**LARA**

Právě otevírám pusu, abych se Macy vyptala na další podrobnosti, třeba PROČ je Cillian údajně nebezpečný nebo co přesně z něj jako z draka dělá někoho, s kým bych neměla mluvit, když vtom obrovská kovová brána před námi zasténá k životu. Ten zvuk je příšerný. Nádvořím se rozlehne ohlušující kovové skřípění, dost hlasité na to, aby si polovina studentů zakryla uši a zašklebila se. I já sebou cuknu.

„No! To je krásný začátek roku,“ zamumlám si pod vousy.

„Jejda, omlouvám se za to!“ zvolá veselý hlas. Otevřenou branou vyjde žena s jasně bílými vlasy staženými do úhledného drdolu, s jemnými vráskami od smíchu kolem očí, zahalená do splývavého tyrkysového roucha, které se třpytí stříbrnými nitkami. Vypadá spíš jako pohádková víla kmotřička než jako někdo, kdo pracuje ve škole.

„Vítejte, noví studenti!“ ohlásí, naprosto nevyvedená z míry tím uši trhajícím hlukem.

„Následujte mě prosím na úvodní shromáždění, kde paní ředitelka VanDornová přednese zahajovací projev. Pro ty, kteří mě neznají, jsem profesorka Lydia Mercerová a vyučuji zde předměty léčebné magie. Tak pojďte, všichni, nechceme přece přijít pozdě!“ Pokyne nám, abychom šli za ní. Její energie je hřejivá a nadšená, jako by fungovala na sluneční svit a bylinkový čaj. Otočím se k Macy, připravená se zeptat, proč proboha tak nenávidí draky… Ale ta už je v polovině cesty k bráně. Během okamžiku se zavěsí do té vlčí dívky, na kterou předtím ukazovala – Remi, myslím? – a obě zmizí v davu, smějí se a štěbetají, jako by se shledaly po měsících odloučení. Zarazím se. Dobře… Takže to by bylo. Nemám jí to za zlé. Tah známých tváří je silný a já jsem ta nová záhadná holka, která možná ani nezná svůj vlastní druh. Vlastně mě překvapuje, že se mě držela tak dlouho. Přesto… Trochu to zamrzí. Zase jsem sama. Do hrudi se mi s nepříjemnou familiárností usadí osamělost. Přehodím si batoh výš na rameno a následuji proud studentů do areálu Institutu.

Jsme vedeni po široké kamenné cestě do masivní auly, která vypadá, jako by někdo spojil hradní plesový sál s divadlem. Nad hlavami se nám vznášejí křišťálové lustry bez jakýchkoli viditelných řetězů. Stěny jsou lemovány transparenty s vyobrazením magických symbolů a tvorů – vlků, fénixů, hadů, gryfů a dalších, které ani nedokážu pojmenovat. Všechno se leskne – naleštěné podlahy, mramorové sloupy, očarované lucerny, které plápolají modrým plamenem. Je to… nádherné. Profesorka Mercerová vede prváky k velkému bloku sedadel uprostřed sálu. Vklouznu do toho nejblíže k uličce, vděčná za možnost rychlého úniku, kdybych se v kterémkoli bodě rozhodla vzít nohy na ramena (což se vzhledem k současnému stavu mých nervů zdá stále pravděpodobnější). Prváků je nás asi třicet. Co mě ale překvapuje, je moře starších studentů, kteří už zaplňují okolní řady, je jich nejméně sto, možná víc. Pokročilejší studenti, hádám. Rozhlížím se kolem a snažím se necivět moc okatě, ale zvědavost mi nedá. A vtom ho uvidím. Cilliana, toho dračího kluka. Sedí sám, stranou a v zadní části naší vyhrazené sekce. Nejenže sedí sám, on je naprosto izolovaný. Sedadla po obou jeho stranách jsou prázdná. Ne náhodou prázdná. Záměrně prázdná. Mezera dvou nebo tří židlí z každé strany, jako by kolem něj byla neviditelná bariéra, kterou všichni bez ptaní respektují. Sedí naprosto nehybně, ruce volně sepjaté, postoj téměř královský. Jeho výraz je nečitelný, klidný a odtažitý, ale ne chladný. Jeho zlaté oči jednou pomalu přejedou sál a vnímají všechno, jako by si katalogizoval každou věc, kterou vidí. Sevře se mi hruď. Připadá mi to… nespravedlivé. Nevypadá děsivě. Alespoň ne o nic víc než kdokoli jiný. Vypadá… osaměle. A to je pocit, kterému rozumím mnohem lépe, než bych chtěla přiznat. Kdybych už neseděla, kdyby postavení se nevzbudilo nežádoucí pozornost, zvedla bych se a šla si sednout k němu. Nebo ho aspoň pozdravit. Ale místnost je plná a všichni sledují pódium. Takže zůstávám tam, kde jsem, ale ten pohled mě trápí. Dráždí mě to pod kůží. V hlavě mi zní Macynino varování. Že je nebezpečný. Že se od něj mám držet dál. Ale… já nevím. Něco na tom, jak tam sedí, sám v moři lidí, mě nutí ignorovat každé jedno varování. Možná jsem tvrdohlavá. Možná jsem naivní. Nebo prostě jen odmítám zavrhnout potenciálního přítele bez důvodu. Tak či onak, nemůžu se zbavit tichého přesvědčení, které mi roste v útrobách – já si s Cillianem Thornem PROMLUVÍM. Brzy. Drak nedrak. Nebezpečný nenebezpečný. Osamělý neosamělý. Nenechám strach ani názor někoho jiného, aby za mě rozhodoval.

