protože jsem JASNĚ viděla, že po obou stranách téhle chodby jsou další chodby. Takže tenhle pokoj by měl být vnitřní. Bez oken. Ale přesto tu je.

„Jak to udělali–?“ začnu. Pak se zarazím. Odpověď je jasná. Magie. Magie bude mým vysvětlením pro spoustu věcí. U jedné stěny je vysoká, prázdná knihovna a vedle ní stůl s mosaznou lampou ve tvaru schoulené lišky. Malé dveře vlevo vedou do vlastní koupelny – vlastní! S čistými dlaždicemi, čerstvými ručníky a nějakým sprchovým kohoutkem, který slabě září. To bude zajímavé prozkoumat později. Vybalím si věci, knihy úhledně srovnám do police a zarámované fotky rodičů položím na stůl. Pak si všimnu šatní skříně. Zvědavě rozrazím oboje dveře. Je prázdná. Úplně prázdná.

„Žádné oblečení… Ale říkali, že si žádné brát nemusím…“ Zkontroluji dopis o přijetí, abych si byla jistá. Jo. oblečení není potřeba. Možná se uniformy doručují? Možná si mám něco vyzvednout později? Možností je popravdě nekonečno a já jsem moc unavená na to, abych hádala. Přejdu pokoj a podívám se z okna. A ztuhnu… Pode mnou je rozlehlý výhled na areál Institutu z místa, které musí být nejméně ve třetím nebo čtvrtém patře – stromy, nádvoří, střechy ostatních budov. Jenže… nešla jsem nahoru po žádných schodech. Šla jsem rovně. Jedna chodba. Žádné zatáčky. Žádné schody.

„Hádám… že magie si dělá, co chce,“ zamumlám si pro sebe. Naprosto ohromená. Protože co jiného na to říct? A něco mi říká, že přesně tohle si tu budu myslet ještě mockrát.

Vytáhnu z tašky telefon a zkontroluji čas. 10:32 dopoledne. Skvělé. Celá hodina a půl do mé první hodiny. Co mám jako dělat? Sedět na své huňaté modré posteli a zírat do zdi? Tiše panikařit? Předstírat, že nejsem k smrti vyděšená z toho, že mi náhodou vyrostou drápy? Možná bude lepší jít na průzkum. Když budu mít štěstí, možná najdu nějakého pokročilého studenta, který mi řekne, kterým směrem jsou „Základy měničství“. Nejlépe někoho, kdo si nebude myslet, že jsem chodící záhada, která každou chvíli vybouchne. Zamknu za sebou dveře a bloumám prázdnou chodbou. Koleje teď, když se dav rozplynul, působí strašidelně tiše, jen tlumené bušení mých kroků se rozléhá o kamennou podlahu. Dojdu zpátky ke vchodu, stále nerozhodná, kterým směrem se vydat, když na mě někdo zavolá.

„Laro! Ahoj!“ řekne. Otočím se právě včas, abych viděla Macy, jak ke mně běží, zrzavý cop jí přitom poskakuje. Za ní se vleče kluk, vysoký, širokoramenný kluk s písčitými vlasy a permanentně nakvašeným výrazem.

„Laro, tohle je Archer Blackwell.“ Macy prakticky září, když vyslovuje jeho jméno.

„Je to vlkodlak jako já, ale nastoupil už loni. Právě mě chtěl provést. Měla bys jít taky! Tedy… pokud to Archerovi nevadí. Je to v pořádku, Archere?“ zeptá se a s nadějí v očích se na něj usměje. Archer se zastaví, prohlédne si mě pomalu od hlavy až k patě, jako by zkoumal podezřelý balíček, a pak jednou stroze přikývne.

„Ano, tuhle holku můžeš vzít s sebou. Příště se nejdřív zeptej,“ řekne úsečně. Pak se na podpatku otočí ke dveřím. Zamrkám. Prosím? Tuhle holku? Nejdřív se zeptej? Nejsi nějak moc šéfovitej? Macy to zřejmě vůbec netrápí. Vlastně vypadá spokojeně. Zahákne se mi do paže a táhne mě s sebou.

„Archer je syn mého alfy. Jednou bude skoro určitě alfou i on sám. Je tak dobrý v přebírání velení.“ vysvětlí zasněným hlasem. Dobrý v přebírání velení? Je dobrý v dávání rozkazů, to jo. Ale převzít velení? Spíš vypadá jako typ, co by se hádal se stromem za to, že mu stojí v cestě. Potlačím nutkání se ušklíbnout. Na můj názor se neptala. A upřímně… prohlídku potřebuju. Takže spolknu své komentáře a následuji je oba ven z kolejí.

Abych Archerovi nekřivdila, jakmile se do toho pustí, uvolní se. Svým způsobem. Pořád je nesmírně… intenzivní. Ale vyzná se. Ukáže nám hlavní budovy – učebny, jídelnu, nádvoří, laboratoře lektvarů (kam máme zakázaný vstup bez doprovodu) a obrovský skleník plný magických rostlin, které prý koušou. Než nás s Macy dovede k naší první hodině, je za pět minut dvanáct. V momentě, kdy si Archer všimne jiného staršího studenta, který na něj mává, zamumlá rychlé sbohem a odběhne, aniž by čekal na odpověď. Macy okamžitě zmerčí další ze svých vlčích kamarádek a uprostřed věty mě opustí. Prakticky se na tu dívku vrhne a animovaně si s ní povídá, jako bych se vypařila. A znovu… jsem sama. Nadechnu se a vejdu do učebny. Téměř všichni už sedí. Dvě volná místa v úplně první řadě. A jedno úplně vzadu. Vedle Cilliana. Žaludek se mi zhoupne. MOHLA bych si sednout dopředu. Fakt mohla. Ale sedět v první řadě v hodině s názvem Základy měničství, když ani nevím, co jsem za druh… No, to mi připadá jako koledovat si o katastrofu. A taky jsem si SLÍBILA, že s ním promluvím. Takže narovnám záda, zvednu bradu a kráčím uličkou přímo k zadní řadě. V místnosti trochu utichne hovor a cítím, jak mě sledují oči a jak se zvedá šepot, když si lidé všimnou, kam mířím. Jen ať mluví. To mě nezabije. Snad. Cillian vzhlédne, jak se blížím. Jeho výraz se změní, v obličeji mu bleskne zmatek, následovaný něčím opatrným. Ostražitým. Jako by se nemohl rozhodnout, jestli se ho chystám napadnout nebo co. Na zlomek vteřiny se naše oči střetnou. Zblízka jsou ještě úchvatnější, sytě tekuté zlato, znepokojivě ostré, jako by viděl mnohem víc, než by měl. V podbřišku mě hřejivě zamrazí. Pak rychle uhne pohledem doleva a čelist se mu napne. Zastavím se u prázdné židle a odkašlu si.

„Je tu volno?“