Nízký šum hovoru utichne, pohlcen náhlým tichem, které se převalí masivním sálem, jako by někdo otočil neviditelným vypínačem. Všechny hlavy se otočí k pódiu a já také. U řečnického pultu stojí vysoká žena, tmavé vlasy stažené do přísného uzlu, postoj tak rovný, že by mohl lámat ocel. Její pohled přejede po místnosti, ostrý, hodnotící, a přísahala bych, že si vybere každého člověka jednotlivě. I odsud cítím jeho váhu. Vůbec se nepodobá té hřejivé, zářící profesorce Mercerové. Tahle žena by pravděpodobně dokázala zabít člověka pouhým pohledem.

„Zdravím vás všechny. Jsem vaše ředitelka, Sloane VanDornová,“ oznámí. Její hlas je řízný a chladný, s takovou přirozenou autoritou, že se narovnáte, aniž byste si to uvědomili.

„Pokud jste tu noví, vítejte. Pokud se vracíte, vítejte zpět,“ dodá. Nula zbytečností. Nula vřelosti. Nula váhání.

„Výuka dnes začne ve dvanáct hodin, což by vám mělo ponechat pár hodin na nalezení pokojů a ubytování. Oběd se podává ve třináct hodin a je k dispozici do patnácti hodin. Každý z vás bude mít určenou hodinu oběda v závislosti na svém rozvrhu,“ vysvětluje. Automaticky se podívám dolů, i když jsem svůj rozvrh ještě nevyzvedla.

„Večeře je v devatenáct hodin. Snídaně je v osm hodin ráno. Své rozvrhy najdete pod sedadly.“ Odmlčí se, výraz nečitelný.

„Nejsem zrovna na proslovy, takže teď skončím a nechám vás, abyste se v tom zorientovali,“ rozhodne se. Několik lidí si vymění zmatené pohledy.

„Noví studenti, prostě následujte dav pokročilých studentů k ubytovnám. Než se někdo zeptá – ne, nejsou rozděleny podle pohlaví. Nejste děti, takže takové pravidlo není potřeba. Pokoje byly určeny. O změnu nelze žádat,“ řekne pevně. To vyvolá několik překvapených zašumění. Zamrkám. Žádné rozdělení podle pohlaví? To mi přijde… odvážné. Nebo jsem jen příliš lidská pro normy magické školy.

„Všichni máte klíč od svého pokoje. Pokud nechcete, aby se u vás někdo stavoval, doporučuji používat zámek,“ dodá suše. Její pohled znovu přejede sál, obočí jí cukne, jako by někoho provokovala k protestům.

„Hodně štěstí všem.“ Přestane mluvit. A pak… prostě stojí. Ticho se natahuje. Nikdo se ani nehne. Nikdo nedýchá. Nikdo nechce být tím prvním, kdo se pod tím pohledem postaví. Ředitelka VanDornová zúží oči.

„No? Tak jděte. Ven odsud,“ vyštěkne. Aha… To byl konec. Dobře. Místnost rázem ožije. Židle skřípou o podlahu, jak se studenti snaží uposlechnout. Šmátrám pod sedadlem, dokud se mé prsty neseovřou kolem složeného pergamenu s rozvrhem a nestrčím ho do tašky, než mě někdo ušlape. Dav se vyvalí k východům a já se nechám unášet proudem. Nemá cenu s tím bojovat, pokud nechci dostat loktem nebo být rozdrcena. Držím se popruhů batohu a nechám se staršími studenty vést dlouhou chodbou k ubytovnám, srdce mi buší směsicí nervozity a vzrušení. Tohle se opravdu děje. Opravdu jsem tady. Teď už jen musím zjistit, co jsem zač, a doufat, že mi ve spánku nezačnou náhodou růst šupiny.